🐗 Muži v říji 🌲

... do le-síčka na če-ka-nou šel mla-dý my-sli-vec ...
A po amatérsku: ... potkal švarnou dívčinu, rozepnul poklopec ...

"Vem ten větší košík, Adélko." pobídla svou pravnučku stará Blažková.
Adél uložila mobil do zadní kapsy sportovních šortek a neochotně šla s babi zase do lesa. Proč si nevzala dlouhé kalhoty, okomentovala na půl huby, že je přece furt horko.

Kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi stále ještě k světu a ve vesnici, pardon obci, ženami všech věkových kategorií a různě pohnutých osudů, žádoucí Václav.

"Dobrej, pani Blažková. Víte, že vás tu nerad vidim. Je to tu podrytý od přemnožených kaňourů a v lese probíhá honitba. Ukažte, já vám pomůžu."

"To není těžký. Vůbec ne. Jsou to čerstvě natrhaný byliny na tinktury, víš. O úplňku mají největší moc. Jsou nejúčinnější. Maceruju je do dalšího úplňku a nechávám je na verandě, aby na ně svítil Měsíc, víš. Když je se mnou Adélka, zvedla by mě kdybych upadla, neboj. Má nějaký studijní volno nebo co. Tak může být u mě, víš. Je to chytrá holka. Prý že Měsíc nesvítí nebo co, věděl's to ?" vysvětlovala Blažková a představila je.

Vašek čekal až mu slečna z města podá ruku jako první, ale to by se nedočkal. Ta jen při slově volno koukla stranou a řekla věcné Ahoj.
"Vašík je dobrák od kosti, Adélko. Toho si měla naše Alena vzít." pohladila mu ruku, která od ní převzala košík a dožadovala se druhého. Adél využila příležitosti a oznámila, že půjde ještě zaběhat dokud je světlo. Babi Blažková jen povzdechla a Václav ji doporučil, ať se ve vlastním zajmu drží jen cesty.

Adéla dala dobrých 10 km. Postavičku měla k nakousnutí, nohy jako srnka a stejně tak tmavě hnědé oči. Když se vracela zpátky, odskočila si stranou z cesty na malou. Krytá vysokým kapradím vykonala potřebu, nezapomněla si stáhnout dvoje kaťata. Přestože chcaní do prádla a pocit promočenosti bylo u některých v oblibě, Adél raději pocit čistoty, sucha a ochrany. Před rokem natočila reklamu na dámské vložky, s kterými i při sportování ten pocit máte. Založila jako Adelaide instagram a užívala si obdivných komentářů svých sledujících.

Vašek doprovodil babi Blažkovou a šel do svého rajónu. Jeden posed vynechal, tam bude za chvíli nebo večer Pepa, na svatováclavskou zábavu nejde. Václav jako Václav musí. To by mu strejda hostinský neodpustil. Vylezl na druhý posed z druhé strany a dalekohledem pozoroval co se kde děje.

Adéla doběhla a rozhlížela se, o co by si protáhla nohy. Všimla si na mýtině spadlého stromu, jehož jedna silná větev, byla porostlá mechem. Ladně se prohnula a protáhla pořádně nohy, jednu po druhé. V ten okamžik vylezlo zpoza mraků zapadající slunce a posledními paprsky dnešního dne, ozářilo její místečko. Posedu na druhé straně si nevšimla. Už zase koukala do mobilu. Jako Adelaide uvolnila vlasy z culíku, zatřepala hlavou a už to sázela na instáč. Myslivec na posedu si jí všiml a zaměřil na ni svou pozornost. Dívka si obkročmo sedla na ten pomechovaný kus větve a dívala se, co na to její sledující. Když viděla palec nahoru od tělocvikáře Marečka, telefon vypnula a uložila zpět do zadní kapsy.

Sluníčko poslední zářijové dny nezvyklo sálalo. Adél sundala triko a odhodila na zem. Při vzpomínce na svého profesora, začala komíhat nohama a na měkké tlusté mechové vrstvě se houpala. Neměla studijní volno. Rodiče ji vzali ze školy poté, co je nachytala ředitelka v tělocvičně. Marečka vyhodili hned, Adéla šla dobrovolně a čekala na přestup na jinou školu. Na začátku roku, kdy se vše rozbíhá, to nebylo jednoduché.

Zaklonila hlavu a začala s ní pohybovat jako kdyby jela na koni a jízdu si užívala. Vlasy v barvě nazlátlé pšenice se třpytily a létaly ze strany na stranu. Chytla se zepředu rukama a nohy rozhoupala ještě víc.
Otírala se kundičkou přes vrstvy látky a představovala si, jak zase visí na žebřinách v trikotu, který dole Mareček poodhrnul a líže a líže a její nádherné nohy má omotané kolem krku.

"Celá máma." řekl si pro sebe Vašek. Alenka Pomněnka. Krásná, ale divoká. Alenka Pomněnka o pět let starší, ho zasvětila do světa dospělých o jejích posledních prázdninách. Ve stodole na seně, pěkně jak v romantickém filmu, mu ukázala, že jejich pohlavní orgány nejsou jen na čůrání. On se šel potom vyučit opravářem mechanických strojů, ona šla do svého prvního zaměstnání. Už se nikdy neviděli. Jen to jedno léto, ale na její modré oči nikdy nezapomněl. Alenka Pomněnka.

