Doma

Miluju návraty domů. A je úplně jedno, jestli jsem byla pryč dva týdny nebo dvě hodiny. Cvaknutí zámku dveří, černá dlažba a důvěrně známá vůně, jenom moje. U zrcadla se zlatým rámem zouvám lodičky, odkládám kabelku a věším křivák na ramínko, to je signál, že jsem doma. Pokračuju dál, rozepínám košili a sundávám sukni. Chvíli se jen tak courám v punčochách, kalhotkách a podprsence, jdu se napít sodovky, nebo prohlížím kytky, jestli se jim za dobu mé nepřítomnosti dobře dařilo. Stáhnu si vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, sundám si hodinky a všechny šperky. Posadím se na chvíli se sklenicí vody na pohovku a v tureckém sedu jen tak relaxuju ve chvíli ticha, než si rozmyslím, co podniknu s načatým odpolednem. Prohlížím si pruhy slunečního světla na podlaze a možná se na chvilku opřu a zavřu oči.

Vzpomínám na to, jak moje návraty domů začínaly polibkem, který vždycky projel z pusy přes břicho rovnou do klína. A jak tak sedím s hlavou opřenou, představuju si muže stojícího za mnou, jak by mi dal ruce na ramena a pak přejel po hladké kůži do košíčků podprsenky, ve kterých by najednou bylo s jeho rukama nádherně těsno, na náhlý chlad na bradavkách, když jsou najednou prsa vysvobozená z celodenního tepla vyhřátého prádla. Na ruce, které pomalu a lehce přejíždí po mém břiše. Na první pohlazení v klíně přes slabou látku tenkých kalhotek. Do sklenky si na pár kostek ledu naleju na prst whisky a přemýšlím, že už ani nevím, jak to chutná, sednout muži obkročmo do klína, ochutnat jeho rty a snažit se rozpoznat, jestli to s ním dělá ty správné věci. Oddalovat ten okamžik, kdy si ho budu moct rozbalit jako dáreček pod stromečkem, ale přitom se tvářit tak, jako že ten dáreček jsem ve skutečnosti já.

Touha po doteku cizího těla mi vyvolává vzpomínky na moje poslední poprvé, kdy jsem se ze trémou málem pozvracela a ledový ruce se mi klepaly tak, že jsem se skoro polila kafem. Ale vím, že když chci zase znovu položit nějakému muži hlavu do toho důlku mezi ramenem a krkem, kde je jeho vůně nejvěrnější, musím k tomu podstoupit i u tu těžkou ledovou pěst nervozity v žaludku a snahu neplácnout z nervozity něco, co zabije veškerou atmosféru. V uších mi zní Our Loved Ones od Volbeat a sním o tom, že dostanu všechno, co chci, a tak si chci dovolit to chtění, chci si dovolit touhu po zážitcích i po emocích, i když jsem s věkem čím dál křehčí a taky čím dál větší strašpytel. A už teď cítím dopředu ten adrenalin z toho, že se to možná stane. Že nebudu pro jistotu jíst, ale stejně budu mít žaludek na uzel. Budu se klepat trémou. Ale nakonec to udělám. Nádech, výdech, jako když chcete skočit ze skály do ledové vody - hlavně se nedívat pod sebe. A pak s výrazem jako že jsem všude doma a od všeho mám klíče, nakráčím středem v těch nejhezčích botách, jaké mám, beze stopy zaváhání, voňavá a vyžehlená, se stehny mokrými touhou a nervozitou vystupňovaným očekáváním. Vezmu jeho obličej do dlaní a políbím ho. A pak to nechám na něm, kdy si jeden druhého rozbalíme navzájem, objevíme jeden druhého i sami sebe. Nevím, jestli to dopadne. Nevím, jestli se mu budu líbit, a jestli v sexu najdeme společnou řeč. Každopádně ve mně probudil touhu ho poznat. Podstoupit znovu tu šílenou trému a přitom se cítit znovu jako by mi bylo sedmnáct a měla jsem všechno před sebou. Odemknout znovu sama sebe tajným klíčem a znovu vnímat doteky a vůně, život, který jsem skoro zapomněla žít.