Ve velkém sálu zámečku se to jen hemžilo hosty.
Dámy byly oblečeny v dlouhých večerních róbách s tvářemi zakrytými škraboškami a maskami, které svou zdobností připomínaly masky z Benátského karnevalu. S nimi byli pánové ve smokinzích, tváře rovněž skryté pod škraboškami. Někteří společníci dam byli ale i zcela nazí nebo oblečení v různých bizarních kožených nebo latexových oblečcích. Mnozí muži, a to i elegáni ve smokinzích, měli na krcích obojky, k nimž bylo připnuto vodítko vedoucí do rukou dámy, kterou konkrétní pán doprovázel.
Já byl nahým číšníkem, který hostům na velkém stříbrném podnose roznášel drinky nebo od nich vybíral prázdné sklenice.
Obratně jsem se s podnosem proplétal mezi hosty. Občas jsem pocítil dotyky ostatních hostů. Některé dámy ale i pánové si rády nenápadně sáhli na můj zadek nebo vypracované břicho.
Jako introvert jsem nebyl moc zvyklý producírovat se nahý před davem cizích lidí a nechat se osahávat. Před měsícem jsem se ale přihlásil do Kurzu pro submisivní muže. Instruktorky v tomto Kurzu mě postupně naučily si na nahotu a ponížení zvyknout, jako na něco přirozeného.
Dnes to ale bylo stokrát horší. V Kurzu byli novicové povinni chodit stále nazí, ale nikdy jsem nebyl nahý před tolika cizími lidmi. Na začátku bálu jsem panikařil. Postupně jsem se ale uklidňoval a zvykal si. Dost pomáhaly masky. Pod maskou jsem se cítil jako někdo jiný. Věděl jsem, že mě nikdo nepozná. Po hodině služby jako nahý číšník jsem na všechen stud zapomněl. Zčásti proto, že nebyl čas se tím trápit. Jako číšník jsem musel neustále kmitat sem a tam.
Večerní bál byl v plném proudu. Jelikož zrovna nehrála hudba, hosté se shlukovali na bocích sálu, kde pro ně byly připraveny stoly s občerstvením, které byly průběžně doplňovány ostatními novici.
Všichni novicové, tedy i já, byli zcela nazí a do hladka vyholení. Naše vypracovaná těla se leskla v záři křišťálových lustrů, jak byla namazána speciálním nemastícím olejem. Naše těla měla hosty potěšit na pohled a udělat dojem. Jediné kusy oblečení, které jsme na sobě měli, byly velké černé motýlky připevněné na našich obojcích. Pak samozřejmě i zamčené pásy cudnosti na našich penisech. Novic musel být vždy zamčený a neměl právo na erekci či orgasmus bez svolení své osobní instruktorky.
Každý novic pracoval v jiné části sálu nebo přilehlých prostorách a zajišťoval různé potřeby hostů. S námi se hostům věnovalo několik dalších pomocníků, které jsem předtím nikdy neviděl.
Jakmile jsem rozdal všechny drinky a vybral pár prázdných sklenic, zamířil jsem obratně mezi hosty do zázemí, abych nabral nové nápoje. Cestu mi ale zastoupila středně vysoká bruneta s kaštanově hnědými hustými vlasy, jejíž šedé oči rámovala jednoduchá černá krajková škraboška, která ladila k jejím černou rtěnkou ozdobeným rtům.
Obratně jsem naznačil jemnou úklonu, abych nevyklopil podnos s prázdnými sklenicemi.
„Moc Vám to sluší, paní instruktorko,“ bezděky jsem vyhrkl, ohromen jejím elegantním vzhledem.
A skutečně jí to slušelo. Byla oblečená v krásné černé večerní róbě s hlubokým výstřihem, který odhaloval její nevelká, ale pevná ňadra. Róba krásně obepínala její ženské boky a hezký zadeček. Skrze vysoké rozparky pak byly vidět její štíhlé nohy obuté v černých plesových lodičkách na podpatku.
Jedenáctou má pochvala zaskočila, takže se v nestřežené chvíli pousmála. Její úsměv ale hned vystřídal obvyklý přísný pohled, jímž mě přelétla od hlavy k patě.
