Neměl důvod se cítit provinile. Přesto teď ten pocit uvnitř sebe nedokázal definovat jinak.
Ať se na celou situaci díval z jakéhokoliv úhlu, pořád tam ta provinilost byla. Ne moc, ale byla.
Muž v jeho letech u bývá spíš sebejistý, pevně obutý v kramflecích, který je pánem situace.
A tohle, pořád ještě oproti němu mladé, pískle s ním teď mává jako s klíčema na šňůrce.
Možná proto čeká, z které strany přiletí ta ťafka.
Ťafka života.
Přitáhne si okraj spacáku o kousek výš, aby mu zakrýval i špičku nosu, ale zároveň mu nebránil ve výhledu na oheň.
První zářijový víkend ještě pořád sluníčko svítí, ale noci už jsou místy chladné.
Kolem všichni spí.
Spí i její modré oči. Ty oči, které s ním celý večer laškovaly.
Dívala se na něj přes oheň celou tu dobu. Vlastně se na něj dívala už od samého začátku, to jen on si všiml až pak.
Netuší, ke komu patří, neviděl ji s nikým, bavila se se všemi a u ohně si sedla mezi ostatní holky. Ale byla tu dnes poprvé, to si je jistý.
Na tuty.
Nijak výrazná, zapadla mezi ně tak automaticky, jakoby sem prostě patřila od vždycky.
Zase se přistihl, že na ni myslí.
“Máte tu volno?” zeptala se, když už si všichni chystali karimatky a spacáky a hledali, kde složí hlavu.
Malý srub, dominanta Bílého údolí, byl tak akorát pro 4, ostatní spali venku, kolem ohně nebo kde si našli misto.
“Nemám,” štěkl po ní. Nemyslel to tak, ale měl rád svůj prostor. Bral ho, jako obranu.
Věděl to.
Nechtěl si nikoho pustit blíž, nechtěl nikomu dávat naději na něco, co nebude.
“Aha…” sklopila ty pomněnky a šla.
Vyhledal ji pak ještě očima, když se zavrtala do spacáku.
Chtěl se ji aspoň na dálku omluvit.
Tohle sorry by bylo tak chabé, věděl to, ale aspoň něco, za tu jeho přehnanou reakci odmítnutí. Možná nemusel tak moc. Však si chtěla jen lehnout a vyspat se.
Ležela ale otočená zády a nevěnovala mu už ani jeden pohled. Jen ten dlouhý tmavý cop spletených vlasů ji čouhal ze spacáku.
“ Zas píšu, na kůru březovou tvůj monogram a nevím, že jiný jméno máš.
Zas cítím, to chvění na nohou,
ze sáčku sirky lovím
a ty oheň rozdýcháš.
Jako dřív se ptej, když nejsi se mnou u skal kde to znáš.”
Poslední akordy dnešního večera, utichne šustění spacáků, tiché šeptání a poslední dobrou rezonuje údolím.
Určitě usnul. Možná na chvíli, možná spal hodinu, dvě. Ale teď musí vylézt ze spacáku, pivo pracuje.
Co nejtišeji se z něj vysouká a z pod hlavy vytáhne boty. Vždy si je tam dává, to aby je ráno neměl od rosy a zamíří k vysoké borovici.
Je to úleva, do rána by to nevydržel, zapne si poslední knoflíček poklopce. Tohle je nepraktická vychytávka jehličňáků. Knoflíky v poklopci.
Oheň ještě slabě doutná, sem tam vyskočí plamínek, ale už spíš jen jako poslední záchvěv.
Napadne ho, že přiloží, to by ještě do rána na kafe mohlo vydržet.
Postaví pak hliníkovou konvičku do žhavého popela a čerstvá káva provoní celé údolí.
Vezme dva hrnečky a jeden ji podá. To by šlo.
Vysvětlí jí to včerejší odmítnutí.
Čím víc se ale blíží, vidí u ohně siluetu. Sedí na lavičce a přikládá do ohně, jen jiskřičky vyletí.
Ve tmě noci to působí jako ohňostroj.
Otočí se, když ho slyší trávou přicházet.
Dojde až k ní.
“Proč nespíš?” hledí na ten cop, co má teď hozený přes rameno.
“Slyšela jsem šustění spacáku, mám lehké spaní a pak taky ležím z kopce…když jste mi nedovolil na rovinku vedle vás,” rýpne si. Myslí si teď o něm, že je to frajírek, tak co.
“1:1 modroočko,” sedá si vedle ní. Možná ta anonymita noci teď udělala své, ale na co čekat na omluvu do rána.
“Promiň, to NE bylo v sebeobraně, já děsně chrápu, chtěl jsem tě toho ušetřit. Takové mladé hezké děvče se musí přece dobře vyspat,” mrkne na ni, ale to ona nemůže vidět, hledí do ohně.
“Kdybyste tak nekecal,” zašeptá.
“A nevykej mi pořád, tak starej zase nejsem,” dotkla se jeho mužské ješitnosti. I přes všechnu snahu držet se v kondici, což mu jde mimořádně dobře, je ten věk na něm už ale znát.
