O Pavlovi

a o jistotách.

"Já si pamatuju, když jsem tě viděl poprvý, vystoupila jsi z vlaku a měla jsi ty dlouhý vlasy takhle rozpuštěný, světlý, ne jak máš teď a černý šaty a na krku veliký červený korále a usmívala jsi se, ty jo, a moc ti to slušelo," řekl mi Pavel.
Bylo to letos v půlce dubna, venku svítilo sluníčko, ale jinak byla pěkná kláda a po zemi to táhlo lezavě, protože jsme byli na Vltavě, takže jsem si na gauči seděla na patách, abych si zahřála nohy a u toho jsem si rozplejtala cop, protože jsem si z něj omylem náušnicí vytáhla pramen vlasů a už nebyl hezkej.
Nějak jsem v tu chvíli nevěděla, co na to mám odpovědět, protože mě to překvapilo, a tak jsem místo toho začala vyprávět, jak se ze mě omylem stala bruneta a proč už teda nemám ty světlý vlasy jako tehdy.
Byla jsem nesvá, měla jsem na sobě novej vršek, kterej má sice dlouhý rukávy a nic mi z něj neleze, ale přece jenom v něm mám půlku zad holou a ramena celý taky a vepředu je nízko tak, že pod něj musím nosit balkonetku, ve který mám už beztak velký prsa ještě větší, protože jsou v ní vyložený doslova jako na tom balkoně. A taky je to upnutý a definuje mi to pas, tak to už jsou na mně potom fakt nejvíc vidět ty kozy a na to já nejsem úplně zvyklá, protože mám za to, že ženská má obecně asi ještě dalších tisíc jinejch možností jak zaujmout, než mít véčko až k puklině.
A byla jsem nesvá z Pavla, kdybych věděla, že přijde, vzala bych si na sebe to co nosím už patnáct let pořád dokola, vzala bych si ty černý pohodový šaty, ve kterejch mě poprvý viděl a ve kterejch mě viděl potom pokaždý a bylo by mi líp.

Já si na to naše první setkání taky pamatuju. Jak jsem před dvanácti lety vystoupila z vlaku a naproti mi šli dva velký krásný chlapi, jeden mě pohladil, dal mi hubičku a vzal mi tašku a ten druhej byl ještě o fous větší a o dva kroky pozadu čekal, až si to odbudeme a pak mě objal, až mi zapraštěly kosti a řekl, že mě rád konečně poznává.
Ten první byl můj Muž a ten druhej jeho tehdejší parťák, tenhle Pavel. A mně bylo dobře, byla jsem holčička a měla jsem dva bodyguardy, připadala jsem si v bezpečí a opečovávaná a měla jsem radost, že je hezkej den a všichni se smějeme.
Byl to jeden z okamžiků, kdy jsem byla úplně šťastná.
Ten pocit bezpečí cejtím dodneška, jen u mýho Muže se modifikoval úměrně tomu, jak dlouho a v jakým vztahu spolu jsme, kdežto vedle Pavla je to pořád takový idealistický jako tenkrát, pořád si připadám jako vedle staršího bráchy, kterej přísahal na holej pupík, že bude na svojí mladší ségru vždycky dávat pozor.
Teda připadala jsem si.

Pavel už se s mým Mužem nevídá. Jejich přátelství vyšumělo stejně jako spousta jinejch přátelství, prostě časem si jdete každej po svým, jak už to tak přirozeně bejvá. Ne že by o sobě nevěděli, pracovně si zavolají, ale osobně se viděli naposledy na naší svatbě.
Pavel se ale vídá se mnou. Na Muže se ptá, zajímá se co je u něj novýho, dlouze a krásně vzpomíná na starý časy a vždycky mu vyřizuje tisíc pozdravů. Já se ptala, proč je to tak složitý, zařídit, aby se zase potkali, když dřív k nám jezdil minimálně každý Vánoce se jmelím, ale kloudný odpovědi jsem se nikdy nedočkala. Mojí zvědavou hlavu to teda mohutně zaměstnává dál, protože bych dala ruku do ohně za to, že v tom něco skřípe a vím jistě, že Muž to nevzdal jako první.
Tak jim dál dělám prostředníka a nechávám to na nich a zdává se mi o tom, že spolu zase pracujou a svět je zase tak ideální, jak jsem ho v tý době jejich parťáctví viděla.

