Přirozeně mezi přirozeními

Kdysi jsem si myslel, že už mám všechny sociální sítě za sebou. Facebook – mrtvej. Instagram – přehlídka dokonalých životů. Twitter – přehlídka dokonalých názorů. A pak jsem nějakou náhodou (úplně náhodou, jasně…) skončil tady. Na poslední opravdové „sociální“ síti českého internetu. Jen se tu prostě místo snídaní a koťátek sdílí trošku jiný části života.

Nejdřív jsem byl jen tichej pozorovatel. Klasika: „já se jen kouknu a zas půjdu“. Profil bez ničeho, pár průzkumných kliků, párkrát šok, párkrát pobavení. A pak mi došlo, že mě tady vlastně mnohem víc než genitálie zajímá to, co je kolem nich – humor, způsob psaní, jak se někdo umí schovat za dvě věty a stejně z nich vyleze půl jeho duše. Upřímně mě překvapilo, jak strašně upřímný tohle anonymní místo umí být. Bez bublin, bez algoritmů, co nám podsouvají „co bychom měli“ vidět. Jen lidi, jejich slabosti, touhy, trapnosti i něha, docela naplacato.

Postupem času se z toho stalo moje malý útočiště. Místo, kde si můžu hrát se slovy, fantaziemi, psaním, erotikou a hlavně s lidmi, co taky trochu utekli z reality všedních dnů. Vyrobil jsem si tu svůj malý koutek – prostor, kde se řeší spíš hlava než míry, spíš chování než kilča, spíš jiskra než dokonalá fotka.

Ano, je to tu plný těl. Ale mezi všema těmi přirozeními jsem si našel svoje přirozené místo – někde na pomezí introvertního grafomana, amatérského psychologa a nadrženýho kluka, co má prostě rád chytrý, hravý a lehce zlobivý duše.

A některý fotky jsou fakt hezky.

Jen to "pojď na kafe" mi vždy uvízne mezi srdcem a klávesnici.