Rychle. Tvrdě. Vánočně.

A je to tady zase – krásné, ale stejně hektické období předvánočního shonu. Shánění a nakupování dárků. Finišování posledních restů v práci. Pečení vánočního cukroví, ale také domácí úklid. Přeplněná náměstí s vánočními trhy. Romantická atmosféra voní jako kombinace smaženého jídla a trdelníku. Zažité rčení, že o Vánocích mají na sebe být lidé milí, získává nový rozměr ve chvíli, kdy už přes dvacet minut marně čekám na výjezd z parkoviště. Neukázat prostředníček řidiči, který mě bezohledně míjí a předbíhá, stojí nelidské úsilí. Hlavou mi ale probleskne jednoduchá myšlenka: vydrž. Dříve nebo později se dostaneš domů. Tam vládne, ač zatím jen částečně, ta pravá vánoční atmosféra.

Nakonec opravdu parkuji před domem. Celý dům svítí, všechna okna, vánoční výzdoba. Klidně by mohli na obci vypnout uliční osvětlení a naše ulice by zářila jako za dne. Křik dětí a manželky mě vítá i přes zavřené dveře. Jedno dítě neuklidilo po snídani, což spustilo v jeho matce nekontrolovaný záchvat vzteku. Druhé dítě se bezstarostně prohání po domě s pěnovým balónem a vesele si kope. Aspoň někdo, napadá mě hořce, aspoň někdo si ten chaos dokáže užít.

V kuchyni to schytávám já. Stačí jedna jediná otázka: „Kde jsi tak dlouho?“ Během vteřiny mám jasno – na bojiště dneska nevkročím. Objímám svou ženu. Převlékám se tak rychle, jak jen to umí herci za jevištěm, když jdou z role do role. Kalhoty a košile letí do koše na prádlo. Domácí tepláky a čisté triko. Zástěra. Dodělat krém do makronek, které se moc nepovedly, ale zato dostatečně drží pohromadě. Vejce rozdělit na žloutky a bílky. Z bílků míchám pusinky a ze žloutků bude vaječný koňak. Kdyby mě v tu chvíli viděl Jan Punčochář, možná by mě poslal rovnou do dalšího kola Hell’s Kitchen.

Za tři hodiny celá domácnost ztichla. Děti už jsou ve svých pokojích. Sedám si na gauč a beru ovladač do ruky. Úleva se konečně dostavuje. V tom přichází moje žena. Bere mi ovladač a televizi zase vypíná. Všechen vztek, který jsem celý den držel pod kontrolou, se ve mně začne pomalu zvedat. Znovu se mi vybaví ten blb v tom autě a jeho připitomělý úsměv, jak mě míjí.

„Chci, abys mi to udělal zezadu, rychle a tvrdě.“ Políbí mě na rty a její úsměv je jako vědro s vodou, které okamžitě uhasilo můj blížící se požár. Bere mě za ruku a beze slova mě vede dlouhou chodbou našeho domu do ložnice. Vzrušení přebírá kontrolu dřív, než si to stihnu rozmyslet. Strčí mě do ložnice a zamkne. Svléká se. Nahá se otočí a opře se o matraci postele. Zůstávám stát jako solný sloup, jen na okamžik, ale pak si uvědomím, že mi nic nebrání její přání splnit. Tepláky a ponožky dolů. Všechno se odehraje tak rychle, že to netrvalo ani minutu a naše tělní tekutiny se promíchaly. Ona spěchá na záchod jako vždy, když to stojí za to. Cítím potřebu se omluvit za to, že to bylo tak krátké, ale ona se směje. „Přesně takhle jsem to potřebovala.“

Ležíme vedle sebe, naprosto vyčerpaní a znavení. Napětí celého dne ze mě konečně opadá. Předvánoční čas je náročný a stresující, přesto se těším na další den. Krásné Vánoce všem.