Pokud jsem v hlavě ještě řešil, co případně dál, zda není čas přece jen ještě nevycouvat, při pohledu na Petra, který okupuje letiště mých rodičů, ze kterého odstranil vše až na prostěradlo, se mi vše vykouřilo z hlavy. Navíc mě okamžitě umlčel nejen pohledem, ale i slovy „Neřeš a pojď se rozvalit vedle mě. Už tak je to divné, takže cokoliv bychom teď řešili, už to stejně nezachráníme“, a já ztratil poslední zbytky soudnosti, pokud jsem vůbec nějakou vůbec kdy měl.
Blanka nás tak našla podepřené na loktech vedle sebe, naše ptáky se již zase začaly nalévat krví v očekávání věcí příštích. Nebyli jsme proto zrovna odvázání tím, že se při pohledu na nás rozesmála se slovy „Nemáte ani ponětí, jak divně teď vypadáte“. Zatímco já jsem se z toho skoro začal červenat, Petr nás zachránil bleskovou reakcí „Máme. Takže tam nelelkuj a pojď sem za námi“. Temnému podtónu jeho hlasu s erotickým přibarvením bych snad podlehl i já a ani Blanka bohudíky nebyla výjimkou a než jsme stihli mrknout, klečela u nohou postele, v každé ruce jeden naběhlý penis.
„Doufala jsem tedy, že uvidím nějakou pořádnou akci muž na muže“, prohlásila přitom naprosto vážně.
Po rychlé výměně dvou překvapených pohledů jsme s Petrem unisono záporně zavrtěli hlavou. Pro všechny případy ji ale Petr přece jen raději ještě ujistil o pomýlenosti jejích představ nekompromisním „Tak na to rovnou koukej zapomenout“.
Blanka nelicitovala. Bez velkého zklamání pokrčila ramena, prohodila „No, co už. Každá dívka má právo snít“ a pak se rovnou s otázkou obrátila na mě: „Kubo, už jsi někdy lízal kundičku?“. A aniž by čekala na odpověď, přesunula se na postel, s koleny vedle mého těla se posunula až nad mou tvář a něžně klesla dolů, takže mi odepřela šanci vyslovit se s nějakou odpovědí. Jen v mysli jsem tak zůstal v úvahách, nakolik mohou mít informace o tom, jak daleko jsme se dostali s Martinou. Přece jen, byla to Petrova sestra a netušil jsem, nakolik jsou sourozenci sdílní v intimních záležitostech. To, že mi nakonec dala košem, Petr třeba věděl hned z první ruky. Teď to řešit nemělo smysl. Věnoval jsem se raději bezprostředním úkolům.
V mezipauze se Blanka zcivilizovala. Přesto stále velmi výrazně voněla a hned při prvním ochutnání mi na jazyku ulpěly její sladké šťávy. Ukázalo se, že jich má vskutku nadbytek. Omámila moji mysl tak, že po pár minutách usilovného lízání povzbuzovaného drobnými, kouzelnými zvuky, které vyluzovala, a chvěním stehen i bříška, jsem vůbec nereagoval, když mi byly nohy zvednuty vzhůru a natlačeny blíže k hlavě. Blanka na to reagovala vzorněji než já, takže v ten moment zahodila ohleduplnost do kanálu a pořádně mě zasedla, takže jsem měl co dělat, abych našel nějaký dostupný vzduch. Začít řešit, co s pocitem, že jsem penetrován, jsem tak mohl až v momentě, kdy již Petr byl hluboko v mých útrobách.
I díky tomu, že nenarazil na žádné zábrany a kromě nového, velmi neobvyklého pocitu naprosté plnosti ve střevech jsem necítil žádnou bolest ani nepohodu, jsem ve chvíli, kdy jsem zase dostal dostatek vzduchu k tomu se svobodně nadechnout, již jen řešil, zda má smysl se nyní ještě nějak vymezovat. Spíše jsem se obával toho, co nastane, až Petr vybuchne v mých střevech. Ten si to zatím zjevně velmi užíval, což kromě pravidelných, hladkých přírazů, dokládala také jeho nesmyslná litanie „Ha, Ferdo, ty buzerante. Dosáhl jsem něčeho, nad čím budeš vždycky jen planě v noci honit, a ty Martinko, ty máš teď už taky smůlu. Šukám Kubovi zadek!“
Jak si v tento moment vzpomněl na našeho teplého spolužáka a proč by o něco takového měla mít zájem také Martina, jsem opravdu nehodlal řešit. Že se mnou asi nebude vše v pořádku navozoval setrvalý, železný prut čouhající mi z podbřišku. Šanci dojít k poznání, zda se mi to, co se děje, opravdu až tolik celé líbí, jsem ale nedostal, neboť Petr již byl po postupném zrychlování tažen k cíli. Výsledkem čehož bylo to, že zavelel „Blanko, uhni!“, a než jsem překonal lítost z toho, že mi kamsi nad hlavu zmizela luxusní pochoutka, na které jsem si v uplynulých minutách pochutnával, vyplnil mi zrak rozmazaný pohyb mužské ruky, která po lesknoucím se tubusu létala jak pominutá.
