Začnu s tím oklikou, která hodně vysvětlí. Jsem taková ta nepopulární holka, bohatá dcerka. I když pojem bohatý je spekulativní, ale pro někoho, kdo má na vesnici na plotě plakát Tomia Pitomia a studenty humanitních oborů by hnal na pole, pro ty jsem bohatá dcerka. A právě i takový mi tady píšou a posilaj svůj neoholený úd. No a proč se zde chlubím? Nechlubím, jen aby jste chápali. Podle toho, jaká jsem dcerka, takový mi táta zařídil byt a hlavně auto. To je pro tento příběh důležité. Vlastně i slovo dcerka, kterým mě tady někteří mentálně slabší páprdové se snaží uchvátit.
Občas se zde přihlásím, ideálně když si myslím, že zde nikdo moc nebude a já si v klidu proklikám zprávy. Samo o sobě náročný úkol. No jedna zpráva zaujala více, než jiné. Úspěšný muž o generaci starší, kterému bych se líbila. Napsáno tak, že je zcela jasné, že on by se líbil mě. Protože je to přece alfasamec, co napodobuje chování, co viděl na tiktoku s hashem sigma. Češtin byl sice vyloženě kulhající, ale třeba žil někde v zahraničí. Na to bych se jej optala, kdyby mě nezaujala věc druhá. Fotka, civilní, kterou poslal, byla podivně mázla, říká se tomu - foceno bramborem konzumním. Kdyby tohle bylo KO kritérium odpovědi, pořád bych mohla být označena za povrchní pražskou nánu, co nechápe, že pro některé lidi není nejnovější nejdražší iphone priorita a že nemají čas si hrát každý rok s novým telefonem.
Co však na fotce bylo ale zásadní a donutilo mne k odpovědi bylo auto, u kterého se tento muž nechal zvěčnit. Tak jsem prostě musela - sprosťárny jsem přepsala nebo vymazala:
Já: Ahoj hezký auto, tvoje?
On: Jo, je nový.
Já: Super, muselo být drahý.
On asi pět deset minut nereagující: Jo, stálo přes 4 miliony, je to Mercedes GLE AMG, je to osmiválec a jezdí strašně rychle. Chceš svést?
Já: No asi jo, musí to být zážitek.
On: To je, opravdu. Ale nejsi jediná, co by chtěl se vozit v takovým autě, tak pokud chceš tak hned.
Já: Hned teď, nebo až zítra třeba?
On: Zítra ne, stejně je auto v servisu ale můžu hned přijet k tobě. Odkud jsi z Prahy?
Já: Jasně, a ten servis musí být dost drahý teda.
On: Jo je, mám přijet?
Já: Musíme se domluvit. Kde jsi se fotil s tím autem?
On poněkud rozladěný a naléhající: Nevím někde tady v Praze u Riegrových sadů myslím. Proč se ptáš?
Já trochu více nahazující udičku cliffu: Jen tak, se mi líbí úspěšní muži. Ti si můžou pak dělat cokoliv se mnou.
On: Já mám i velký dům za Prahou a více aut. Mám k tobě přijet?
Já: Škoda že nepřijedeš tím autem, co to máš na značce, to je značka na přání? Vidím jen pár písmen. LUC něco.
On: asi dalších deset minut bez reakce: To je LUCMAN1E, název mojí firmy v zahraničí.
Já: Aha, to je hodně zajímavý název. Jak jsi to vymyslel?
On: Chceš se vidět nebo ne?
Já chápající, že už je třeba se posunout na další metu: Dobře tak jo. Kam mám přijet?
On: Jsi hloupá nebo co, psal jsem ti, že já přijedu k tobě.
Já chápající, že chce chlapák hrát tvrdě: Promiň, bydlím sama, ke mě můžeš přijet.
On: Kdy? Teď.
Já: Ano, mám čas?
On: Kolik?
Já: Času? Do večera, jsem doma a nic neplánuju.
On: Kam mám přijet?
