Mistr a Markétka

Říkal jí Markétka, tak proto. Přestože byla Markétka dospělá žena, oslovoval jí záměrně touto dětskou zdrobnělinou. Nejen kvůli tomu, že se byl vůči ní v postavení citlivého a něžného partnera, ale také díky dynamice jejich vztahu, kdy vůči ní vystupoval v roli jejího Pána. Dlouho jsem se nemohla naladit na atmosféru jejich setkání, začátku jejich společného příběhu v okamžiku průsečíku jejich životů. Ona mladá, křehká, s dětským obličejem, on o generaci starší, šlachovitý s kůží porostlou chlupy a očima satyra. Prostě to nějak nešlo dohromady, nerozuměla jsem té story, proč se on zaobírá něčím tak totálně štěněcím, když může mít už hotovou ženu, a proč ona, mladá a krásná šuká někoho, kdo prská na moderní svět a věci, které každodenně používáme a považujeme je za normální každodenní komfort. A taky proto, že podlehla zrovna satyrovi, přestože by mohla mít muže jako z Instagramu. Co ona od něj získává? Pocit výjimečnosti, že si on, který nenávidí nové a novodobé vybral zrovna ji, panenku na hraní, že ji uznal za hodnou si s ní hrát? A co dává ona jemu? Příležitost šukat mladý maso? Naivitu a poslušnost?

Neznám Markétku, znám jenom mistra, poznám ho po intelektu, po emocích, po energii, přestože jsme se naživo dosud nepotkali, nikdy jsme se nedotkli ani při podání ruky a naše oči se nikdy do sebe nezasekly v přímém pohledu. Tedy do dnešního večera, do dnešní noci, která zamíchala vším. Oblékala jsem se zvlášť pečlivě. Hedvábné kombiné, matné punčochy chycené na ploché robustní velvety, černé saténové šaty na útlá ramínka a s lákavě vystřiženým dekoltem, z nichž až ke spodnímu lemu stékají tenké proužky černých pajetek, a které prozrazují křivky těla zdůrazněné lesklým mihotáním. Vysoké černé rukavice a zděděné šperky míchají století a dekády, takže v kulisách Žofína není zcela jisté, jestli jsem přišla z okolní reality. Dnes večer jsem plula sálem sama. Záměrně, aby prázdné místo po mé levici, kde bych se měla správně zavěsit do mužova rámě, dráždilo jako místo po vytrženém zubu. Stačilo jenom být, dýchat a existovat, věděla jsem, že až mě mistr zaznamená, změní mu to večer.

Noc před plesem jsme totiž strávili spolu, v dialogu po písmenkách. Psal mi o vůni mých vlasů, kterou si představoval, a očích Anny Kareniny, do jejichž hlubokého pohledu se ve snění vpíjel. Psal mi o tom, jak mi při milování ukáže sebe samou v jiném světle, o tom, jak mě vidí, a jak sama sebe uvidím. Tu noc jsem měla nejdřív ruku v klíně, ale nestačilo to, musela jsem vytáhnout i hladké dildo, které normálně používám k jemnému dráždění v místech, kam rukou nedosáhnu. Tahle noc mě ale vybičovala k tomu, abych se drsně šukala silou, drsně proti slastnému sevření mého klína, až k vyvrcholení, které opravdu intenzitou hraniční s bolavostí, prázdnotou, která zklidňuje, ale zároveň voní steskem a volá po pokračování. Ještě ráno jsem tuhle naší virtuální noc cítila v klíně tak, jak jsem ji zatím vždy cítila jedině s mužem z masa a kostí a ne o samotě a s náhražkou v ruce. A podezírám ho, že i on dal průchod napětí s myšlenkami na mě.

