Za sklem monitoru

Dnes se stalo pomalu normou, že mladí muži v bezpečí svých pokojů, za skly monitorů, s chutí urážejí a ponižují ženy. Virtuální svět je chrání, dává jim pocit síly, kterou by v reálném nikdy nenašli.
On byl jedním z nich. V noci, když se svět ztišil, jeho prsty tančily po klávesnici. Každé slovo bylo ostřejší než břitva, každá věta naplněná jedovatou směsí pohrdání a zbabělosti.
Tváře žen, které nikdy neviděl, mu byly hračkou.
Ve skutečnosti by neřekl nic – při sebemenší konfrontaci by se stáhl, uhnul pohledem, utekl.
Jednou v noci, když obrazovka potemněla a v místnosti zhoustl stín, usnul přímo u klávesnice.
Sen – nebo snad prokletí – ho vtáhl do lesa, kde stromy byly křivolaké, vzduch těžký a sladce omamný.
Z mlhy vystoupily ženy – jejich těla byla zahalená jen v cárech mlhy a mechu, kůže bledá a lesklá jako měsíc, oči hluboké a temné.
Přistupovaly k němu pomalu, obklopily ho, jejich doteky byly chladné i žhavé zároveň.
Prsty mu klouzaly po pažích, po krku, po stehnech – s něhou, která bolela.
Jedna mu zašeptala do ucha slova, kterým nerozuměl, a její dech byl sladký a jedovatý.
„Vždycky jsi byl silný jen tam, kde tě nikdo nemohl doopravdy zasáhnout,“ smála se druhá a její smích byl zvonivý i hrozivý.
Třetí ho políbila, jazykem mu sjela po rtech – a on ucítil, jak se mu krev mění v led.
Všechny ho sváděly, jejich těla byla krásná i děsivá, jejich polibky pálily, jejich nehty zanechávaly rudé stopy.
Když se snažil uniknout, sevřely ho silnější paže, než znal – paže z kořenů a lián, paže, které nemilosrdně svíraly.
Cítil jejich zuby na svém krku, cítil jejich ruce, které ho dráždily i mučily, jejich smích, který ho spaloval zevnitř.
Každý jejich dotek byl rozkoš i bolest, každé jejich slovo znělo jako kletba.
„Tady jsi jen tělo, bez jména, bez síly,“ šeptala mu jedna z nich a její prsty mu sklouzly mezi nohy, kde ho vzrušení i strach dusily zároveň.
„Tady poznáš, co znamená být slabý, co znamená být kořistí.“
Když se v křeči probudil, měl na těle stopy, které nemohly být ze snu – rudé škrábance, modřiny ve tvaru prstů. Dlaně se mu třásly, srdce bušilo. Přesto, jakmile se vrátil ke klávesnici, temná touha po moci byla silnější než strach. Opět začal psát, opět urážel, opět ponižoval.
Jenže s každou další nocí se sny vracely – temnější, svůdnější, krutější.
Ženy z lesa ho ve snu sváděly a vysmívaly se mu, jejich doteky byly sladké i ledové, jejich slova byla jako jed.
A s každým probuzením se v něm něco měnilo.
Jeho hlas byl najednou jemnější, jeho pohyby křehčí, jeho tvář se v zrcadle zdála cizí.
Na kůži mu zůstávaly stopy po jejich polibcích a škrábancích, jeho tělo se pomalu měnilo – boky se zakulacovaly, rysy změkčovaly, jeho síla mizela.
Když se pokusil znovu někoho ponížit, slova mu vázla na jazyku, jeho posměch zněl najednou dutě, směšně.
Lidé se mu začali vysmívat.
Ztratil moc, ztratil sebejistotu, ztratil i poslední zbytky pýchy.
Až jednoho dne, když se zadíval do zrcadla, spatřil v něm tvář dívky – zraněné, vysmívané, zlomené.
Už nebyl tím, kdo se vysmívá. Stal se tím, čemu se celý život posmíval.
A v jeho očích se usadila ta samá bolest, kterou tolikrát způsobil jiným.
Les ho znovu zavolal.
Tentokrát už nebylo úniku.