Já adresu jsem pozměnila: U Harfy 6, vedle nádraží Libeň.
On: Tak já se obleču a jdu na vlak.
Já: Na vlak?
On: Tak bydlíš kousek od vlaku?
Já: No jo, ale říkal jsi že máš více aut, tak proč vlakem.
On nečekaně bystře zareagoval: Dovezu víno, dám si s tebou.
Já: Dobře, tak napiš, až tady budeš vystupovat.
On: Dej číslo?
Já zase dělám blbou abych jej naštvala: 6. U Harfy 6.
On: Telefonní.
Já o dva kroky napřed: Číslo ti dám až osobně, protože když by jsi nedorazil, nechci aby jsi měl mé číslo.
Ale budu online na amatérech.
On poněkud hloupé: Nemám kredit na internet. Jak ti mam napsat?
Já pořád o dva kroky napřed: Co budeš mít na sobě? Budu koukat z okna na nádraží a až se budeš přibližovat, půjdu ti otevřít. Nebo na nádraží v kavárně mají wifi.
On: Modrou bundu a červenou kšiltovku.
Já opět jako hloupá husička: Dobře, těším se na tebe. A kdy přijedeš?
On: Za hodinu a půl podle řádu.
Já: Dobře, zatím se oholím. Však víš kde.
On: Jedu, čekej připravená.
Tak tím jsem získala hodinu a půl na vymýšlení dalšího postupu. Nebudu lhát, vymýšlení dalších kroků mi trvalo asi pět minut a tak jsem šla koukat na Netflix. A nastavila si budík, abych na něj nezapoměla.
Hodina a půl proběhla a byl čas koukat z okna na úspěšného, bohatého muže, jezdícího vlakem v modrý bundě a červený kšiltovce, co nemá kredit.
Přijel vlak. Asi ten jeho spoj. Koukám, nikde nikdo podobný popisu. Tak asi nic.
A hele. Červená kšiltovka. Před budovou nádraží si zapaluje cigaretu a ve své červené kšiltovce, která byla červená naposledy před desetiletím, kouká kolem sebe na názvy ulic. Kupodivu našel. Čekala jsem větší bloumání.
Vykračuje k domu a vyhlíží někoho, kdo by jej vítal. Ale nikde nikdo. Já pořád v teplákách doma koukám z okna, zda mu došla má nápověda s kavárnou a wifi. Jedna cigareta, druhá cigareta. Nebudu napínat, ano došel do kavárny, aby mi mohl napsat.
On: Kde jsi?
Já: Před domem, kde jsi ty?
On: V kavárně u nádraží.
Já: Mám pro tebe dojít?
On: Čekám tady.
Já: Dobře
Chvíli jsem ještě hledala jednu fotku, myslím že pro něj dost zajímavou, místo obličeje jsem vložila smajlíka s fuckacem a vrátila se k oknu.
Já: Jsem tady?
On: Kde tady?
Já: Před kavárnou v autě.
On: V jakým autě?
Já posílající mu svou připravenou fotku cernyho GLE AMG s SPZ LUC1ANNA: V tomhle. Ty nýmande. Příště se nefoť u mýho auto a nemachruj. Ušmudlaná ulhaná socko. Vrať se na ubytovnu odkud jsi přijel.
Tak a to je konec příběhu. Pointa je jasná. Komu není, ať se vrátí na ubytovnu.
A nebo není konec?
Náš červenočepec dosti agresivním krokem chodil kolem adresy, kterou jsem mu dala. Koukal se do oken, pálil jednu cigaretu za druhou.
Auto v garáži, vchod do domu pod kamerama a dole recepce. No asi proto se zanedlouho ukázalo auto strážní služby a červenočepce rázně vykázali od domu pryč.
Neblokovala jsem jej. Ještě ten den mi napsal nějaké nadávky. Asi, proč bych to měla číst?
Tak to tady chodí...
Adresa je změněna, SPZ taky, zbytek + - sedí.
Konec.
