Vším, čím chci být

Je edna věc v životě, kterou už pár let nedělám. Teď určitě čekáte, že napíšu nějakou blbost, jakože nemeju okna, nepeču cukroví nebo nežehlím záclony. A i kdyby? Co je komu do mejch záclon, že jo. Až si to nich jednou někdo po sexu utře péro a budou naškrobený, bude se divit. A hodně. A já se tomu budu smát, protože vím, jak to škrábe na ruce, natož na jemný kůžičce na žaludu. Jo, čtete dobře. Já totiž škrobím záclony. A peču cukroví a bábovky, vařím různá ossobuca a šípkové, leštím lustry, množím kytky, jezdím na kole a na běžkách, odhaluju trasu schwarzenberského kanálu, padám z ferraty do řeky a tak nějak celkově nevím, co se sebou, co s načatým odpolednem.

Už víte, co nedělám, že mám tolik energie? Já totiž nešukám. Prostě nemarním čas tím, abych vytvářela v ložnici atmosféru, zírala bezradně do prádelníku, jestli pro dnešek červený nebo černý, nebo jestli se nechat ošukat podomácku jenom ve flanelce. Nepřevlíkám třikrát týdně peřiny, nechystám postcoitální svačinky a nemusím dohánět nedospané noci. Taky nepřijdu do řečí. A tady v tom bodě ty výhody tak nějak končí. Já totiž chci přijít do řečí. Mám souseda, co si hrozně rád povídá a taky drbe, tak bych mu mohla udělat pěkný Vánoce.

Taky to nešukání dost leze do peněz, protože nemám taková ta mentální zatmění díky mozku vyšukanému z hlavy, takže pořád vymýšlím nějaké ptákoviny. Ale teď to zašlo příliš daleko. Vymyslela jsem si, že předělám koupelnu. Emoce vedou k myšlenkám, myšlenky vedou k činům. Skočila jsem do auta, zajela do koupelnového studia a byla jsem v ráji. Všechny možné textury, povrchy a barvy, spárovačky, lišty a lepidla ve mně vzbuzovaly stejné emoce, jaké jsem dřív měla spojené s prodejnou bot, parfumerií nebo zlatnictvím. A teď se tu rozplývám nad strukturovanou stěrkou se třpytkami a obkladem ve vzhledu mramoru Cipollino, který mi připomíná byt Krausových.

Tady mi došlo, že je třeba říct dost. Můj táta není nejmladší a nejsem si jistá, jestli chci platit obkladače vlastním tělem. A jestli by zručný obkladač o takovou platbu stál, protože všichni víme, že od té doby, co byly vynalezeny peníze, se neděkuje. Marně přemýšlím, čím zahnat to budovatelské nadšení, protože mám pocit, že koníčků už mám dost.

Já vím, jednoduché řešení se nabízí samo – řeklo by se zašukej si, zaměstnej si hlavu cizím pérem a bude vystaráno. Kdyby bylo do čeho píchnout, neřeknu. Problem solved. Ale můžu si já pozvat někoho do bytu s takhle hroznou koupelnou? No chápejte. Jak jednou čuchnete k mramoru Cipollino, tak už vám Rako z přelomu milenia nevoní, to dá rozum. A nechci bejt ta, o který se jednou bude u piva říkat, že to byla „ta s tou hnusnou koupelnou,“ to chápete. Chci být dokonalá bohyně, kněžka lásky, ta co božsky kouří. Třeba. Nebo miliony jiných přívlastků. Třeba ta, co dělala dobrý knedlíky. Ta, co mi zapíchla jehlovej podpatek do stehna. Cokoliv, jen nebýt definovaná designem obkladu, který se vám zaryje a už ho nevymažete.