Mezi hosty a hříchem

Hudba hrála, smích se nesl sálem a všude kolem tančily bílé ubrusy, plné sklenic a nedojedených zákusků. Svatba byla v plném proudu. Přesto jsem tě viděla – napříč místností, mezi hosty, mezi šaty a kravatami. Tvůj pohled se zastavil na mně a najednou jsem nevnímala nikoho jiného.

Nejdřív to byly jen letmé doteky. Tvůj prst se náhodou otřel o můj, když jsme stáli vedle sebe u baru. Lehké přiblížení u stolu, kdy se tvé koleno dotklo mého. Smál ses, jako by nic, a přitom jsem cítila, jak tvé oči sjíždějí podél mých šatů. Věděla jsem, že si hrajeme s ohněm – že tady nemáme být jen my dva. Ale ten zákaz tomu dodával chuť, po které jsem hořela.

Když jsi mi pošeptal do ucha: „Pojď se mnou…“, celé tělo se mi rozechvělo. Prošli jsme nenápadně chodbou pryč ze sálu, směrem k prázdným šatnám. Dveře zapadly a já se ocitla přitisknutá ke zdi. Tvůj dech byl rychlý, tvé ruce hladové. Stáhla jsem si ramínko šatů a cítila tvé rty na mé kůži. Polibky, které neznaly slitování, a prsty, které si braly, co chtěly.

Šaty se shrnuly vysoko, moje stehna se roztřásla, když sis mě přitáhl blíž. Vše kolem – hudba, hlasy hostů – zůstalo venku, za dveřmi. Tady jsme existovali jen my dva a ta zakázaná vášeň. Tvůj dotek byl tvrdý, tvé pohyby prudké a já se ztrácela v rytmu, který jsme si vytvořili jen pro sebe. Tlumené vzdechy, sténání do tvého ramene, moje nehty na tvých zádech… a pak výbuch, který smetl všechno.

Zůstali jsme chvíli jen tak, zadýchaní, opření o zeď, jako bychom se báli, že kdybychom se hnuli, vrátí se realita. Usmál ses, políbil mě na rty – a já věděla, že na tuhle svatbu nikdy nezapomenu.