Jak tak vzpomínal, klesla mu ruka s dalekohledem a jeden paprsek se odrazil o skla a udělal v Adélčině obličeji prasátko. Zamrkala očima a stoupla si. Šmírák ? Ne, myslivec ! Tssc. Hodila na sebe triko a za běhu si opět svázala vlasy. Zastavila se až u posedu, aniž by se zadýchala.

"Poď dolu !!!" křikla na muže, když ho poznala.
"Nemůžu, pracuju. Poď ty nahoru". odpověděl jí Vašek.
Adél neváhala a vyběhla nahoru jako veverka od Johnyho.cz. Podívala se na něj a snad čekala nějaké vysvětlení, ale když uviděl její oči zblízka vyhrkl:
"Ty máš oči po tátovi ?"
"Ty znáš mýho tátu ?" podivila se.
"Ne." A po chvíli: "Znal jsem tvou mámu." vysvětlil.
"Proč's mě pozoroval ?" zeptala se v domnění, že bude následovat lichocení.
"Byla jsi na dostřel." pravil suše.
"Co-ože ?" vykulila ta hnědá kukadla.
"Markazíni, letošáci, lončáci, ... je jich moc." vysvětlil.
"O čem se to bavíme ?" nechápala.
"O kancích, kňourech, bachyních, selatech, o divočácích. Divoká prasata. Prostě prasata." poukázal na stav věci.
"Sám si prase." promluvila uražená ješitnost a nedoceněná majitelka vnadů, slezla dolů a rozběhla se k domovu.

"Osum. Nejvyšší čas jít." pohlédl Vašek na hodinky. Když přicházel do vesnice, míjel Pepu a popřál mu úspěšný lov. Po výslechu, kterým byla mezitím paní Blažková Adélou podrobena co-kdo-proč-s kým-kdy, se v duchu rozhodla, že když ho měla máma, ona chce taky. Dost se tu nudila a myslivec, vlastně nimrod, jak ji prababička poučila, byl výzva. Řekla, že jde spát a tiše vyklouzla ze staveni.

Svítit mobilem nemusela. Za pár hodin byl úplněk v Beranu, proto musely trhat to bláznivý bejlí s čarovnou mocí a světla bylo zatím dost. Později pak v lese, už baterku v telefonu zapnula. Odbočila z cesty vyšlapanou cestičkou a kdyz viděla čtyři roztažené nohy posedu, telefon zase vypnula. Nahoře byl viděl oharek cigarety a když lezla po žebříku cítila i kouř. Jinak nebylo vidět nic, Měsíc sem skrz koruny vysokých stromů nesvítil.

"Omlouvám se za to prase." řekla postavě ve tmě.
"Když jsi ten dobrák od kosti, jak řikala babi, mohla bych si taky zakouřit ?"
"Já ... " řekl stojicí muž.
"Já vím." přerušila ho. "Sám bys nezačal. Proto jsem tady." stáhla mu kalhoty až dolů. Zaklekla mezi kolena a sáhla do kapsy pro vlhčené ubrousky. Vytáhla měkkýše z chýše a jala se ho otírat. Prostě slečna z města. Nečekaný chlad a vlhko na dosud spokojeně spícího čůráka způsobily, že nimrod nahlas heknul.
"PŠŠT ! Zviřátka jsou v říji. Nesmíme je rušit." mluvila Adél učitelským hlasem.
"Já ... " chtěl naposledy zaprotestovat, ale nebylo mu to umožněno.
"Já vím. Vy muži jste taky v říji." řekla pyšně Adélka, že toho hodně ví a pustila se do ruční práce.

Jednou rukou mnula povislá varlata v šourku a druhou přetahovala již podle hmatu probouzející předmět jejího zájmu, který voněl po fresh aroma sensitive skin. Adélka otevřela pusinku a pohltila ho. Skin on skin, zpívala by si, kdyby mohla.
Nimrod přendal pušku v polstrovaném futrálu za sebe a pohodlně se o ni opřel. Rukama držel kuřačku za hlavu a slastným mručením povzbuzoval.
Cítila jak nabývá a roste. Měla v puse docela sucho, tak ho vyndala a honila oběma rukama. Pevně držela a tiskla dole u kořene a nahoře zase jemňounce přetahovala přes žalud. Ucítila mezi prsty trochu mokro a tak ho dosucha olízala. Plivla něj, trefila se. Nechala to stéct dolů a jazykem pak vytahovala nahoru a celého olízala.
Vzala si ho opět do pusy, rukama se zapřela o jeho nohy a šukala si jím pusinku. Kmitala jazykem do stran a cpala ho do tváří až se jí dělaly snad i boule za ušima. Pak zpomalila a nechala si ho položeného na mandlích a jen tak převalovala. Náhle zaryla nehty do stehen a to už náš mysliveček nevydržel a stříkal. Bylo toho hodně. Adélka statečně polykala, spolykala to všechno, aby jí to nešlo nosem.

Když slyšela, že se mu zklidnil dech, vstala a promluvila na něj:
"Vašku, tak už přece něco řekni !"
"Nevím, proč mi říkáš Vašku, ale zase někdy klidně přijď."
ozvalo se ze tmy.