„Sledovala jsem tvou práci, novici. Zatím jsem bez námitek,“ konstatovala neutrálním tónem, ale hned hrozivě dodala: „Večer ale ještě zdaleka neskončil, tak se snaž. Nezapomínej, že jsi mojí vizitkou a každá chyba, kterou uděláš, poškozuje mou reputaci.“
Musel jsem se zatvářit překvapeně, protože důrazně dodala: „Sleduje tě dnes spousta očí. Dámy z naší společnosti se o novice velmi zajímají. Buď ve střehu a neudělej mi ostudu. Kdyby ti někdo pokládal otázky, můžeš odpovědět, jak jsme si předtím vysvětlovali. Ale pokud by po tobě kdokoliv chtěl nějaké speciální požadavky mimo tvou roli číšníka, tak jen s mým svolením!“
V tu chvíli jsem znejistěl. Dámy ze společnosti se o mě jako o novice zajímají? A jaké speciální požadavky hostů může mít Jedenáctá na mysli? Došlo mi, že toho o této akci moc nevím. Moje nervozita začala opět narůstat.
Jedenáctá už ale měla náš rozhovor za skončený. Obratně se kolem mě prosmýkla. Lem její večerní róby se přitom lehce otřel o moje stehno. Nenápadně jsem pozoroval, jak se její vlnící se boky elegantně vzdalují a mizí v davu maskovaných hostů. V klícce jsem okamžitě ucítil pnutí.
Hlavou mi problesklo, že to dlouhodobé uzamčení v pásu cudnosti na mě má vážné dopady, když už jsem vzrušený jen z toho, že se o mě otře žena.
Rychle jsem se otřepal a zanesl podnos se sklenicemi do zázemí. V kuchyni jsem začal připravovat a na stříbrný podnos nakládat nové drinky pro hosty.
V tu chvíli jsem ale z nedalekého skladu zaslechl zvláštní zvuky.
Dveře do skladu byly pootevřené, tak jsem se potichu připlížil a nakoukl do osvětlené místnosti plné beden a polic. To, co jsem vzadu mezi krabicemi spatřil, nebylo určeno pro moje oči.
O stěnu s krabicemi se tam zády opírala blonďatá instruktorka Šestá a mezi rozkročenýma nohama jí klečel nahý mladý muž a pusou se věnoval její oholené kundičce, okolo které byla vyhrnutá tmavě modrá večerní róba.
I když ke mně muž byl otočen zády a byl v kleče, poznal jsem podle obojku jednoho z noviců, onoho svalnatého blonďáka, který měl na obojku stříbrnou číslici dvanáct, která značila, že patří k instruktorce Dvanácté. Netušil jsem, kde je Dvanáctá a zda o tomhle ví, ale to ani nebyla moje věc.
Šestá hlasitě oddechovala a jednou rukou držela blonďáka křečovitě za vlasy. Naštěstí se dívala přímo na něj, takže si nevšimla mé překvapené tváře, která nakukovala mezerou mezi dveřmi. Raději jsem proto rychle vycouval, jelikož jsem rozhodně nechtěl, aby zjistili, že jsem je viděl.
Bleskově jsem na tác naskládal čisté sklenice a připravil nové drinky. Tentokrát to byl tác s drinkem Mimosa, který se připravoval ze šampaňského smíchaného z pomerančovou šťávou. Vše jsem dokončil velmi rychle a potichu a místnost opustil, takže tu byla šance, že ti dva ve skladu vůbec nezjistili, že jsem tu byl. Bál jsem se, co by mě, jako nechtěného svědka, potkalo.
V hlavním sálu bylo živo. A tedy i hromada práce.
Ženy tu mezi sebou rozprávěly a tvořily skupinky. Jejich partneři byli většinou potichu čekající za jejich zády s obojky vedenými do rukou svých dam. Někteří jim držely sklenice. Několik hostů-mužů ale požívalo větší volnost a rovněž tvořili své hloučky, ve kterých rozprávěli u stolů s jídlem a pitím. Všichni přítomní měli škrabošky nebo masky.
Obratně jsem s tácem korzoval kolem hostů a těm, co měli dopito jsem nabízel další drink.
Náhle jsem ucítil dotek na své paži.
Opatrně jsem se otočil, abych nepřevrátil tác se sklenicemi a spatřil ženu malého vzrůstu a štíhlé postavy, jež byla oděna v hedvábně lesklé večerní róbě tmavě zelené barvy. Na první pohled mě zaujaly její temně zrzavé vlasy, které byly stočené do objemného drdolu.