Moje „NE!“ se však ukázalo jako ještě kritičtější chybou, protože první cákance exploze přistály přímo v mých ústech, další pak na nose, bradě, tváři. A než jsem stačil nežádoucí obsah vytlačit ven, byla má ústa uzamknuta v polibku a Blančin jazyk tlačil obsah ústní dutiny hluboko dolů. No což už, polknul jsem.
Odměnou mi byl Blančin zářící úsměv a roztomilá světélka poťouchlosti v jejích očích. Jelikož jsem jí ho oplatil, musel jsem být asi naprostý fatalista. A skutečně divný, protože jsem překvapeně zaznamenal, že odpor vyvěral výlučně z přirozeného odmítání stejného pohlaví. Ve skutečnosti mi chutnalo, docela dost. A potřeboval jsem urgentně řešit svůj spodní problém.
„Je teď řada na mě, potřebuji vystříkat“, oznámil jsem proto těm dvěma zlotřilcům. „Kdo se toho ujme?“, zeptal jsem do prostoru, významně jsem ale pohlédl na Petra.
„Tak jako na to fakt zapomeň“, ujistil mě bez náznaku možnosti smlouvání. Srab jeden.
Blanka mu navíc rychle přispěchala na pomoc.
„Myslím, že je na čase, abych Kubovi dopřála pořádnou kuřbu. Poprvé nedostal ani náznak reprezentativního vzorku.“
„A až budeš připraven, lásko, lehni si na záda, ať si tě můžu osedlat, zatímco se mu budu věnovat“, ujistila Petra o tom, že rozhodně by neměl pouze přihlížet.
Byli akčnější než Šuk a Hek (resp. Čuk a Gek, že).
Petr ležel na zádech prakticky instantně, takže než jsem se zvládl posbírat do kleče, věnovala se Blanka přechodně jeho ústrojí. Bylo obdivuhodné, jak rychle se mu zase stavěl do pozoru. Ale tak co, byli jsme ještě mladí. Velmi mladí. Nerozumní. Nezřízení. A jak se v budoucnu mnohokrát potvrdilo, i velmi výkonní a vytrvalí.
„Co jsem ti říkal“, vysvětlil Petr ještě trochu s omluvou, „vidíš, jaká je nesnesitelně panovačná, když chce“. A mě bylo jasné, že bylo nerozumné nechat je po našem spuštění se v knihovně na chvíli bez dozoru o samotě.
„Miláčku, jestli si chceš nadále ponechat své nádobíčko připevněné k tělu, dál bych podobná přihlášení už nerozváděla“, uzemnila Blanka za mě Petra sladce. Úplně mi to vzala z jazyku.
Než jsme se tak dostali ke slíbené felaci, byl Petr opět ztopořený k Blančině spokojenosti, takže přes něj nejprve přehodila nohu a s již známých těžkým vydechnutím se na něj skrz naskrz napíchla. Teprve poté zavelela „Stoupni si a přistup, jinochu!“.
A předtím, než ze mě chtěla přes pohlavní orgán vysát duši, ujistila nás: „Viděl jsi Petra. Vezmi si má ústa, jakkoli je ti libo.“
Opravdu jsem se o to pokusil. Ale nebyl jsem Petr. Jakmile se začala i jen trochu dávit, cuknul jsem zpátky. Odměnou mi byl její milý úsměv a potichu zamumlaná slova „Taková hodný chlapec“. Neslevila však ani o píď, a tak jsem tentokrát zažil něco nového, co bych s Martinou určitě nikdy nezakusil.
Je zvláštní, kam vás správná motivace může až dostat, takže když si vrážela vršek mé hlavice až hluboko do krku a jazykem mi zespodu laskala koule, zatímco jsem v ní vězel až po kořen, prostě jsem si ji musel také přidržet za temeno hlavy, a když mi v něm začalo cukat a ona ještě zintenzivnila sání a kadenci rychlosti, plnil jsem jí žaludek pod tlakem, aniž bych se jen trochu snažil uhnout. Přesně jak to chtěla. Ostatně třesoucí se nohy a vratká matrace pod mými chodidly mi ani jinou možnost nedávaly. Vzorně jsem však reagoval i na její lehkou žádost o mírné odsunutí, takže vydatná část nálože skončila pouze v jejích ústech, když si ponechala uvnitř jen hlavičku mého plnítka.
Že toho měla pořád dost a dost, o tom nebylo ani pochyb soudě Petrova výrazu, když se k němu bez varování sklonila a sdílela s ním žhavý polibek. Jeho mírný odpor bez milosti zadupala v prach a neodtáhla se, dokud nepředala vše, co ještě měla, novému adresátovi.