Pavel mě dobře zná. Je jedním z toho mála lidí, kterým neschovávám nic. Dvanáct let poctivě čte všechny moje příspěvky a poctivě komentuje moje fotky a nikdy při tom nepřekročí hranici slušnosti a dobrýho vychování, ať jsou na těch fotkách kočky, kytky nebo prsa a zadek v jakýkoliv podobě. Někdy týhle jeho preciznosti vůbec nerozumím a usmívám se jí, ale svým způsobem mě to uklidňuje, jak je pořád na značkách, pořád připravenej udělat mi radost a podpořit mě, přitom tak samozřejmě a nenuceně. Vždycky mě to potěší. Kdysi mýmu Muži slíbil, že kdyby se s ním někdy něco stalo, tak se o mě postará. Jako ve scénáři z těch americkejch akčních filmů, kde je parťáctví úplně nejvíc.
Možná je to teda pozůstatek tohohle závazku, kterej už dávno závazkem není.
Kdo ví. Je to na mě na dešifrování moc složitý.
Ale mně už není čtyřiadvacet, nejsem ta holka, co jim dvěma vařila kafe a pak potichu seděla na opěradle gauče, když si povídali o práci, je mi dneska jako Pavlovi tehdy, jsem dospělá ženská, která se o sebe umí postarat sama a můj Muž už není ten mladší parťák a Pavel není ten, co nám fandil a držel nad náma ochrannou ruku, protože jsme ty začátky měli hodně těžký.

Pavel je čestnej a rovnej. Když něco podělá, přizná chybu. Ke slušným lidem se chová slušně, ale jak o něco jde, umí si poradit. Je to správnej chlap, ale přece je s ním něco nějak špatně, co nejde identifikovat. Má svý tajemství.
Pavel má upřímnou radost, když mě vidí a tuhle radost na mě přenese. Umí v člověku vyvolat pocit, že je jedinečnej a výjimečnej. Vidím to na něm, ať komunikuje s kýmkoliv. Má rád lidi.
Když se objímá, podává si ruce, vítá se, loučí, dělá to jako deset lidí naráz. Má ohromný množství pevný a mimořádně silný energie, kterou umí distribuovat do okolí. Když se loučí se Slovákem, je to moje oblíbená scéna, koukat se, jak si dva chlapi navzájem vyrazí dech a popřejou si všechno dobrý.
Pavel mluví trochu jako kdyby měl ADHD. Někdy je pro mě náročný usledovat jeho myšlenky. Ještě se učím, jak se ptát a kdy mu skočit do řeči a kdy ho nechat mluvit. Nejsem si jistá, že se to naučím, protože tenhle způsob komunikace je na mě moc překotnej.
Jednou mi vyprávěl, jak si nikdy nemyslel, že z lásky může fyzicky bolet srdce a že je to pocit, kterej už nikdy nechce zažít, proto už se nechce zamilovat. Jestli miluje se stejnou vášní, s jakou se objímá, nedivím se, že ho to srdce bolí.
Pavel po pětadvaceti letech nefunkčního manželství a párový terapii podepsal rozvodový papíry a pak je zase roztrhal, protože jeho dopívající syn to nenesl dobře.
Teď naposledy mezi řečí jen tak prohodil, když jsme se o tom manželství zase bavili, to jsme stáli zrovna na palubě lodi a koukali nahoru proti toku rozvodněný Vltavy, vítr trochu foukal, takže to byla taková skoro filmově výjimečná chvíle, že na sex už radši nijak nemyslí. Pak ještě říkal něco o drbání zad, jenže z toho si pamatuju kulový, protože mi přitom odhrnul vlasy z ramene, který mám celoročně nahatý a prstama mi po něm přejel sem a tam.
"Takhle," okomentoval to.
Asi to byla nějaká názorná ukázka něčeho či co.
Nemůžu potvrdit, můj mozek dočasně někam odešel a vrátil se teprve když si k nám Slovák přišel dát cigáro.
Já si teda myslím, že zrovna Pavel by měl pravidelně souložit, že je škoda tý jeho vášně nevyužívat. Taky jsem mu to řekla, načež on zcela vážně odvětil, že si jde místo toho radši zajezdit na motorce nebo pořádně zacvičit.

