Bylo dusné letní odpoledne, když jsem se rozhodla vyrazit na procházku. Měla jsem na sobě lehké letní šaty a sandály, cítila jsem se volně a bezstarostně. Mraky se začaly stahovat, ale já jsem si říkala, že to ještě stihnu před deštěm. Vyrazila jsem do parku, kde jsem si užívala zpěv ptáků a vůni květin.
Jak jsem procházela kolem jezírka, ucítila jsem první kapky deště. Najednou se ozvalo vzdálené hřmění. Ucítila jsem, jak mi naskočila husí kůže. Bouřky jsem nikdy neměla ráda. Zrychlila jsem krok, ale kapky začaly padat čím dál tím rychleji. Když se první blesk rozsvítil na obloze a ozvalo se hromobití, už jsem běžela.
Déšť zesílil a brzy se změnil v prudký liják. Všude kolem mě bylo mokro a já jsem začala přemýšlet, kde bych se mohla schovat. Všimla jsem si malého altánku poblíž cesty a zamířila tam. Vběhla jsem dovnitř právě včas, když se strhl přívalový déšť.
V altánku jsem stála sama, třásla jsem se a sledovala, jak blesky osvětlují oblohu a hromy duní kolem. Mé srdce bušilo jako o závod a já cítila, jak mě strach zcela pohlcuje. Sedla jsem si na lavičku a pokusila se uklidnit. V tu chvíli jsem uslyšela kroky a někdo vběhl do altánku.
"Míšo?" ozval se známý hlas. Byl to Radek, kamarád, kterého jsem znala už několik let.
"Radku!" vykřikla jsem překvapeně. "Co tady děláš?"
"Viděl jsem tě běžet sem, tak jsem si říkal, že tě nenechám samotnou," odpověděl s úsměvem, i když byl celý promočený. "Nebojíš se bouřky?"
"Mám z ní docela strach," přiznala jsem a třásla jsem se.
Radek si sedl vedle mě a vzal mě za ruku. "Nemusíš se bát. Jsem tady s tebou," řekl klidně. Jeho dotek mě uklidňoval, cítila jsem teplo a jistotu, kterou mi dával.
Seděli jsme tam spolu, pozorovali déšť a poslouchali, jak bouře zuří kolem nás. Radek mě držel za ruku a povídal mi o všem možném, aby mě rozptýlil. Postupně jsem se začala uklidňovat a můj strach ustupoval.
"Víš, když jsem byl malý, taky jsem se bál bouřky," řekl Radek. "Ale můj táta mi vždycky říkal, že po každé bouřce vyjde slunce a všechno bude zase v pořádku."
Jeho slova mě uklidňovala. Cítila jsem, že s Radkem po svém boku se nemusím ničeho bát. Bouře postupně slábla a déšť začal ustávat. Obloha se začala vyjasňovat a já jsem se cítila mnohem klidněji.
"Díky, že jsi přišel," řekla jsem Radkovi, když jsme se chystali odejít z altánku.
"Rád jsem tu byl s tebou," odpověděl s úsměvem.
To odpoledne jsem si uvědomila, že s někým jako je Radek, se i bouřka může stát méně děsivou. S ním jsem se cítila v bezpečí, ať se dělo cokoliv. A když jsme se spolu vraceli domů po mokré cestě, věděla jsem, že jsem našla někoho, kdo mě vždycky podrží.