Přestože se Petr i nadále mírně ušklíbal, zůstal upřímný a stejně jako já se dobral po drobné analýze k závěru, že to nebylo tak špatné, takže jeho odpor pramenil spíše z přirozeného odporu, spíše než z nevítané chutě.
Blanka tepala železo, dokud bylo žhavé. Usazena pevně na Petrově vzpínajícím se oři se nás neváhala s neskrývanou nadějí v hlase ihned zeptat „Takže se nemám ještě vzdát naděje, že dnes večer uvidím skutečnou akci muže na muže?“.
„Co bys proboha ještě chtěla vidět, ženo?“, obořil se na ni s předstíraným rozhořčením Petr.
„To, co už jste tady nakousli“, pustila Blanka bez váhání. „Ale bez triků a nucení. Chci vidět Kubův ocas v tvém zadku, Petře, a chci vidět vaši 69tku. Ptal jsi se, tak tady to máš. Nečekám, že se dočkám. Myslím, že prchnete hrůzou. Ale ta myšlenka mě neskutečně rajcuje a už jen při tom pomyšlení tady asi za chvíli vytvořím rybník.“
Nepřeháněla ani v nejmenším. Když jsme byli s našimi úkoly hotovi, měla za sebou tolik orgasmů prostřednictvím svých prstů, že by to vydalo na celý román, a byl jsem pevně přesvědčen, že matraci už nikdy nebude možné vysušit. Zjistil jsem, že Petrova prdel mě rajcuje ještě více než její, a to i přesto, že on to nakonec vyhodnotil tak, že se bez této zkušenosti do budoucna v klidu obejde, byť odmítavý také nebude. A můj obdiv vůči Blančiným schopnostem ještě vzrostl, když stačila krátká rekognoskace k tomu, abych došel k závěru, že můj pant se snad už nikdy nevrátí zpátky na místo, vydatně býti poškádlen Petrovým obdařením. A ten byl na tom stejně.
Leželi jsme naprosto zmoženi na posteli, má nálož vytékala z Petrova zadku, když se Blanka z polokomatózního stavu ozvala: „Ještě bych ráda viděla jednu věc.“
„Tak to budeš potřebovat opravdu hodně štěstí“, ujistil ji Petr malátně. „Nečekám, že se mi tento rok ještě postaví.“
Blanka se tím nenechala ani trochu odradit a vlastně ani nemusela, protože její tužba spočívala v tom, „Ráda bych vás dva viděla se líbat.“
Hodili jsme po sobě s Petrem nevěřícími pohledy.
„A pak nás již konečně necháš spát?“, ujistil se Petr pro jistotu ponejprv.
Naše jazyky se pak propletly pod Blančiným odborným dohledem a ač se to zdálo k nevíře, její prsty opět zamířily do vydatně propláchnuté svatyně, kde už dávno nemohl ani nejskrytější záhyb zůstat suchý.
Když jsme s Petrem usoudili, že to by již mohlo opravdu stačit, doprovodila náš pád na zničené prostěradlo Blančina uštěpačná poznámka. „Porušili jste pravidlo, pánové. Bylo řečeno, jedna noc, a už je určitě dávno po půlnoci.“
Byli s Petrem vskutku dokonalý pár, protože ten jí skutečně nezůstal nic dlužen a jeho replika byla stejně pohotová, jako štípavá a logicky přípustná. „Jedna noc, kdy jsem Kubovi umožnil mít tebe. Ale ještě jsem se nerozhodl, jak dlouho, pokud vůbec, Ti umožním se mnou sdílet Kubu. Možná budeš mít smůlu minimálně do konce svátků. Co ty na to, Kubo?“.
Hrát tuhle jejich hru bylo tak snadné!
„Beru. Pokud to nenaruší váš vztah. Akorát je blbé, že bych byl třetí. Druhá žena by byla lepší. Ale s Martinou to vážně nevidím. Navíc je to tvoje sestra, že.“ A v dobrém rozmaru jsem se obrátil na Blanku s potměšilou otázkou „Není tady třeba nějaká sladká kundička, kterou bys chtěla ochutnat, Blani?“.
Její úsměv by lehce ozářil velkoměsto.
„Ach, to je geniální nápad, Kubo! A je to hrozně snadné. Hned ráno zavolám Tuli a zeptám se jí, jestli nechce přijít na návštěvu!“
A tak jsem usínal s tím, nakolik to od ní nebyla jen nějaká hravá, planá naděje, a bylo možné reálně očekávat, že Jitka, potrhlá, ztřeštěná holka z vedlejší třídy by mohla být takto nespoutaná i v těchto záležitostech, něco už s Blankou dokonce zažít a cítit animální přitažlivost nejenom k ní, ale i k nám dvěma ....
