Kámoš s kozama

Tak mě tak napadlo. Na Amatérech pořád dokola čtu, jak to ti chudáci chlapi mají těžký. Jak musejí psát, lovit, šaškovat, fotit si péro z těch nejlichotivějších úhlů (rozuměj zespoda, aby to vypadalo aspoň na patnáct), a stejně nic. Ale víte co? Mě zajímá druhá strana. Jestli jste někdy vy, holky, házely udičku, kroutily se, psaly první, dělaly psí kusy, sváděly fotkami a on se prostě nechytil. Prostě totální nezájem, jak kdyby měl poruchu vnímání ženských signálů?

Až do konce střední jsem byla klasickej friendzone-materiál. Takovej ten druh holky, co zná všechny texty oblíbených kapel, má v kapse zapalovač, tři sichrhajsky a rum v batohu. Alkohol do sebe klopí jak carskej důstojník, smrdí po voňavce z Avonu a hluboce pohrdá milovníky disca a mainstreamu. Když se kluci vsadí, kdo vyleze ve dvě ráno na střechu gymplu, já jim to jdu jistit a ještě jim držím bundy. Kluk s kozama. Respektive mini kozama.

Gellnera jsem citovala z paměti, beatniky brala jako duchovní rodinu a Kunderu jsem četla nahlas, protože jsem si myslela, že tím působím hluboce. Koukala jsem zásadně jen na smutný nebo divný filmy, po nocích psala básně do šuplíku a kreslila havrany, co symbolizovali moji duši (a taky to, že jsem neuměla kreslit lidi). Nosila jsem martensky, černý linky (ano, to mi zůstalo dodnes), černý hadry, křivák a tak trochu jsem doufala, že někdo přijde a rozpozná v tý pseudo-intelektuální larvě skrytou múzu. Přesně tak jsem působila. Jako holka, kterou jdeš pokecat a dát pivko, ne femme fatale do postele.

Vzpomínám si na jednu legendární chatu. Rum s Colou v petce, chata v lůnu panenské přírody národního parku, hvězdy jak z romantickýho filmu a já zamilovaná po uši. Šli jsme se projít s mojí platonickou láskou. On měl ty nejzelenější oči na světě, smál se, jak kdyby polykal slunce, a já visela na každým jeho slově. Ten jeho americký Colgate úsměv mi nedal spát. Myslela jsem na něj ve dne, v noci. Můj první masturbační idol. Má platonická láska.

Lehli jsme si k zurčícímu potoku, koukali do nebe posetého hvězdami. Trochu přiožralí, já už cítila, že to přijde. Ten moment.

A on se ke mně otočil, hluboký pohled, chvilka ticha, srdce mi bušilo až v kundě a on řekne: „Víš, já ti musím něco říct. Ty jsi fakt skvělá. Jako úplně nejvíc nejlepší. S tebou se dá prostě mluvit o všem, ty mě vždycky chápeš.“ Já tam ležela, třásla se jak želé, říkám si yes, konečně… teďka přijde pusa. A on dodá: „Jsi jediná komu to můžu říct. Hrozně jsem se zabouchnul do Helči z Béčka. Fakt ji chci. Myslíš, že mám u ní šanci, nebo ne?“

Helena z béčka. Roztleskávačka. Blond háro po prdel. Kozy čtyřky už na gymplu, zadek jak vystřiženej z klipu Beyoncé a zuby, jak z reklamy na bělící pastu.

Tak jsem se zhluboka nadechla, nasadila ten svůj rovnátkama sešněrovanej úsměv, poplácala ho po rameni a řekla: „Hele, chápu tě. Zkus to. Ty kozy má fakt krásný.“ A radši se znovu napila toho rumu z petky, protože co taky jinýho že jo...

Abych to zkrátila, ono se to příliš nezlepšilo ani v průběhu let. Jen jsem vyměnila chaty za kanceláře, petku s Hradní svící za Prosecco a Helenu z Béčka za Kláru z HR.

V první práci jsem měla šéfa, kterej byl božskej. Charismatickej, chytrej, sametovej hlas, vousy jak z reklamy na pánskou kosmetiku a pohled, kterej by ti rozpustil i kosti v těle. A ty oči! Jak moře. Zůstávala jsem po práci "náhodou" dýl. Klasika. Jakože dodělávám prezentaci pro Samsung, ale ve skutečnosti jsem si jen chtěla poslechnout, jak mu manželka nerozumí a jak těžký je být čtyřicátník v krizi. Seděla jsem, kývala hlavou, s úsměvem naslouchala, představovala si, jak mě konečně políbí, nebo jak mi pohladí koleno pod stolem…

Až do vánočního večírku. Celý večer jsme prokecali, střihli si pár tanečků a pak se šli zchladit na vzduch. Venku sněžilo, romantika. On trochu přiožralej, pohladil mě něžně po vlasech a říká: „Víš, tobě to můžu říct. Budu se rozvádět.“ Pam pam pa dam. A já už v duchu vybírala záclony do jeho novýho bytu a slyšela znít svatební zvony. Teď je má šance! A pak dodal: „Chodím s Klárou, co dělá u nás na HR.“

Tak jsem se usmála, poplácala ho po rameni (už v tom mám praxi) a řekla: „Ty jo, tak a Klárou...ta je fakt super. Krásná holka.“ A šla si dolít víno. Kráva Klára.

Dneska už to beru sportovně. Možná friendzone není jen čistě chlapská disciplína. Protože rozhodně je to má disciplína. Možná je to prostě součást vývoje. Protože dokud si neprojdeš tím, že tě někdo nevidí jako ženu, jen jako parťáka, nedoceníš, jak vzácný je, když tě někdo fakt vidí a chce. 😁

Teď jsem ta, co má vlastní lahev a vědomí, že kozy jsou fajn, ale mozek s humorem je sexy jak prase.

A stejně se obávám, že ani teď, na prahu čtyřicítky, to nebude jinak. Pořád budu ta, se kterou se smějí, svěřují, u které hledají pochopení, pokec a kus klidu od světa. Ta, co si vyslechne všechny jejich trápení, poradí, co s prací, poladí ego a nakonec jim ještě poradí, jak sbalit Helenu z Béčka verze 2.0.

Do femme fatale mám asi pořád stejně daleko… Ale víte co? Ono je to možná lepší, já bych byla příšerně nafoukaná mrcha. 😃😉