Pět minut je hrozně dlouhá doba.

Zavirám oči, cítím její horký dech a dotek na špičce. Dnes to zvládnu. Musim myslet na něco jiného. Cokoliv cokoliv mysli na cokoliv jiného,... mysli mysli mysli na nějakou těžkou práci, mysli na to jak se dřeš, jak taháš těžké pytle. Jeden těžší než druhý. Jeden za druhým pořád dokola…. Nee nejde to. Cítím tlak který se zvedá a ten známý pocit mravenčení vyhání myšlenky na práci z hlavy rychleji než je stačím vyvolávat. Sakra tohle nefungovalo ani trošičku. Připadám si jako bych běžel závod. Hodně dlouhý závod. Začínám dýchat víc zhluboka. Cítím to. Jsem si téměř jistý že i ona ví co mi to provádí a hraje si se mnou. Dělá to schválně. Ta mrcha střídá jazyk a rty tak dokonale. Bez doteku ruky mě jen pusou nahání jak zajíce. Nahání k bodu kde není návratu. Dělám co můžu ale nepomáhá to. Zase rty a zase jazýček. Tohle mi dělá každý den. Každý boží den mi dělá ze života peklo tímhle pokusem. Každý den se snažím překonat sám sebe. Ale zkuste si to někdy, ... jen tak ustát tohle. Ustát ji, ten prokletý božský jazýček mi dělá z kolen rosol a před očima bere naději že to vydržím. Zatínám pěsti a rozdýchávám to jako zběsilý. Změnila tempo a tlak letí raketově vzhůru. Cítím ten podtlak kterým mě žene vpřed. Pádím k cílové rovince. Ona ví, musí to vědět. Pokaždé když cítím dotek jazykem prohlubuji nádech víc a víc. Ne to ne, tohle ustojím. Vydržím to. Tímhle mě nedostane.
Zase začínám v hlavě nosit pytle, ale neodnesu ani jeden. Ta potvora to dělá schválně. Cítil jsem semknuté rty jak sjely až dolů ke kořenu a špičkou jsem vyklouzl do krku. Místo pusy cítím regulérní vývěvu která mě vysává. Místo mravenčení cítím rozjetý vlak který řídí ona a já nemůžu nic dělat. Ještě několikrát ucítím rty až u kořene a pak polkne. Vystřelil jsem jako dělová koule a ze sprintu jsem přešel v tornádo valící se cílovou rovinkou. Cítím její ruce na zadku jak si mě tlačí proti puse i když to už hlouběji nejde. Ten podtlak ,ten její šílený podtlak v krku ze mě vysává první dávku. Svaly se mi samovolně zatnou a přirazím proti ní. První dva výstřiky jdou do krku přímo. Pak už cítím jazyk a plním ji pusu. Otevřu oči a dívám se dolů. Je neskutečná. Ta potvora se ani nehnula vysává mě jako ústřici a ty její oči se smějí, dívají se na mě a smějí. Zase to dokázala. Nevydržel jsem to ani pět minut.
Příště to zvládnu, ale ty neskutečné oči naznačují něco úplně jiného.