Jen tak jsem se procházela po městě a rozhodla se zastavit v obchodě, abych doplnila zásoby. Vzala jsem pár věcí do košíku a zamířila k pokladně. Už jsem byla skoro na řadě, když jsem si všimla kluka stojícího přede mnou. Měl na sobě pohodové oblečení, džínsy a tričko, a vypadal trochu rozpačitě, jako by něco hledal.
Nechtěla jsem na něj moc zírat, ale něco na něm mě upoutalo. Možná to byly ty jeho oči, nebo nervózní úsměv, kterým občas sjel k pokladní, když se snažil najít peněženku v batohu. Když ji konečně našel, ulevilo se mu, ale ta úleva netrvala dlouho. Začal počítat peníze, a jak jsem tak stála za ním, slyšela jsem, jak říká pokladní, že mu chybí pár korun.
Bylo na něm vidět, že ho to dost zaskočilo a bylo mi ho trochu líto. Něco ve mně mi říkalo, že bych měla něco udělat. Když viděl, že si s tím neví rady, bez váhání jsem se nabídla. „Klidně to doplatím,“ řekla jsem, aniž bych si to pořádně rozmyslela.
Zvedl ke mně oči a vypadal překvapeně. Jeho překvapený pohled se ale rychle změnil v úsměv, který mi na chvíli sebral dech. „To bys pro mě udělala?“ zeptal se a v jeho hlase zaznívala úleva.
„Jasně, to nic není,“ odpověděla jsem s úsměvem a pokrčila rameny, jako by to byla maličkost. Zaplatila jsem za něj a pokladní mi podala účtenku.
Kluk si vzal tašku s nákupem a na moment se zarazil. Zdálo se, že přemýšlí, jak by mi poděkoval. „Opravdu ti děkuju,“ řekl s upřímností v hlase. Pak se na mě znovu usmál a vytáhl telefon. „Víš co, dlužím ti to. Můžu si vzít tvoje číslo? Mohl bych ti to někdy oplatit.“
Jeho nabídka mě zaskočila, ale zároveň potěšila. Byl to naprosto neznámý kluk, ale něco mi říkalo, že bych měla souhlasit. „Proč ne?“ řekla jsem, usmála se a nadiktovala mu svoje číslo.
Vyměnili jsme si čísla, a on mi ještě jednou poděkoval, než se rozloučil. Dívala jsem se, jak odchází s tím klidným a spokojeným výrazem na tváři, a měla jsem pocit, že tenhle den dopadl lépe, než jsem si vůbec mohla představit.
