Když se dívám na sebe...

Sedím před zrcadlem a koukám, jaký vlastně jsem. Chtěl bych napsat krásný. Chtěl bych to i vidět, ale mám blbý zrcadlo, asi, páč to nevidím. Tak napíšu, že jsem neviditelný. Na první pohled určitě.

A co vlastně vidím?

Vlasy. Nejdřív byly dlouhé, pak byly krátké, teď už zbylo jen byly. Někdy praktické, ale... Znáte vtipy o plešatejch? Tak si je nechte. Aspoň nosím vousy. Ne proto, že se to líbí ženám, to je jen bonus, ale proto, že mě strašně nebaví se holit, to přiznávám... Barva, něco jako jezevec, možná skunk. Padesát odstínů šedi na vanilkové hubě. Zuby. Mám zatím všechny, až na jeden moudrák, což není nijak znát. Dost často jsou plny všeho, co se kolem mihne... Uši. Něco mezi oslem a elfem. Né dlouhý, ale chlupatý ... Nos. Nejlepší výškoměr co znám. Když zvednu špičku moc vysoko, vždycky přes něj dostanu. Funguje spolehlivě. Testuju to pravidelně. Oči. Tak ty mají jednu zvláštnost. Každé je jiné, ale to uvidíš, jen když se do nich upřeně podíváš a to málokdo udělá. Postava běžná průměrná, obyčejně obyčejná, ničím výrazná. Za zmínku prej stojí jen ten roztomilý fotrovský pupíček.

A hele, ono je to vlastně jedno, je to jen obal. Obal na chaos, co je uvnitř.

Teď bych se měl začít chvástat, ale nějak není čím. S oblibou o sobě říkám, že jsem jiný. Moc toho nenamluvím, moc o všem přemýšlím a stejně často nechápu a nerozumím. Prostý vesnický ... Nejhorší je, že jsem takový rád. Takový neviditelný.