Cvičí furt, to je pravda. Vím to proto, že každý ráno sdílí fotky nebo videa na kterejch je on ve shybu, v rozštěpu, v kliku, v kliku ve stojce, zepředu, zezadu, z boku, v pohybu, v džínách do půl pasu nahej a za pasem má bouchačku. Případně někde na chalupě vykopává pařez, nosí kameny, seká dříví nebo si jen tak skáče salta, hází nožema a máchá se polonahej v ledovým potoce.
Aby prej lidi motivoval k tomu, že je vždycky potřeba jít dál a aby jim dělal lepší dny. Říkal mi to jednou a mluvil o tom tak, že bych nepochybovala o tom, že nemá o nějaký provokaci ani tušení.
Pavle, ty vole!
Ještě před třema tejdnama jsem vůči tomu byla v podstatě imunní. Bylo to pěkný na pohled, někdy jsem se zasmála, když to byla trochu moc komedie, lajk za lajk, ahoj jak se máš, hezký svátky, všechno nejlepší, pozdravuj rodinu, kdy dáme kafe?
Nebudu tvrdit, že jsem si nikdy nepokoušela představit, jak by to asi vypadalo, kdyby se o mě třeba vážně měl postarat.
Ale tak o mě se taky stará kde kdo, o představách ani nemluvím, tak co by tam nemohl bejt občas i Pavel, že jo. Pohoda přece.

Před třema tejdnama mě odvážel na vlak a na nástupišti jsme měli ještě skoro půl hodiny času a moje srdce se úplně tetelilo, protože jak chtějí bejt malý holky princezny nebo modelky nebo zpěvačky, já jsem odjakživa chtěla pracovat na kriminálce a vyšetřovat vraždy. Byl to takovej můj dětskej sen, kterej jsem se sice pokusila naplnit, ale velmi brzo bylo jasný, že to byl sen, kterej měl v tom dětství zůstat. A asi že to mám teď už zasunutý v kategorii 'zábava', nic mi v tu chvíli nepřišlo lepšího než skoro padesátiletej zkušenej chlap, kterej mi vypráví historky z vražd, na kterejch pracoval. Smála jsem se jak pitomá, protože jsem se viděla zvenku a fakt jsem vypadala zpitoměle a Pavel vyprávěl a vyprávěl, protože já jsem se ho pořád na něco ptala a on měl radost, že ho někdo poslouchá.
No dělali jsme si dobře navzájem, byla to taková ta odvěká perverzní vnitrodruhová hra na pozornost, oboustranně výhodně strávená půlhodina, myslím, že oba jsme si na tom v tu chvíli docela slušně ujeli.
Jenže potom Pavel z ničeho nic přistoupil k praktický ukázce, přímo na tom nástupišti, lidi na nás koukali, objal mě a názorně ukazoval, jak ten kluk tehdy ze žárlivosti bodal tu svojí holku, aby jí úplně ubodal a mně zatrnulo a přestala jsem se smát, protože jsem byla tváří zabořená v jeho hrudníku a nadloktím mi zakryl uši a taky z něj šlo teplo a najednou to bylo úplně jiný než všechna ta objetí na přivítanou a na rozloučenou v minulosti.
Ani nevím proč. Byl to prostě takovej ten aha moment, kdy člověk člověka přestane vnímat povrchně a samozřejmě a dojde mu, že je na tom druhým taky nějaký maso, že pod ním jsou kosti a pod nima srdce a že ten člověk taky nějak voní a že je na něm víc než bylo doteď zběžným pohledem poznat.
Přesně to, co jsem se na Pavlovi snažila vždycky nevidět. Došlo mi to během sekundy všechno naráz.
Asi i nějaký feromony do toho měly v tu chvíli co mluvit, já fakt nevím.
A potom mě pustil a řekl, tak úplně stroze a suše a vážně, jak to ty lidi, který jsou na takový věci zvyklý, mají:
"Já jsem pak byl za tou holkou v nemocnici a jak máte vy ženský ty krky tak krásný a hebký, tak týhle rozkuchaný holce bych ho teda líbat nechtěl, ona byla skoro podříznutá."
A protože jsem divná, tak mě to rozrušilo a už jsem nebyla schopná myslet na nic jinýho než na to, jaký to je, když Pavel nějaký ženský líbá krk.
Možná bych se měla taky jít radši podříznout, protože pro situaci, kdy bych si nechala políbit krk od Pavla neexistuje vůbec, ale vůbec žádná omluva. Dokonce i ta teoretická představa je naprosto amorální a neetická. Absolutní definice no go situace.
A pak už jsem jenom nastoupila do rychlíku a jak byl strašně vysokej a já jsem hopla nahoru, tak jsem si byla jistá, že mi bylo chviličku vidět pod sukni a cejtila jsem, jak mi Pavel chce pomoct, protože to on vždycky dělá, že mi podává ruku když vstávám nebo otevírá dveře u auta, i když z toho nakonec byl jenom takovej letmej dotek dvou prstů na boku a hodil mi kufr a ještě jsem se naklonila pro poslední pusu na tvář a bylo to.

