Kde končí veškerá tolerance...

Víš co je horší?
Nebo spíš nejsmutnější?
Je to největší omyl, jakého se můžeš dopustit:
Myslet si, a být přesvědčení o tom že druhý neodejde jen proto, že Tě miluje.
Můj milý, to, že člověk neodchází, nebývá tím, že by nemiloval, ale že té bolesti, kterou mu způsobuješ, je jí už příliš. A nesnesitelně.
Tedy tolik, že to už nelze ani snést, nebo druhého omlouvat za jeho činy, sebestřednost a arogantní přehlížení.
Všichni v sobě máme nádobku.
Nádobku bolesti. Ta se plní s každou lží, falší, projevem posměchu, ponížení, pohrdání.
Co zrada, to kapka.
A jednou ta nádobka přeteče.
Mysli na to s každým slovem nebo činem. Nádobka se plní. A i když Tě protějšek velmi miluje, tak co je nesnesitelné, to jednoho dne už nebude schopen snést.
A Ty přijdeš o někoho, kdo trpěl tak dlouho. Tiše, ve víře, že se změníš.
A tehdy pochopíš, co jsi ztratil.
Ty, ne on.
Ztratil jsi člověka schopného dlouhodobě věřit.
Zatímco on přišel jen o člověka schopného dlouhodobě ničit.
Kdo z vás dvou ztratil víc, co myslíš?