Daleko.

Možná že to sem ani nepatří, nevím ale co už.
Někdy mám prostě pocit, že žiju na blbým místě. Jako kdyby všichni lidi, se kterýma bych si dokázal něco představit, byli stovky kilometrů daleko. A ne jenom fyzicky, ale i mentálně.

Koukám kolem sebe a nic. Ticho. Žádnej člověk, co by mě zaujal, co by ve mně probudil tu jiskru. Ať už jen na jednu noc nebo něco delšího, prostě nic. A když už náhodou na někoho narazím, tak to stejně není oboustranný. Buď nezajímám já ji, nebo ona nezajímá mě. Prostě se to nikdy nepotká.

Přitom bych fakt chtěl někoho, s kým si sednu. Nejen kvůli sexu, i když jasně, to k tomu patří a je to důležitý. Ale i kvůli tomu pocitu, když s někým sdílíš prostor, dotek, okamžik zpříznění a najednou je to tak přirozený, jako kdyby to tak mělo být odjakživa.

Možná jsem moc vybíravej. Nebo žiju moc uzavřeně. Nebo prostě mám smůlu. Ale fakt mě někdy napadne, jestli ti lidi, co hledám, vážně nejsou všichni někde strašně daleko.

Občas ale stejně doufám, že se to zlomí. Celkem by mě zajímalo jestli i jiní mají, alespoň někdy podobný pocit dálky od všech a všeho.