Tolik vyměněných slov. Psaných i řečených. Smích, touha, vášeň, chtíč. Tolik dnů a měsíců. Jako bych tě znala celou věčnost, ale když jsem se zastavila přede dveřmi, kupodivu těmi správnými, aniž bych se cestou stihla ztratit, jak je mým ne zrovna dobrým zvykem, můj hrudník byl jako ve svěráku, dech se mi zadrhával a dlaně potily, srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem nervózní, a ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, vyděšená.
Čeho se bojíš? rýpal dotěrně hlásek v mé hlavě. Už jste se potkali. Viděl tě. Není to poprvé. Kdyby nechtěl, nebyli byste tady.
Ano, potkali jsme se. Ale ne takhle. Dali jsme si kafe, povídali si. Flirtovali, jasně, ale měli jsme na sobě šaty a chovali se velmi slušně. Tak moc slušně, jak jen to jde, když to mezi dvěma lidmi jiskří, jistě, ale pořád... Co když si to rozmyslel? Nebo teprve rozmyslí?
Pořád jsem stála přede dveřmi. Nemohla jsem tady stát na věky. Ale nedokázala jsem se přinutit vejít.
Hlavou mi prolétla vzpomínka.
….”Jezinko, vážně dnes prince zase hrozně provokuješ a dráždíš jeho představivost… Chce cítit tvoje teplo, dotýkat se tvé kůže, tvého těla… Dráždit konečky svých prstů tvá nejcitlivější místa....Vdechovat přitom tvou vůni a cítit v ní jezinčino stoupající vzrušení… Prsty vniknout pod krajku jejích kalhotek a proniknout jimi do jezinčina mokrého klína… Potom jí krouživými pohyby roztírat její vlhko kolem poštěváčku a dráždivě ho masírovat... Zároveň by pečlivě poslouchal každé její zasténání a výkřik, aby při každém dalším doteku věděl dokonale co jezinku nejvíc vzrušuje a kdy se absolutně propadne do jeho moci....”
“A jezinka chce, aby ji princ měl ve své moci, cítit každý jeho dotek, jeho vůni, slyšet jeho hlas, cítit teplo jeho těla, dotýkat se a líbat ho pokud bude smět, a nechat se ovládnout a odevzdat se princi, pokud to bude chtít. Mmmm... Jezinka by teď chtěla.... Odevzdat se princi, poddat se jeho rukám, jeho tělu, být ochotnou hračkou, svolnou k čemukoliv co princ bude chtít, poslušně plnící jeho přání…”
“Nevím, jestli jezinka vážně ví, co říká, že chce… Jestli by později nelitovala toho přání, anebo zda by opravdu tak ochotně a oddaně naplnila princovy choutky a přání… Vím, že jezinčina chuť a touha je veliká, ale stejně si to všechno nedokážu ještě představit, protože jsem s jezinkou nic z toho ještě nezkusil.”
“Co by princ s jezinkou teď udělal, když se mu naprosto poddává? Je jenom jeho, odevzdaná, poslušná, poddajná v jeho rukách... Princ může cokoliv chce, jezince se líbí být jeho, chce být jeho, je v jeho moci a nemá žádné hranice.”
“To po mě nechtěj… Už teď mě naše společné fantazie úplně odnesly někam mimo realitu… A teď ještě tohle… Princ by si přál si jezinku vzít na všechny způsoby… Chtěl by jí způsobit orgasmy svými prsty, svým penisem, a zároveň by pro své hříšné potěšení chtěl znesvětit i jeji pusinku a zadeček… A pokud by to jezince její tělo dovolilo, tak by se i při análním sexu chtěl pokusit ji současně prsty přivést k dalšímu intenzivnímu orgasmu… Protože by si moc přál zažít přitom její sevření uvnitř… Princ je asi příliš velký zvrhlík, řekl bych…”
“Pak je jezinka stejně zvrhlá. Chtěla by vědět, jaký pocit by to byl, kdyby přitom princovy prsty ještě držely tu šíleně vrnící hračku, která ji jako jediná přivádí k šílenství sama o sobě... Nejspíš by explodovala, tak moc intenzivní by to bylo. Možná je jezinka ještě zvrhlejší, protože když se princi odevzdává, tak mu dává svolení vzít si ji všemi způsoby jaké vymyslí a udělat cokoliv co bude chtít. Bude říkat a dělat věci které jí princ přikáže a podvolí se všemu co s ní bude chtít provést.”
“Hmmm to je na tom tak nevýslovně sexy a vzrušující... Myslím, že k naplnění všeho na plnou míru by nestačil jeden večer s jezinkou... To vím docela jistě, protože už teď vím, že její sténání princ potřebuje slyšet častěji… K tomu všemu ještě přibrat i jezinčiny hračky.... To mě napadají zase ještě další zvrhlé možnosti, jak jezinku potrápit na vícero způsobů.”
“Mmmm.... O to víc se jezinka chce princi odevzdat, aby ji mohl znesvětit všemi způsoby co dokáže vymyslet.”
“Mmm, znesvětit… To je to pravé slovo pro dvě zvrhlé duše. Jezinka odevzdaná, nastavená, sténající a škemrající o znesvěcení jejího hříšného těla…”
“Princi?”
“Ano, jezinko?”
“Jsem úplně mokrá…”
Potřásla jsem hlavou.
Na strach je už trochu pozdě, jsem tady. Žádný útěky. Nestane se nic hrozného. Nanejvýš si najdu místo kde si dám kafe, a prohlásím tohle za potřeštěný výlet naivní puberťačky, co někde uvnitř mě pořád ještě zůstala.
Vešla jsem do hotelu. Prošla halou a modlila se aby mě nikdo nezastavil. Co bych vlastně měla říct? Jdu sem za někým? Mám tu pokoj? Nahoře na mě čeká milenec? Ah prosím, ne, ušetřete mě, musela bych se studem propadnout do země.
Nikdo mě nezastavil. Prošla jsem halou. Vyjela výtahem do patra, a pomalu šla po chodbě směrem k pokoji. Dveře s číslem, které se mi záhadně vrylo do paměti, byly pootevřené, a zpoza nich vyzařovalo slabé světlo, nejspíš z nějaké lampy. Opatrně jsem do nich strčila a vešla.
“Ahoj Jezinko," ozval se kousek ode mě známý hlas, a moje srdce se splašeně rozbušilo. Cítila jsem jak mi tváře zahořely. Ten hlas, hluboký tak akorát aby rozvibroval všechny nervy v mém těle. Pamatovala jsem si ho dokonale, ze zpráv i ze svých neklidných snů.
“Ahoj - ...”
… - zlomený princi, dáš mi inspiraci, abych mohla pokračovat? xP