A to ji hrozně bere. Ty ostré rysy, vějířky kolem očí. Fascinují ji starší muži. Mají neuvěřitelný sex appel.
Polkne na prázdno.
“Luk,” podává ji pravačku. Pevnou, silnou, žíly mu na ní jen hrají.
“Katty”, není schopna se mu podívat do očí, je fascinovaná tou rukou. Ale pak se přece jen podívá, to když tu její pevně stiskne v dlani.
Neptá se jí na svolení, prostě jí v tom okamžiku políbí.
Ano, měla to být pusa na seznámení. Taková ta letmá, kamarádská.
Ale když ji tak pevně pořád drží ruku v dlani a ona necukne, políbí ji.
Provokuje ho, měla by teď ucuknout, stáhnout se a vymanit se mu. Ale když on se jí tak moc líbí.
Proletí ji v tu chvíli hlavou, kolik práce a úsilí ji dalo, než vypátrala informace o něm.
Kdo je, co dělá, kam jezdí.
Jedna fotka z vandru na Facebooku, co měl brácha jako společnou přidanou s označením Lukáš Starý.
Pootevře rty a nebrání mu.
Znovu jí políbí a sevře spodní ret. Pak ještě jednou.
Ruce se rozpojí.
“Těší mě, Kat,” on je ten, kdo tohle spojení rozsekne.
“Neznám tě, co tě sem do údolí zaválo?” to kdo, polkne. I když by to strašně rád věděl, nechce se zase nechat srazit tím, že by neodpinkla nahrávku. Ještě bude čas.
“ Jsem od Sema,” nemá smysl lhát.
“Počkej, ty a Sem? Vždyť ten má…” nestihne Luk dopovědět myšlenku, Katka ho přeruší.
“Sem je můj brácha,” tak teď by přísahala na holej pupek, že si oddechl.
“A že se nikdy nepochlubil, že má takhle hezkou ségru. Tohle mu nedaruji,” čertí se Luk na oko a prohlíží si ji.
Katka je malinko nervózní. Hraje si s copem, až si ho celý rozplete a volné pramínky ji spadnou do očí.
“Viděla jsem fotku z léta, z nějaké oslavy. Měl tě na fb označeného.” červená se. Sakra proč? Je dospělá, je sebejistá, ale vedle něj je jako malá holka co vzala v sámošce lízátko bez placení.
Luk nic neříká.
Neví co.
Sedí vedle holky, co jí odbyl a ona je tu kvůli němu.
Ty vole!
Běží mu myšlenky v hlavě.
“Tak jsem si řekla, že to tu ,TĚ, chci okouknout,” otočí se na něj.
Nemá co ztratit, odmítl ji už večer. Může to maximálně zvrátit.
“Ty vole!” teď už to z něj vypadne nahlas.
“No a nebo tak,” usměje se Katka.
Sedí tam vedle sebe, zadek vedle zadku, hledí střídavě do ohně, střídavě na sebe a povídají si.
Rozumí si.
Hodinu, dvě si povídají, zjišťují, objevují, poznávají se.
Je vůbec možné rozumět si na první dobrou s někým, koho znám pár hodin?
Kolik času potřebujeme k tomu, poznat druhého, abychom řekli, že jsme si tak podobní.
“Takže taky vážka? No já se picnu, Kat,” plácne se do stehen Luk a obejme ji kolem ramen.
“Jsem. Celej život. A je to dost náročné, to ale určitě znáš. Mám ji i tady,” sundá si plandavou mikinu a z bílého spacího trika vyhrne levej rukáv.
Vážku na předloktí oslňuje světlo z ohně. Vypadá teď, jako by letěla.
A taky na bradavky, co se rýsují Katce pod trikem, svítí oheň.
“Tohle je znamení, vážko, to nemůže být náhoda,” hodí Luk pohledem na Katčinu ruku.
Moc dobře ho načapala, jak ji kouká na prsa. Tohle nezamluví.
“Na náhody já nevěřím, vše se děje přesně jak má a přesně tehdy, kdy má,” položí mu hlavu na rameno a otřepe se. Husí kůži má po celých zádech.
Nedokáže přesně říct, jestli je to chladem nebo ním.
Voní, děsně jí voní. Ne žádnou voňavkou ani pracím práškem.
Voní jí svojí přirozeností.
Moc.
“Obleč si alespoň tu mikinu, sedíš tu jen v triku,” zajede jí rukou po zádech a kolem pasu, pod tričkem, až se prsty dotkne zlehka jejího prsa.
Setrvá tak pár vteřin, téměř nedýchá a čeká, jak Katka zareaguje.
Vteřinu, dvě, deset.
Připadá jim to jako věčnost.
Jako by se celý svět kolem nich zastavil. Jakoby najednou byli v nějakém časoprostoru, který se kolem nich vytvořil.
“Nebo rovnou zahřát do spacáku,’ podívá se na něj Katka.
“V tom případě máš štěstí, mám vedle sebe náhodou jedno volné místo,” s úsměvem odpoví Luk a v tom pase ji pevně sevře.