Její zelené oči na mě zvědavě zíraly zpoza její smaragdově vybarvené a zlatem rámované škrabošky, po okrajích ozdobené zlatě a zeleně obarvenými ptačími pírky.
„Mohu Vám nabídnout drink, madam?“ zeptal jsem se uctivě.
Její tmavě zelenou rtěnkou zdobené rty se tázavě sešpulily, zatímco si vzala nabízenou Mimosu. Cítil jsem, jak její pohled slídí po celém mém těle a měl jsem pocit, že její oči se na několik vteřin zastavily na kleci na mém ptáku.
Velmi slušným a trochu poníženým tónem jsem se zeptal: „Máte ještě nějaké přání, madam?“
„Vlastně ano,“ odpověděla znuděně. „Potřebovala bych si odskočit na záchod, ale je tam fronta. Co takhle mi svými ústy posloužit jako záchodová mísa někde v klidu v zázemí?“
V tu chvíli jsem nedokázal poznat, zda si ze mne tato dáma dělá legraci, nebo to myslí vážně. Nečekal jsem takový požadavek, ale pravda byla, že zde jsem mohl čekat cokoliv. Nebyl jsem však záchodová mísa, ale číšník! Naštěstí mi Jedenáctá říkala, že speciální přání hostů nemám přijímat, pokud je sama neschválí, takže jsem tuto zvrácenou malou dámu mohl slušně odmítnout.
Nicméně, ještě, něž jsem něco stihl říct, se zelená dáma rozesmála. To samozřejmě přitáhlo pohledy nejbližších hostů a já cítil, jak rudnu.
„Dělala jsem si legraci,“ ušklíbla se a v očích jí zajiskřilo. „Za tu tvou reakci to rozhodně stálo, novici. Teď pokračuj ve službě,“ prohlásila šibalsky a rukou v hedvábné rukavičce mi lehce přejela přes mé vypracované břicho a pak na vysokých podpatcích odcupitala do davu mezi hosty.
Pochopil jsem, že si ze mě jen vystřelila a ulevilo se mi.
Pokračoval jsem v obsluhování hostů, ale musel jsem dávat velký pozor, abych nerozlil drinky na podnosu, protože jsem byl pořád vyveden z míry žertíkem zelené dámy.
Postřehl jsem, že se hudebníci vrátili na malé pódium. Talentovaný kvartet gentlemanů v bílých oblecích a maskách se šachovnicovým vzorem se usadil a začal hrát na své nástroje variaci na Šostakovičův Valčík číslo Dva. Prostředek sálu se vylidnil a místo na něm zaujalo několik párů, co tancovaly v rytmu hudby.
Ostatní hosté se tísnili u stěn buďto na židlích u jídelních stolků nebo ve stoje. Všichni novicové vypadali extrémně zaneprázdnění při obsluhování těchto hostů.
Všiml jsem si ale, že tlustý novic místo toho dělal stoličku jedné postarší dámě oblečené v luxusních šatech, která seděla u stolu s občerstvením a dívala se na tančící páry a debatovala s okolními dámami. Masky i garderoba tohoto hloučku dam vypadala velmi vznešeně, a to i oproti ostatním dámám v sále. Mezi nimi jsem si povšiml i dámy v zelených hedvábných šatech, která si ze mě předtím vystřelila.
Náhle se z hloučku lidí přede mnou vynořila Jedenáctá po boku další dámy v černých šatech. Lehce jsem hlavou naznačil úklonu. Jedenáctá se zastavila, aby mě informovala, že po následující skladbě bude představení noviců. Měl jsem jít odložit podnos do zázemí a počkat, až tam pro mě přijde.
Spěchal jsem proto do zázemí, kde už bylo několik noviců. Za okamžik tu byli všichni novicové a jejich osobní instruktorky. Naše velká chvíle nadcházela a já se neubránil trémě, obzvláště když jsem nevěděl, co přesně nás čeká.
Jedenáctá mi na obojek připevnila řetězové vodítko. To stejné udělaly i ostatní instruktorky svým novicům.
Jedenáctá si všimla mého neklidu a zašeptala mi do ucha: „Budeme vás dnes předvádět hostům. Je to každoroční tradice, kdy se novicové v polovině Kurzu na bálu představí komunitě. I kdyby se ti nepodařilo projít druhou částí Kurzu, už to, že ses dostal až sem, ti dává šanci na to, že si tě dnes nějaká Paní povšimne a přijme tě třeba jako uklízecího otroka do své domácnosti… Ale doufám, že ty máš větší ambice,“ dodala nakonec po krátké odmlce. Tato poslední věta od ní nezněla jako otázka, ale spíše jako rozkaz.
