Nuda

Ústecký kraj je jako kulisa k dystopickému snu.

Těžba proměnila Mostecko v měsíční krajinu – krátery dolů, šedý prach, jiný vesmír, jiná dimenze.

Po odsunu původních obyvatel zůstala města prázdná, jako by tu někdo vypnul zvuk. Nudná práce, nudná města, nudný život. Paprsek rutiny mě žene pryč, tam, kde se krajina láme a příběhy začínají – k jezeru Most.

Před padesáti lety tu stálo město, teď se třpytí voda, jako by příroda napsala surrealistickou pohádku. Z náměstí jezero, z historie molo.

Na molu leží ona. Nahá žena, jako by vylezla z plátna Salvadora Dalího, s kůží, co zachycuje poslední paprsky končícího léta. „Nevadí, že si zaplavu?“ ptám se, plavky jsem dávno zapomněl doma. „Pokud vám nevadí, že jsem nahá“ odpoví s úsměvem, co rozpouští šedost kraje. Vzduch jiskří, jezero šumí, a nuda se najednou mění v eroticky nabitou hru. Žádný skandál, jen líná svoboda, když se pokusím o úsměv a plaveme v absurditě okamžiku.

Já si odplavu svůj denní cíl a ona se za chvilku obléká do svého cyklistického dresu a mizí. Jen mokré místo na mole mi připomíná, že to nebyl sen.

Mostecko, zničené těžbou, se na chvíli stalo plátnem, kde nuda tančí s vášní.

Také se po chvilce oblékám. Pryč jsou časy kdybych dámě nabídl zdvořilostní prc@ní, i když bloger sexu neholduje.

Tahle žena ani příběh nejsou smyšlené. Nudu nosíme v sobě, jako starý kabát, co můžeme odhodit. Končící léto nás volá a i v měsíční krajině může vzplanout žár. A tak si kráčím dál, smích přicházejících lidí se odráží od vody, a Mostecko, ač zdevastované, je na chvíli mým vesmírem.

Mějte se a smějte se.

A hlavně ten světový mír ✌🏻