Říkejte jim, že je máte rádi

Celý život si lžeme do ksichtu, že máme dost času. Že bude ještě plno příležitostí. Že jim to řekneme příště. Jenže ono to “příště” nikdy nepřijde. Protože člověk se sere životem, řeší píčoviny, chlastá, maká a pořád si myslí, že na ty důležitý věci má čas. A pak tě realita trefí hákem na bradu a ty najednou zjistíš, že je po všem. Že už to neřekneš.

Já to neřekl. A teď už nemůžu. A bolí mě to víc než všechny moje kocoviny dohromady. Sedím tu a přemýšlím, jestli vůbec někdy slyšel, co pro mě znamenal. Jestli věděl, že to nebyl jen kamarád. Že to byl kurva brácha, i když jsme žádnou krev nesdíleli. A já? Já mu to snad nikdy ani neřekl. Poslední zpráva, poslední viděná, poslední pátek… a já měl pocit, že bude ještě milion dalších. Už nebudou.

Kdybych věděl, že to byla poslední chvíle, napsal bych mu všechno. Hned. Bez filtru, bez srandy, bez debilních póz, za který se stále schovávám. Ale já si myslel, že mám čas. Čas je největší svině. Bere ti lidi, než si stihneš uvědomit, že bez nich si jen poloviční troska.

Proto vám řeknu tohle. - Říkejte lidem, že je máte rádi. I kdyby vám to připadalo trapný, patetický, moc citliví. Ser na to. Řekni to. Protože přijde den, kdy už to neřeknete, a pak budete jako já. Sedět nad flaškou a přemýšlet, proč jste drželi hubu, když jste řešili píčoviny. Ale to podstatný ne.

————————-

Vím, že tohle není klasickej blog. Že sem to vlastně ani nezapadá. Ani jsem už tady psát nechtěl. Jenže tohle musím vyplivnout ven, ať to visí kdekoliv. Ne proto, aby si z toho někdo něco vzal. Ne proto, abych rozdával moudra. Tentokrát je to sobecký. Čistě pro mě. Protože jinak se z toho poseru.