Teď sedáváme proti sobě na gaučích, mezi náma je stolek, na stolku voda a kafe, Pavel ho pije malý a silný a vždycky u toho popisuje, jak voní tohle a jak vonělo to co měl v pondělí a minulej tejden a tehdy a tam a já si připadám, jako kdybych byla znova malá a koukala odspoda do výlohy hračkářství na toho obřího bílýho koně za sedm stovek, kterýho jsem si děsně přála, ačkoli mě koně předtím nikdy v životě nezajímali.
Akorát že toho koně jsem nakonec dostala, protože v tý době ještě o plnění mejch přání rozhodovali jiný lidi. Dneska bych si ho sama nekoupila, nejsem přece blbá a úplně marnotratná a vím, že stejně velkou radost si můžu vygenerovat něčím, co už mám a nemusím za tím jít hlava nehlava.

Brácha Pavel už není brácha, i když se tak pořád tváří, a já nejsem mladší ségra, ta naše konverzace je jiná, rozbíhá se do víc směrů a není taková učesaná.
Pavel je teď zatraceně pěknej chlap v no go zóně, kterej voní, má hlubokej hlas a velký ruce a v hlavě furt mám, jak vypadá v kliku proti světlu.
Přírodo přírodo, proč tohle děláš?

Mám já Pavla ráda? Nevím. Mám? Je Pavel v mým živáriu? Je to můj kamarád? Je ještě vůbec Mužovo kamarád?
Pavel je jistota, u jistot nad takovejhlema věcma nepřemejšlíte. Jistoty prostě JSOU.
Možná je dobře, že se to stalo, to s tou praktickou ukázkou, žádná Jistota si nezaslouží bejt jenom jistotou.

Já si na toho koně fakt dobře pamatuju. Byla to taková ta hračka, jejíž potenciál se vyčerpal extrémně rychle. Párkrát jsem tomu učesala a zapletla hřívu, párkrát jsem na tom projela nějakou panenku, ale na větší zábavu to bylo moc drahý a vytoužený a pak se ta bílá ušpinila a ztratilo to kouzlo úplně a bylo to tak akorát na výstavku a to ještě někam hodně vysoko.

Stejně jsou ty mezilidský vztahy úplně divný a pomatený.
Nebo ty lidi v nich jsou divný a pomatený.
Nebo já na to koukám divným a pomateným pohledem.