Potřebuju detox?

Dneska jsem si šel vyčistit hlavu. Brusle, hotelový ručník, láhev vody – a vyrážím na cyklostezku z Olomouce směrem na Šumperk. Slunce, jemný větřík, skoro prázdná stezka. Vypadalo to nadějně.

Jenže moje tělo mělo jiný plán – nebo možná karma. Nejprve mě sejmul gumový asfalt s mikrovlnkami, co klamou tělem, a pak mě do druhého držkopádu poslal klacík, nenápadně schovaný ve stínu stromu. Dva pády, jedna bolavá prdel a hlavně – jedno zvláštní prozření.

Ležím v trávě, dívám se na nebe a říkám si: “Co se to se mnou děje?”

Poslední tři měsíce trávím hodiny denně na Amatérech. Ráno rychlý pohled, odpoledne pár lajků, večer hluboký ponor. Fotky, příběhy, komentáře, prsa všech tvarů a velikostí. Miluju ten svět, baví mě, je sexy, živý, přitažlivý. Ale dneska jsem si uvědomil, že se něco změnilo. Začínám vnímat ženy v reálném světě skrz optiku toho virtuálního.

Na té stezce jsem potkal desítky žen. Sportovkyně v legínách, maminky s kočárky, turistikou zčervenalé cyklistky. A moje hlava jela naplno:
Tahle má pevný trojky, pěkně drží i bez podprdy… Tamhle ta vypadá, jako by měla bradavky jak třešničky… No a tahle? Ta mi připomíná brunetku z galerie včera večer…

Začal jsem si prsa třídit jako složky na disku. Plnější, přirozená, silikonová, decentní, dominantní, k nakousnutí. Každá žena, která mě minula, byla jako thumbnail. Miniatura erotického profilu. V hlavě jsem jim dával lajky, přidával tagy, a říkal si, jaké by to asi bylo s touhle – a s tamtou.

A mezi tím vším – ještě jedna myšlenka, která mě pronásledovala jak stín:
“Nemá ona náhodou profil na Amatérech? Neviděl jsem ji někde ve fotkách? A co když mě poznala? Co když ví, kdo jsem?”

Každé míjení se stávalo mikrodramatem. Letmý oční kontakt a už jsem analyzoval – „Zná mě? Sleduje mě? Poslala mi někdy komentář? Četla můj blog?” Hledal jsem ve tvářích žen přezdívky, rozmazaná pozadí galerií, výřezy z profilovek.

Jako bych přestal žít v reálném světě – a místo toho jen procházel živým feedem, kde všechno svádí, podněcuje, nabízí se… ale nic z toho není moje. Není to přítomné. Jen hlava jede.

A do toho samozřejmě fantazie.

Ten keřík u stezky – přesně takový, jaký znáš. Trochu stranou, vyšlapaná cestička, ticho. V duchu jsem si říkal: “Tam by to bylo ideální. Schovaní, dýchaviční po výjezdu do kopce, ona se mi dívá do očí a najednou si stahuje kalhotky. Já k ní klesám, jazykem ochutnávám sůl její kůže, ona mi vjíždí prsty do vlasů… a kolem nás jen ten vlahý vítr a šum stromů.”

A bylo to krásné. A zároveň trochu smutné.

Protože to nebyla žádná konkrétní žena. Byl to mix. Vzpomínka, představa, online slepenec. A já si uvědomil, že už si ani nevzpomenu, jaké to je potkat někoho jen tak, bez hodnocení, bez vnitřní galerie, bez vkládání do složek. Jen prostě – potkat člověka.

Nechci si zakazovat touhu. Touha je krásná. Miluju ženskou krásu. Baví mě přemýšlet, jaké to je s tou či onou. Miluju pohledy, prsa, boky, stehna, smích, vůni, kůži. Ale dneska jsem si uvědomil, že nechci žít jen ve světě nadsazené sexuality. Chci zůstat i nohama na zemi. Dotýkat se. Vnímat. Naslouchat. Ne jen fantazírovat.

Takže jo – asi fakt potřebuju detox. Ne od žen. Ne od touhy. Ale od toho, jak moje hlava přepnula do online módu i v offline světě.

Zítra si dám běh bez mobilu. Bez bruslí. A snad i bez erotického scénáře v hlavě.
I když… znáte to. V keříku u řeky člověka napadne ledacos.

P.S.: Možná to nebude běh, ale návštěva pohotovosti, to zápěstí pořád bolí, a otéká.