Zrozena pod šťastnou hvězdou

Mám štěstí, že žiju v těch našich Sudetech, kam ještě nedošla ani sláva khihtisku, natož internet. Nebo možná to bude tím, že žiju v kraji awayově, kde jsme všichni zvrhlí, úchylní a bez špetky vkusu.

Abych to totiž uvedla na pravou míru, svou vizáží jsem něco jako Hejkal, nebo jako taková ta postava z nějakýho filmu, co vypadá jako žába z želé nebo tak něco. Viděla jsem to ale jenom na obrázku, takže ani nevím, jak se ta věc s rozšířenými póry a šarmantním úsměvem jmenuje, a ani z jakého to filmového eposu pochází.

No prostě, abych to zjednodušila. Mám celulitidu, povolené břicho, které vkleče na čtyřech tak trochu visí a co je nejhorší, varhánkovitý stehna. Je to všechno v základní výbavě od dětství, takže zbavovat se toho nenechám, protože by to bylo něco na ten způsob, jako když se snažíte udělat z Landrovera sporťák. A já jsem holka z luk, polí a hájů, kde si sporťák leda tak pochroumá podvozek.

Má to ale jednu obrovskou, neskutečnou výhodu! Lidi tady neví, že lidi jako já se nešukaj. Stačí mít trochu hezkej obličej, přiměřený množství chlupů a tvářit se přívětivě a můžu si dokonce i vybírat. Takže moje jediný životní štěstí je všeobecná neinformovanost ve zdejším kraji, kde muži, ani ženy, které by to mohli těm mužům vyzradit, neví, že jsem nesjízdná, nedotknutelná, nehratelná, nešukatelná.

Kdybyste tedy náhodou někdo (hlavně holky) v té matičce stověžaté, kde je osvěta na úrovni, měly potíž sehnat šukpartnera, přijeďte k nám! Tady vládne nevědomost a bukolické štěstí, tady si vrzne i kdejaká kráva, dokonce i domácí nebo divoká svině. A chlapi tu máme pořádný bejky i pěkný kance. Takže lidé civilizovaní, nemějte obavy, že světlo porazí tmu. Přijeďte si k nám zašukat, ale prosím vás, hlavně nešiřte osvětu, protože i inteligence dokáže napáchat pořádné škody, když je jí moc.