Ale pak se pousmála a trochu povzbudivěji pokračovala: „Vím, že jsi docela stydlivý a introvertní, ale neboj se, prostě následuj mé vedení a všechno bude v pořádku.“
Když mluvila takhle, vyvolalo to ve mě zvláštní hřejivý pocit. A dodalo mi to odvahu. Moje panika z toho, že nás budou předvádět davu lidí, se o něco umenšila.
Všech pět instruktorek s novici za sebou na řetězu se seřadilo v chodbě a všechny čekaly na pokyn. Ve dveřích se objevila ředitelka ve žluté večerní róbě a pokynula nám, ať vstoupíme do sálu. Jedenáctá se mnou byla první. Za ní následovala Dvanáctá, Třináctá, Čtrnáctá a nakonec Patnáctá s oním tlustým novicem.
Pomalu jsme vešli do sálu za zvuků piana, které vyhrávalo Turecký pochod od Mozarta. Hosté byli u stěn. Část stála a část seděla. Některé dámy seděly na svých mužských společnících. Uprostřed sálu bylo velké prázdné místo, kam nás instruktorky pomalým krokem vyvedly.
Seřadili jsme se před zraky hostů a hluboce jsme se na pokyn instruktorek uklonili. Pak jsme zůstali klečet na zemi před svými instruktorkami. Předstoupila před nás ředitelka a začala s úvodní řečí:
„Dámy a pánové, nadešel vrchol večera, a tedy představení noviců, kteří se dostali do našeho každoročního Kurzu pro submisivní muže,“ uvedla svou řeč ředitelka a na okamžik se odmlčela. Hosté se zcela ztišili a poslouchali.
„Jelikož si Kurz dává za cíl vybrat a vycvičit ty nejkvalitnější otroky, zvýšili jsme tento rok značně požadovanou laťku a já Vám tady můžu představit nejlepší z nejlepších. Tito novicové zde poctivě dřeli, aby se naučili, jak správně sloužit svým Paním… Avšak… zatím netuší, co je čeká dál. Pohlédněte proto naposled do jejich nevinných tváří, neboť zítra pro ně začíná druhá polovina Kurzu… Peklo, kterým projdou jen jako ryzí otroci, připraveni plnit každičké přání své Paní.“
Mezi davem to zašumělo.
„První novic, je už tradičně novic s číslem jedenáct…“ pronesla ředitelka a pokynula ke mně.
Ucítil jsem jemné škubnutí za obojek, což byl povel k tomu, abych vstal. Postavil jsem se tedy, zatímco ostatní novicové zůstávali v kleče.
Ředitelka mezitím pokračovala: „Jde o zdravého muže ve věku třiceti jedna let, který v civilním životě působí na pozici ekonomického ředitele jedné významné společnosti. V Kurzu se několikrát vyznamenal a velmi dobře zvládá veškeré práce sluhy, zejména pak masáže a vaření. Byl také vítězem psích závodů, ve kterých vyhrál svůj zlatý psí obojek.“
V davu to pobaveně zašumělo a já cítil, jak zase rudnu. Byla pravda, že zatímco ostatní novicové měli klasické černé kožené obojky, já měl pozlacený kovový obojek s kostičkou, který byl cenou pro vítěze psích her, které se konaly před pár dny.
Ředitelka však pokračovala, teď už temnějším tónem: „Otázkou však zůstává, zda tento novic projde i druhou částí Kurzu. Jeho osobní instruktorka si myslí, že to pro něj kvůli jeho egu bude opravdová výzva.“ S tím ředitelka zakončila moje představení a v publiku se ozval vzrušený šepot dam.
Já zase pokorně pokleknul a ředitelka přešla k představování dalších noviců.
Nemohlo mi uniknout, že poslední novic s číslem patnáct, tedy onen tlustý postarší novic, byl představen pouze stručně. Kromě jeho čísla a toho, že jde o novice, který je speciálním případem zařazeným do Kurzu na žádost významné osoby, jsme se toho o něm moc nedozvěděli. Publikum samozřejmě reagovalo překvapeným šepotem.