Pomůže ji přenést karimatku i spacák a dělá místo vedle svého ležení. Spí úplně na kraji, kam si nikdo nelehá, protože za zády je husté křoví.
Tuhle samotku, teď oba vidí jako výhodu. Nebudou všem na očích.
Katka ho jen mlčky sleduje, nerozumí tomu, co tam Luk se spacáky dělá.
“Tohle je taková fintička. Dělám to samozřejmě pro tvoje teplo a pohodlí, vážko. To jen aby nevznikla nějaká mejlka,” a pohybem ruky ji ukazuje, že si má lehnout k němu.
Spojil dva spacáky v jeden.
Když už vystoupit z komfortní zóny,tak pořádně. Dost možná se tenhle víkend nemusí opakovat.
Katka si přetáhne kalhoty přes zadek, umě je složí pod hlavu, stejně jako boty a do spacáku vleze jen v tom spacím triku a v kalhotkách.
Je nejistá, v rozpacích, tohle nečekala ani v tom nejdivočejším snu. Ale necouvne, teď už ne.
Lehne si vedle něj a Luk je tam oba zamkne.
Prostoru není na tancování, než stihne vymyslet, jak se takhle vůbec dá spát, on si ji rukou nahrábne a zaparkuje její zadek do svého klína.
Vlasy ji odhrne na bok a pevně se k ní zezadu přitiskne.
Voní ji k vlasům, šimrá ji nosem na uchu, zřetelně slyší jak zrychleně dýchá.
Copak by nedýchala, když takhle leží skoro cizímu chlapovi v klíně a jasně na zadku cítí, jak je mu to příjemné.
Co když mi teď ublíží? Co když to má všechno promyšlené a teď mi…
Nestihne dokončit myšlenku, protože Lukovo péro ji propaluje dírku do kalhotek.
Nikdo z nich nemluví.
A ona to nestopne.
Vzrušení z blízkosti těl je v obou.
Luk se začíná v pravidelných pohybech pánví tisknout k jejímu zadku.
Líbí se mu. Ten zadek. Stejně jako ona.
Její mlčení bere jako souhlas a ruku z bříška sesune dolů až do klína.
Malinko ho vlhké kalhotky překvapí.
Jako že už tolik moc?
Přejede ten bochánek přes mokrou látku a jeho vzrušení stoupá.
Tím jak mu Katka vychází pánví vstříc a zároveň mu tak tlačí a masíruje péro, odváží se odhrnout lem kalhotek a zabořit prsty dovnitř.
Katka se kouše do rukou, do spacáku, jen aby ji neutekl ze rtů ani sten.
Chtíč uvnitř ní je tak rozdmýchán, že se teď veze na vlně extáze a díky Lukovým šikovným prstům se ji pička začíná stahovat čím dál rychleji a intenzivněji.
Prsty jí kmitá přes poštěváček, zajíždí i dovnitř a druhou rukou ji pevně sevře vlasy v dlani.
Chtěl by ji plácnout po zadku, jen by to luplo.
Chtěl by ji sevřít ruce za zády a znemožnit ji tak jakýkoliv pohyb.
Chtěl by ji takhle udělat, až by skučela slastí.
Prsty jí tam teď šuká ve spacáku a vůbec mu nevadí, že tím bortí všechna svá předsevzetí a vlastní zákazy.
Vem je čert.
Co když tahle holka je právě to, co má jeho život otočit vzhůru nohama.
Začít jinak, jinde, s jinou.
Nepřestává ji prstit.
Tam v údolí, v místě, které zná roky jako svý boty.
V místě, kam nikdy žádnou nevzal.
Tohle je jeho svět.
Byl…napadne ho.
Ona to dneškem změnila.
Její tělo teď drží v náručí, škube s sebou na vlně orgasmu.
Do dlaní mu stříkala malá loužička.
Došlo jí, že tak moc se nemůže uvolnit, spali by pak v mokrém spacáku a to nechce.
Drží ji pevně do posledniho záškubu.
“A nebo tak…” vypadne z ní, když se Lukova ruka sveze z jejich úst.
Snažil se ji tlumit co nejvíc, že teď Katka sotva lape po dechu a snaží se doplnit deficit kyslíku.
Aspoň jí do toho zadku štípne, vic mu teď stísněný prostor spacáků stejně nedovolí.
“Ty se mi snad zdáš, vážko, takhle se mi udělat do ruky,” šeptá ji do ucha.
“A co já?” pořád ji tlačí pérem do zadku. S tímhle přece nemůže jít spát. Je vydrážděný na hranu. Stačí párkrát přirazit a prostě si veškerou dávku semene vystříká do trenek.
Jako malý kluk, ale teď mu to vůbec nepřijde hloupé. Ráno se sice bude proklínat, ale kašle na to, tohle za to stálo.
Do údolí padá svítání, už to není ta tma tmoucí.
Tiskne ji k sobě co nejblíž.
Prohlíží si ji.
Usnou doslova přilepení jeden ke druhému.
