Chybí mi, ale přesto dýchám

Dnešní večer je zvláštní. Ticho kolem mě není klidné. Je duté. Vlní se prázdnotou.

Chybí mi. Víc, než jsem si chtěl přiznat. Chybí mi její přítomnost, její úsměv, způsob, jakým se na mě podívala, když věděla, že mlčím, ale uvnitř se odehrává celý vesmír.

Chybí mi ta jistota, že někam patřím. Chybí mi pocit, že jsem jí blízko – že i já jsem někomu domovem.

A přesto… dýchám.

Dýchám, i když to někdy bolí. Dýchám s vědomím, že tohle všechno je moje pravda. Nemusím, ale smím to cítit. Nemusím být silný — jen pravdivý.

Jsem tady. Celý, i když trochu prasklý. Jsem muž, který miloval. Který miluje. A který se rozhodl nezavírat srdce jen proto, že ho bolí.

Dnes si nic nenalhávám. Neuklízím tu bolest do kouta. Neříkám, že „to bude dobré“ — jen proto, abych to překryl. Říkám si jen jedno:

„Chybí mi. A přesto dýchám.“ A v tom dechu je celý můj příběh.

Zítra bude nový den. Možná přijde rozhovor, přijde odpověď — ať bude jakákoli. Ale dnes? Dnes se jen držím sám sebe.

Neopouštím se. Nepotlačuji, co cítím. Jsem tady. A dýchám.