Po našem představení nám poručili se postavit a hostům bylo dovoleno, aby si nás přišli blíže prohlédnout. Přicházely většinou jen ženy. Najednou jsem se ocitl pod útokem ostrých pohledů a všetečných prstů, které šmátraly všude po mém těle, a to od klícky na ptáku až po patku análního kolíku.
Cítil jsem u toho nesmírné ponížení a nejradši bych se rozběhl k východu, ale připomínal jsem si, že za mnou stojí Jedenáctá a já jí nesmím zklamat. Nehnul jsem proto ani brvou. Naopak, snažil jsem se na rtech vykouzlit mírný úsměv a stál jsem tam nehybně jako socha, vydaný na milost všem zájemcům o mojí prohlídku.
Střídaly se u mě různé dámy, které si podrobně prohlížely moje tělo i obličej. Náhle se objevila známá drobná madam oblečená v zelené večerní róbě, která si ze mě předtím vystřelila. Přistoupila ke mně se zvědavýma jiskřivýma očima upřenýma do mých očí.
„Otevři pusu, novici,“ poručila a na vysvětlenou dodala: „Dobrého koně dělá také zdravý chrup.“
Cítil jsem, jak zase rudnu. Vzpomněl jsem si na to, že podobně mě kontrolovala i první den Jedenáctá, ale tady před všemi lidmi to bylo něco jiného, mnohem horšího. Kdybych za sebou už neměl měsíční výcvik, asi bych to neudělal. A jelikož se mě Jedenáctá nijak nezastala, věděl jsem, že s požadavkem souhlasí. Otevřel jsme proto ústa a vycenil chrup a nahnul se malé dámě ke kontrole. Když dáma zkontrolovala, co chtěla, spokojeně odfrkla: „Zdravý koník!“ a odešla.
Naštěstí už nikdo další neměl podobné požadavky.
Po skončení prohlídky noviců následovala ukázková drezura. Na pokyn instruktorek jsme si museli kleknout na všechny čtyři a s instruktorkami chodit dokola uprostřed síně, jako pejsci na vodítku.
Ucítil jsem dopad krátkého bičíku, jenž znamenal, že mám zastavit. Zastavil jsem, instruktorky poručily novicům, aby se otočili zadky k publiku. Následovala chvilka, kdy každý, kdo chtěl, mohl přijít a vypůjčit si od instruktorky bičík a uštědřit novicovi několik ran. Té možnosti využilo mnoho lidí. Skupinové bití trvalo nekonečně dlouho s tím, že některé přítomné dámy se nekrotily a vyplácely poměrně plnou silou. Publikum zvědavě sledovalo, jak novicové výprask snáší.
Držel jsem se, abych neudělal Jedenácté ostudu. Ale asi po padesáté ráně, kdy se na mě vystřídalo již deset dam, jsem cítil, že moje pozadí už je totálně zřízené a neubránil jsem se lehkému třesení celého těla, čehož si dámy samozřejmě všimly. V některých to vyvolalo soucit, v jiných naopak nezřízené veselí a bonusové rány. Některé dámy dokonce rukami v rukavičkách zkoumaly můj rozsekaný zadek a navzájem si chválily estetiku svých švihů bičem a stopy, které bič zanechával na mém pozadí. Měl jsem pocit, že mezi nimi slyším i vysoký hlas dámy v zeleném.
Když po nekonečné půlhodině veřejné lynčování skončilo, zůstal jsem s relativně zachovanou důstojností na rozdíl od několika dalších noviců, kteří se neubránili slzám a někteří ani řevu.
Uvědomil jsem si, že ani tento dlouhý výprask nebyl nic proti výpraskům, které mi čas od času udělovala rozhněvaná Jedenáctá, když jsem jí něčím vytočil nebo zklamal. Tak trochu jsem pociťoval pýchu, že mám tak přísnou instruktorku, která mě dobře připravila. Někdo jiný by si ale mohl pomyslet, že trpím Stockholmským syndromem.
Po výprasku mě Jedenáctá vytáhla za obojek zpět na nohy a já viděl její spokojeně sevřené rty, což ve mně vyvolalo radostné zachvění.
Tím bylo představení noviců ukončeno a já se zase mohl vrátit ke svým povinnostem číšníka.
Mnozí hosté se mezitím vyrazili nadýchat čerstvého vzduchu do zámecké zahrady.
U mého boku se zase, jakoby odnikud, vynořila ona malá dáma v zeleném se zrzavým drdolem a maskou rámovanou obarvenými ptačími pírky. Nevěděl jsem proč, ale její přítomnost mi naháněla husí kůži.