A dnes v noci posuneme hru na přítomnost a nepřítomnost na další level. Dávám si pozor, abych byla jedna z prvních, které při vstupu do sálu zahlédne. Chci si vychutnat ten prvotní pohled. Nejdřív letmé shlédnutí přítomných, nanosekunda, kdy se jeho pohled sklouzne po mně. Pak uvědomění, návrat v pohledu, lehký šok, ale zároveň takový ten nevěřící pohled, kdy máte pocit, že vám vaše přání zatemňují smysly. A už je vidím, přicházejí spolu, a děje to přesně tak, jak jsem si to představovala. Nenápadně se ke mně vrátí pohledem asi třikrát, než pokračují dále do sálu. Pobaveně pozoruju, jak si chladí pusu a vyschlý krk sklenkou bublinek a jak se mu do obličeje vrací vyrovnaná ležérnost lva salónů. Svůj první úkol si můžu odškrtnout ze svého mentálního to do listu pro tento večer a jdu se rozhlédnout po nějakém tanečníkovi. To, že jsem tu sama, přece neznamená, že budu sedět v koutě. Naopak, moc dobře vím, že jeho pohled budu cítit celý večer, přímo na leopardím vzoru mé kůže v hlubokém výstřihu na zádech. Tančí s Markétkou a občas se pohledem protneme. Zorientoval se na hracím poli a už si hrajeme oba, gentlemansky a přátelsky, jak se na vyrovnané soupeře sluší a patří.

Přicházím k nim v krátké pauze na občerstvení, přeji mu krásný večer a obdivuji Markétčin složitý účes, šaty nepochválím záměrně, protože dobře odhadnu, že je navrhoval a nechával šít on. Ruku na pozdrav mu schválně podám tak, aby mu nezbylo nic jiného, než naznačit lehký polibek někam mezi drobné kloubky prostředníčku a prsteníku potažené tenkou a jemnou kůží rukaviček. Markétka se holčičkovsky usmívá, protože je na jeho výstřelky zvyklá, ale příliš naivní na to, aby pochopila, že tady hrajeme mnohem sofistikovanější hru na symboly než jen nějaký cosplay prvorepublikové elegance.

Večer příjemně plyne a cítím na sobě, že ve mně tahle hra zapálila oheň, který i přes rezervované chování a černobílé provedení září zevnitř zvláštním světlem, které muže kolem vábí ke mně jako vosy na med. Za celý večer nejsem sama a musím dávat pozor, abych nepromeškala okamžik, kdy se Markétka z praktických důvodů odloučí od svého garde. Rychle se omluvím svému společníkovi, do ruky mu vrazím zpola vypitou sklenku sektu a požádám ho, ať na mě na pár sekund počká. Periferně vnímám, jak mistr pohledem střeží Markétku, která se ještě s jinou ženou vrací do sálu a jde jí v ústrety. Vyšlo to úplně přesně, stojím přesně mezi nimi, cítím mistrův pohled v zádech a Markétčino překvapení z toho, jak jí černá Luna zastínila Slunce. Pomalu k ní dojdu uličkou mezi lidmi a prsty zajedu do složitých loken v jejím týle. Něžně a jemně jí políbím, jazykem přejedu přes rty jemně nalíčené rtěnkou s růžovým odleskem. I když bych chtěla víc, oddálím se od ní, ale ruku z vlasů zatím nevyprostím. Podívám se jí do očí, nakloním se k jejímu něžně vykrojenému oušku, aby nikdo neslyšel, co jí chci říct.

Vracím se ke svému poslednímu společníkovi a své rozpité sklence. Byť celá interakce netrvala ani minutu, cítím, jak se ve mně něco posunulo. Lehce společensky konverzuju a zároveň uvnitř cítím napětí a nejistotu z toho, kam tahle moje hra celou situaci posune. Po očku je sleduji, vidím mistrův tázavý pohled a Markétčiny rozpaky i její nepochopení toho, co jsem jí řekla. Neví, proč jsem jí do ouška pošeptala, že každý jeho výstřik dnes v noci patří jenom mně. Stačí, že to ví on. A moc dobře.