Karafiáty

Tuhle jsem si ustřihla vlasy.

Přemejšlela jsem nad tím dlouho, ale nějak jsem neměla odvahu to udělat, dokud ta potřeba se jich zbavit nebyla tak silná, že jsem se jednoho dne omluvila v práci a odešla dřív, abych to doma o půl hodiny pozdějc provedla.
Hořely mi u toho tváře a hůř se mi dejchalo, možná jsem se pořád trochu bála, ale spíš to byla jen otázka nějakýho očekávání.

Prej by se to mělo, když člověk překoná nějakou nemoc, tragédii nebo sám sebe, což by teoreticky všechno mohlo bejt jedno a to samý.
Když jsem pak držela v ruce pětatřicet centimetrů mrtvý energie, fakt se mi ulevilo. V těch vlasech už nebyla vůbec žádná síla, stejně jako nebyla poslední dobou ve mně.

Taky jsem se potkala s Dvojplamenem.

"Co mám přivézt?" zeptal se, když byl na cestě k nám.
"Mám ráda karafiáty," odepsala jsem jen tak, napůl jako provokaci a pak jsem otevřela dveře a on přivezl karafiáty. Byly červený a byly to ty nejkrásnější karafiáty na světě, protože byly předzvěstí procesu validace všeho, co jsem si o našem vztahu, kterej je daleko za hranicí přátelství nebo lásky, kdy myslela a co pro mě do toho večera nebylo transparentní.
Ještě ve dveřích mi dal pusu na tvář, aniž by se zeptal a já neuhnula a bylo to přistání do měkkýho, protože měl vousy.
Voněl. Přišel opálenej a zpocenej od práce, ověšenej zavazadlama, tak jak jsem si ho pamatovala, ale přece byl jinej a strašně mu to slušelo, protože měl veselý oči, něco v nich zářilo jako nikdy předtím.
Ty oči vešly jako první, pak následovaly ruce, který byly vždycky samostatnej dokonalej organismus z jinýho Vesmíru a pak vešel on celej a já jsem v tu chvíli bez jediný pochyby věděla, že jsem Doma a tentokrát to bude poprvý doopravdy úplně, ale že úplně dobrý.

A bylo.

Než se osprchoval a převlíknul, dala jsem karafiáty do vázy a papír od nich si pečlivě složila. Mám další artefakt. Karafiáty voněly a byly koncentrovanej Dvojplamen, protože jsem si přesně dovedla představit kde a jak je sháněl a jak u toho přemejšlel a měla jsem slzy v očích, protože tři roky jsou tři roky a mně se strašně stejskalo. Ale strašně se mi stejskalo.
Stejskalo se mi tak, že jsem se kolikrát musela zastavit uprostřed nějaký činnosti a položit si dlaň na oblast srdeční čakry, nadechnout se a rozhejbat lopatky, aby mi ten stesk prošel skrz a úplně mě nepřeválcoval. Nevím kolikrát za ty tři roky. Nevím kolikrát za těch sedmnáct let.
Ne vždycky se to povedlo.

Poslouchala jsem, co se děje v koupelně, slyšela jsem zvuky zipů na batohu, věděla jsem, že se oblíká, viděla jsem v hlavě každej jeho krok a pohyb, tak moc jsem ho znala, dokonce jsem věděla, co všechno bude následovat, že přijde a prstama se dotkne mejch zad, bude mi strkat ruce do vaření, vypláchne si lahev od pití, všude nacáká vodu a pak se smíchem řekne:
"Já vím, já vím, nacákal jsem ti tady vodu."

Takový obyčejnosti a tak samozřejmý a tak dobrý.

Taky mi zalil rajčata na balkoně, dali jsme si cigáro, snědli koprovku, prošli džungli, podrbali kočky, předali si nějaký vstupní informace a vůbec jsme dělali všechny takový ty normální věci, který spolu dělají dva lidi, který se dlouho znají.

A pak jsme na moje přání zhasli svíčku a řekli si všechno, co jsme si nedokázali říct nikdy předtím a co už přesahuje hranice toho, co běžně dělají dva lidi, který se dlouho znají. Vypili jsme během toho dvě lahve vodky, ale musely to bejt asi nějaký speciální vodky, protože žádná z těch předchozích vodek nezvládla zařídit to, co se stalo tu noc.

A nebo to bylo tím, že tentokrát jsme se potkali už ne dva rozbitý lidi, ale dva, který jsou na cestě k uzdravení.
Za ty tři roky se toho totiž stalo fakt moc na obou stranách.