„Potřebovala bych služby číšníka, drahý,“ poručila mi. „Přítelkyně se baví v zahradě a dostaly jsme chuť na prosecco.“
„Samozřejmě, madam,“ odpověděl jsem úslužně. „Dovolte mi prosím, abych rychle odskočil do zázemí a připravil nápoje.“
Jenže dáma se rozhodla, že půjde se mnou a na všechno dohlédne. To mi sdělila takovým hlasem, že jsem se neopovážil nic namítat.
Společně jsme dorazili do kuchyně, kde jsem rychle začal připravovat drinky. Naštěstí tu nikdo nebyl. Nerad bych totiž někomu vysvětloval přítomnost hosta v zázemí. I ve skladu už naštěstí panovala tma a klid.
Zatímco jsem chystal nápoje, cítil jsem, jak mě pozorují její raráškovské oči. Pak jsem náhle ucítil, jak se její mrštná malá ruka prosmýkla mezi mými stehny a chytla mě za koule. Chtěl jsem ukročit, ale už bylo pozdě. Její stisk byl pevný a zesiloval.
„Musíš si pohnout, novici,“ zašvitořila svým hláskem a postupně tiskla mé koule silněji a silněji, až to začínalo neskutečně bolet. „Nechtěl bys přece skončit jako impotent.“
Před očima se mi začaly dělat mžitky, ale nevěděl jsem, co říct. Bylo mi jasné, že k hostu si nemohu nic dovolit. Naštěstí jsem třesoucí se rukou nalil poslední drink a její stisk povolil.
Znatelně jsem povzdechl úlevou a ona se jen uchichtla: „Je roztomilé, jak jsi snaživý. Líbíš se mi.“
Nevěděl jsem, co na to říct, ale bál jsem se mlčet, tak jsem jen poděkoval: „Děkuji, madam.“ Znělo to upřímně, protože jsem byl skutečně vděčný, že mi pustila koule.
Společně jsme pak zamířili do zahrady, kde měly čekat její přítelkyně.
Prošli jsme skrze hlavní sál, kde se pořád tancovalo a po chodbách, po kterých se tu a tam trousily hloučky hostů, jsme dorazili na zámeckou zahradu. Byl teplý letní večer. Už byla tma a zahradu osvěcovaly kromě oken zámečku i chytře rozmístěné zahradní lampy.
Dáma v zeleném mě odvedla do odlehlého koutu zahrady, kde už na nás čekaly její přítelkyně.
„Agnes, drahoušku, co ti to tak trvalo, už mě z té žízně pálí v krku,“ zavolala jedna z přítomných dam na dámu v zeleném.
„Lilith, zlatíčko, jen jsem musela naučit tohoto nešiku, jak rychleji připravovat nápoje. Ti letošní novicové jsou všichni pomalí, instruktorky se tu s nimi asi moc mazlí,“ odpověděla dáma v zeleném.
Ostatní dámy se tvářily pobaveně a jedna podotkla: „Jen doufám, že jsi ho nějak nepoškodila, aby z toho nebyly zase nějaké problémy…“
Zatímco se dámy vesele bavily, nabídl jsem jim drinky, kterých se lačně chopily. Během toho mi neušlo, proč se vlastně tato skupinka dam sešla v tak odlehlém koutě zahrady.
Na trávníku osvětleném blízkou zahradní lampou tu klečeli tři nazí muži. Ti k sobě byli pevně svázáni provazem za koule a každý byl předkloněn jiným směrem. Asi čtyři metry před každým z mužů byla do země zapíchnutá hůlka.
Dámy popíjely drinky a začaly se vsázet, který muž se dokáže doplazit ke své hůlce jako první. Pochopil jsem, že některé dámy sázely i na to, že to nedokáže nikdo.
Chtěl jsem odejít, ale dáma v zeleném mě zadržela. „Novici, zůstaň tu s námi, bude to poučné. Alespoň zjistíš, co to obnáší, být skutečným otrokem své Paní,“ řekla a šibalsky na mě mrkla.
Neodvažoval jsem se nic namítat, zůstal jsem a pozoroval, co se bude dít. Dáma v zeleném stála vedle mě a její ručka se zase nenápadně obtočila kolem mých koulí trčících mi pod klíckou. Vyděsil jsem se, ale tentokrát její stisk zůstával naštěstí jemný.
