#23 Deník "vězně"

#Podkroví

Tetin dům byl tichý a lákavý. Zvědavost mě nakonec dohnala úplně všude. Prošla jsem celou její skříň — doslova každý kus. Jemné blůzky, dlouhé šaty, kostýmky, sukně různých délek… a samozřejmě i ta známá zásuvka s hračkami, které mě zarazily i vzrušily zároveň. Byla to jako cesta zpět do sebe, ale zároveň krok kupředu.

Zkoušela jsem snad všechno. Před zrcadlem jsem strávila celé hodiny. Krajky na kůži, samodržící punčochy, úzké šaty, které mě objímaly přesně tam, kde jsem to potřebovala… Byla jsem tam jen já a Leňulka — poprvé po tak dlouhé době naplno.

Ale ten týden utekl rychleji, než jsem chtěla. Dům se znovu zaplnil tetou a strejdou, hlasy, rutinou. A já věděla, že musím zase dál. Čekala mě práce. Nový začátek. A hlavně — najít si bydlení, kde budu mít konečně sama svůj prostor.

Hledání bylo únavné. Některé byty byly předražené, jiné špinavé, další sdílené s lidmi, se kterými bych nevydržela ani den. Až jsem nakonec narazila na nabídku:

Podkrovní pokoj v rodinném domě. Sdílená koupelna. Klidná lokalita.

Na fotkách obyčejné. Ale když jsem tam vešla… cítila jsem něco jako domov.

Starší manželé. Milí, klidní, úplně jiná generace. Ona kyprá, s laskavým úsměvem. On zamračený, ale spíš unavený než nepříjemný.

Ukázali mi pokoj — malý, ale útulný. Šikmé stěny, velké střešní okno, koberec, starší nábytek. Nic luxusního… ale já okamžitě věděla, že je to místo, kde Leňulka znovu ožije.

Nastěhovala jsem se pár dnů před nástupem do práce. A jakmile zavřely dveře za posledním kufrem, spadl ze mě svět. Zase jsem měla prostor sama pro sebe.

Začaly nové rituály.

• Pravidelné holení celého těla. Pomalu, pečlivě. Pocit hladké kůže mě vracel zpět k sobě. Byla to intimita, kterou jsem si nikdy nedopřála takhle pravidelně.

• Večery jen pro mě. Zatažené rolety. Tlumené světlo. Hudba. Znovu jsem si kupovala drobnosti — silonky, prádlo, punčochy. Dělala jsem si malou sbírku, která se vešla do jediné zásuvky. Ale byla moje. Byla jsem to já.

• Doteky, které nikdo jiný neviděl. Užívala jsem si sama sebe. Beze spěchu. Beze studu.

Manželé bydleli dole. Já nahoře. A mezi tím — tichý dům a dlouhé večery.

A zvědavost, která mě provází celý život.

Nejedenkrát jsem sešla dolů, když jsem věděla, že spí… nebo nejsou doma. Vklouzla jsem do jejich ložnice s bušícím srdcem. A otevřela její skříň.

Nebyla tak plná jako ta tetina. Ale měla své kouzlo.

Lacinější prádlo, ale nošené. Hladké košilky, které voněly po aviváži. Podprsenky, které mi byly těsné, ale přesto mokřily moje prsty. A kalhotky… obyčejné, ale použité, teplé ještě od její pokožky, když jsem je jednou našla nahoře v koši s prádlem.

Bylo to riskantní. Neslušné. Nedovolené.

Ale přesně to na mě tak neskutečně působilo.

Vrátila jsem je vždy přesně tam, kde byly. Bez jediného zamotaného švu. Beze stopy.

Ale já tu stopu měla v sobě. Touhu po dobrodružství, která rostla. A kterou jsem věděla, že jednou zase vyústí v něco, co nezvládnu držet na uzdě.