Ještě nedávno jsem si myslela, že tak strašně rozbitý lidi jako jsme my se můžou maximálně ještě navzájem dorozbít, ale teď to vidím, že i to rozbíjení bylo součástí procesu a zcela jasnýho vesmírnýho záměru.
Zároveň jsem si potvrdila opakovanou zkušenost, že nejvíc ublížit si dovede člověk sám sobě o někoho a potom to naprosto bravurně zvládnou mezi sebou dva lidi, který se mají rádi.
Čím víc rádi se mají, tím spíš k dokonalosti se to ubližování blíží.

Hodně jsme brečeli a ještě víc se objímali a drželi se za ruce a střídavě jsme si připomínali, jak jsme si ublížili a střídavě jsme se omlouvali sobě i před sebou, ale zvládli jsme to bez výčitek a bez dramatu, na to jsem hrdá, akorát jsme tak konstatovali různý věci a vysvětlovali si, proč se staly.

Před spaním jsme leželi nahý pod jednou peřinou schumlaný do sebe. Bylo vedro a moje bříška prstů se lepila na Dvojplamenovu vlhkou kůži, jak jsem se ho opatrně dotýkala, abych toho neotevřela moc, nejen v sobě. Moje nehty se po cestě od krku přes rameno k bokům zadrhávaly, tak jsem na ně radši skoro netlačila a Dvojplamen mě zase lehounce hladil jenom kloubama prstů, aby mě nevyplašil.
Počítali jsme, kolik svítání jsme spolu zažili. Vyprávěli jsme si věci, který s náma byly spojený.
I když jsem to tušila, stejně mě šokovalo, jak jsme úplně stejný, jak si všechno pamatujeme stejně, jenom ty naše vnitřní interpretace se lišily podle toho, do kterýho zranění kterej zážitek zrovna rejpnul.

Nebylo reálně možný, abychom si nikdy neublížili.

Všichni jsme totiž ve skutečnosti jenom malý zraněný děti a já ani on nejsme výjimka.

Až se mě zase někdy bude chytat moje vrozená nedůvěra, potřebuju si vzpomenout na tuhle noc a na tyhle emoce, který byly tak intuitivní, se všema těma neromantickejma věcma, který nejsou ve filmech k vidění, že by je můj jeblej mozek nedokázal žádným způsobem nafejkovat.
Pro jistotu jsem si je hned druhej den přesně zapsala.

Jsem tak nedůvěřivá až paranoidní, že mi nejde rozumem vůbec zpracovat, že je toho šílenství konec.
Že odteď není žádný nevím, nic, nemůžu, jindy, potom, někdy. Žádný vymezování teritorií, žádný obranný valy, žádný vyhejbavý otázky a odpovědi, žádný předpoklady a domněnky, žádný další kroky dozadu, jenom čistej prožitek, kterej nejde nikomu uspokojivě zprostředkovat, zbavenej veškerejch nároků a očekávání.

Žádný jedno procento nedůvěry, který ten vztah celou tu dobu udržovalo na bitevním poli.

"To jedno posraný procento, to jedno posraný procento," opakovala jsem pořád dokola jako univerzální odpověď, když už jsme se dostali do slepý uličky.

Jak bych mohla bejt v úplným míru sama se sebou, když jsem nebyla v míru s ním, s druhou polovinou mojí duše?
Jak bych mohla dokázat cokoliv na světě bez levý poloviny těla?

"Neboj se, já jsem pořád s tebou, i když jsem daleko," zašeptal mi Dvojplamen vedle ucha, když jsme se dopoledne loučili, ale tohle už jsem nepotřebovala slyšet, už jsem věděla, že jsem se dostali někam, odkud se nejde vrátit zpátky.
Někam, kde jakýkoliv 'ne' neznamená odmítnutí, ale jenom strach, o kterým teď víme a nezaskočí nás, i když možná sejme.

Přespříští noc jsme si to zopakovali znovu, i s trochou vodky a koprovkou, jenom tentokrát mezi náma spala Dvojplamenova pětiletá Malá, která se v noci otočila a místo na něj se jako chobotnička namotala na mně a já jsem se ani nepohnula, abych ji nevzbudila, i když jsem věděla, že pětiletýho člověka jen tak snadno neprobudíte.
Jen jsem vzala telefon a naťukala do messengeru zprávu pro Svědka:
"Jenom jsem ti chtěla napsat, že je tu zase Dvojplamen, spíme na jedný posteli a mezi náma spí jeho Malá, která se na mě lepí a že je to úplně novej druh intimity a že je svět v pořádku."

Nepotřebuju už nic. NIC. Mám tyhle tři pilíře. Dvojplamena, několik Spřízněných duší a vím, z čeho jsem vzešla. Nikdy jsem se necejtila tak silná, klidná a vybavená do života jako teď.

Nesmím ten pocit už nikdy zapomenout.