Jedna z přítomných dam odstartovala závod a tři nazí muži se za hlasitého povzbuzování dam rozběhli po čtyřech ke svým hůlkám, každý jiným směrem. Jelikož ale byli svázáni provazy za koule, neuběhli ani metr a s výrazným cuknutím a výkřiky bolesti se zhroutili na zem, jak se provazy mezi jejich šourky napnuly a strhly je zpět. Vynikal mezi nimi jeden extrémně pohublý muž s tělem plným modřin, šrámů a jizev, zřejmě od častého mučení, který i přes šílenou bolest táhl ostatní dva za své koule po zemi ke své hůlce. Zbylí dva se sice pokusili o nějaký odpor, ale hubený muž jako by neznal bolest. Se zatnutými zuby se doplazil ke své hůlce. Zbylí dva mu už poslední metry nekladli odpor, aby ulevili svým napnutým šourkům.
Mezi dámami propuklo veselí a vyplácely se sázky. Majitelky obou mužů, co souboj prohráli, se ale tvářily velmi nespokojeně a bylo jasné, že oba dva otroky doma nečeká nic příjemného.
„Líbilo by se ti být můj dostihový kůň?“ Zeptala se mě z ničeho nic dáma v zeleném.
Nevěděl jsem, co tím myslí a co na to říct. Moje mlčení odměnila stiskem mých koulí, až se mi podlomila kolena.
„Myslím, že tvůj názor ani nepotřebuji znát, novici,“ zašeptala mi do ucha výhružně sladkým hláskem a pak ucedila poznámku: „Můžeš se těšit, jestli se ti podaří dokončit Kurz.“
Netušil jsem, co tím myslí a její stisk už docela začínal bolet, takže jsem podklesl v kolenech. Skleničky na stříbrném podnosu, jenž jsem stále držel v ruce, se lehce roztřásly.
Pak mi zelená dáma do ucha pošeptala sladkým hláskem přetékajícím sadistickým vzrušením: „Chceš, aby ta bolest skončila?“
„Ano, vznešená Paní,“ zašeptal jsem prosebně s hlasem plným bolesti.
„Dobře,“ ušklíbla se šibalsky. „Cítím, že po tomhle drinku se už skutečně musím vyčůrat. Bohužel záchod je daleko a pro dámu se nesluší, aby čůrala někde na zem… zajdeme támhle do křoví a já tě naučím, jak má vypadat ženský pisoár…“
Po jejích slovech mě zachvátila vlna paniky. Na tyhle nechutné praktiky jsem rozhodně nehodlal přistoupit, ale utéci jsem nemohl. Její ruka kolem mého šourku tomu bránila a její stisk ze mě vysával veškerou sílu.
„Prosím,“ vyloudil jsem ze sebe jen tenký povzdech.
„Prosíš, abys mi mohl posloužit?“ zašeptala mi ona do ucha posměšně.
Skutečně jsem nevěděl, co dělat. Srdce mi začalo bušit. Jak se z téhle situace dostat?
Najednou se za mými zády ozval povědomý hlas.
„Tady jsi, novici. Jaktože nejsi v sále?“ tázala se Jedenáctá, která se znenadání objevila ještě v doprovodu další instruktorky.
Než jsem stihl odpovědět, udělala to za mě dáma v zeleném: „Jen jsem si ho na chvíli půjčila, drahá. Potřebovali jsme občerstvení při našich hrách.“
Cítil jsem, jak mě její ruka, která předtím pevně svírala můj šourek, pustila. Pochyboval jsem, že to Jedenácté ušlo.
Jedenáctá svým zrakem přeletěla přítomné a udělala si obrázek o tom, co se tu dělo, pak ironickým hlasem ucedila: „Vidím, že zábava tu už skončila, takže Vám jistě nebude vadit, když si svého novice vezmu zpět.“ Z tónu Jedenácté bylo znát, že větu vůbec nemyslela jako otázku.
Vzduch ztěžkl napětím mezi oběma ženami, jak se přeměřovaly svými pohledy.
„Ale vůbec ne,“ prohlásila nakonec žena v zeleném. Neodpustila si však jednu poznámku: „Není to špatný novic, ale jeho výcvik by mohl být tvrdší. Má pořád nedostatky. Doufám, že na konci Kurzu bude řádně připraven pro dámy, které by o něj mohly mít zájem.“ S tím na mě významně mrkla.
Na to Jedenáctá neodpověděla, jen netrpělivě zamrkala svými dlouhými řasami. Přicvakla mi na obojek vodítko a vyrazili jsme zpátky do zámečku.
Jakmile jsme byli z doslechu, ucedila jen směrem k druhé instruktorce: „Harpie jedna!“
Instruktorka jí pobaveně odpověděla: „Slyšela jsem, že její poslední otrok utekl. Teď to vypadá, že má zájem o tvého novice. Nespustila z něj oči, když jsme odcházeli.“
Jedenáctá si odfrkla: „Taková káča ho nikdy nedostane!“
Z jejího na povrchu sebevědomého hlasu jsem vycítil obavy.
Ničemu jsem nerozuměl, takže jsem raději zůstal zticha. Ale byl jsem nesmírně rád, že mě zachránila ze spár té malé perverzní sadistky.
Uvnitř sálu pokračovala zábava, i když bylo poznat, že večer už je v dosti pokročilé fázi.
Osobní instruktorky shromáždily novice a na obojcích je odvedli do zázemí, pryč od hluku a veselí.
Přišli jsme do malého salónku, kde na nás už čekala ředitelka. Všichni jsme se seřadili.
„Drazí novicové. Těší mě, že jste se všichni dostali až do poloviny Kurzu. Upřímně gratuluji,“ prohlásila slavnostním hlasem, ze kterého ale bylo znát jisté vyčerpání z večera.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že už je to celý měsíc od začátku Kurzu. Měsíc života, jenž jsem strávil jako dobrovolný vězeň a sluha, utekl oproti očekáváním velice rychle. Vše bylo tak hektické.
Ředitelka ale neskončila a pokračovala: „Všichni jste se stali dobrými sluhy. Zítřejším ránem ale končí veškerá legrace a začíná váš skutečný otrocký výcvik. Pokud je tu někdo, komu to stačilo a chce to teď vzdát a odejít, ať to řekne hned. Nebojte, nebude to bráno jako prohra. V naší komunitě se najde mnoho dominantních žen, které si cení i vyučených sluhů z našeho Kurzu.“
S tím se ředitelka odmlčela a přejela nás jednoho po druhém zkoumavým pohledem. Nikdo nehnul ani brvou.
„Dobře,“ vydechla ředitelka. „Zítra započne Váš skutečný trénink. Zapomeňte na to, že jste byli osobami, stanete se živými věcmi k použití. Užijte si poslední noc na svobodě.“
S tím nás propustila a instruktorky nás odvedly do našich cel. Po cestě do cely jsem pořád přemýšlel nad jejími slovy. Před nástupem do Kurzu mi nikdo neřekl, že se budeme cvičit také jako živé věci k použití. Dostal jsem skutečný strach.
V cele mě Jedenáctá odpoutala z řetězu, ale než mi dovolila si vyčistit zuby a jít spát, řekla, že si potřebuje promluvit.
„Novici, doteď jsi Kurz zvládal dobře a dělal mi radost,“ začala a dotkla se přitom něžně mého zlatého obojku.
„Zítra se ale mezi námi všechno změní. Možná ti bude připadat, že už nejsem ta stejná osoba jako doteď. Možná si budeš myslet, že jsem nějaká zlá bestie. Už se mi to v minulosti stalo. Chci ale, abys věděl, že taková budu jen pro tvé dobro, aby ses naučil, co musíš umět. Abys dokázal objevit svůj skutečný potenciál. Moc si přeju, abys to zvládl,“ s tím mě pohladila po hlavě a pak udělala něco nečekaného a objala mě.
Cítil jsem příliv silných emocí. Bezděky jsem ji objal také. Nevytrhla se. Chvilku jsme se tak objímali a já cítil, že mám z neznámých důvodů na krajíčku. Možná proto, že jsme toho spolu za ten měsíc tolik prožili? Možná to bylo ze strachu, co přijde zítra? Stane se z ní skutečně jiná osoba? Ještě přísnější, než byla teď? To jde?
Objetí však trvalo jen pár sekund a pak mě pustila a odešla, dveře se za ní zavřely. Osaměl jsem ve své cele, celý omámený. Nemyslel jsem na to, co má přijít zítra. Pořád jsem se vracel k našemu objetí a tomu, co jsem během toho cítil.
***
[UPOZORNĚNÍ: Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet.]
