TVRDÝ ČASY 2/2

13.09.2024 · 256 Aufrufe

TVRDÝ ČASY

Anotace: Druhá část má mnohem svižnější tempo. A také je konečně vtipná! Vstupte, pohodlně se usaďte, a vyslechněte dokončení mého příběhu. Stojí to zato!

ČÁST B _ DOPAD

Naše životy potřebovali změnu. Padali jsme na dno té tmavé propasti. A já duchapřítomně vytáhl jednu ze svých nejlepších vlastností. Tou je schopnost improvizace v nepřehledných situacích.

Aby se našemu byznysu zlepšila čísla, našel jsem dvě nová děvčata. Černošce (jméno není důležité) bylo 21 let. A k ní jsem přibral takovou 19ti letou žábu, co mě vůbec nabrala. Prostě ten typ ‚mouchy snězte si mě‘. Vlasy nabarvené na červeno. Nejapný pohled, tělo bez jediného záchvěvu. Když jsem do ní zkoušel zasunout, tak i moje péro začalo uvadat. V našem podnikání měla ale své místo. Zejména starší a zamindrákovaní chlapi přesně tenhle typ bezkrevných holek vyhledávají... Zato s černoškou! To jsme si užili více srandy. Ta mě dokázala nažhavit. A vyvažovala jisté opakování z Valérie. Která nás sledovala. A já dobře cítil její žárlivost. Ten žár, co tak příjemně vypaluje jamku v bederní části zad. Ten její žár, co mi dával novou chuť si ještě jednou — a ještě pevněji — k sobě Valérii přitáhnout. Našemu byznysu se zase začalo dařit. Klientů násobně přibylo. A tak jsem měl najednou myšlenky – a zodpovědnost – se více starat i o to, co jíme a jak to na našem privátku vypadá. Ale především Valérie. Ta v přítomnosti dvou novicek začala znova rozkvétat. Jako nejstarší kurva požívala od holek jisté úcty. To ona potom začala vařit. Uklízet, prát a žehlit. A také si užívala, že může ty dvě malé kurvičky cepovat. Že je může učit, jak se v řemesle zlepšovat. jak si s chlapy více hrát. Jak být ostřejší. Žili jsme na kupě čtyři v jednom bytě velikosti 2+kk. A snažili jsme se si nelézt na nervy. To byly časy! Klienti se nám občas štosovali v kuchyni, a tak se nabízelo si najít větší byt. Prostě větší byt. Ale my opravdu byli dobře sehraný tým. Nám tu přeci takhle bylo dobře. Nejvíce nám pomáhaly společné obědy. Naučili jsme se si na společné jídlo všichni čtyři udělat společný čas. A alespoň u jídla se k sobě chovat hezky navzájem. A snad i díky tomu jako bych zase uvěřil, že ten kolotoč někdy musí skončit. Větší byt, ptal jsem se sám sebe, chci vůbec větší byt? A to už se pomalu dostáváme na konec příběhu. K tomu, jak jsem potkal Dominiku.

Dostal jsem rýmičku. A musel jsem ji přechodit. Přechodit, přemrdat, přechlastat. Ale přirozeně, na mých výkonech to bylo znát. A opratě, kterými jsem holky držel na uzdě povolovaly. Úterý jsem zvolil jako zavírací den. A tak jsem ten úterní večer donesl na byt ovoce, zákusky, šest lahví prosecca a Johny Walkera Red label. Tak jsem přišel na byt s jasnou misí: ‚utáhnout škvíry v uzlech!‘ Ten večer jsem měl vyloženě dobrou náladu. Rozložil jsem nákup na stůl a rozkrojil meloun. Usadil se na dřevěnou židli a zavolal k sobě Vendy. Tu bezkrevnou rusovlásku. Ta dokonce měla i radost, že ji chci jako první. A když mi rozepínala poklopec, její ruka se třásla ‚jakoby‘ touhou. Ale mi ostatní tři jsme věděli své. Ta její vášeň byla stejně hraná jako zbytečná. Její šance jakkoli u mě stoupnout padaly k nule. Ona je předkrm. Hlavní chod přijde pak. „Tak jakej jsem chlap?“, ptám se, když na mě Vendy během kouření poulí oči. – „Nej-lep-ší,“ huhlá s plnou pusou. — „Tak to tedy jsem. A už toho nech. A jdi otevřít lahev. A připijem si spolu na nejlepšího chlapa. A vy holky vypněte telku a pojďte sem taky. Chci Vám něco říct.“

Rozlili jsme první láhev do 4 skleniček. A já plácal nějaké nesmysly. Jak si v létě uděláme dovolenou na pláži v Chorvatsku. Jak tam budou mít úplnou volnost. Říkal jsem, že je vezmu v Dubrovníku do opery. A do zoologické zahrady. A jak jsem rád, že jsme si tu udělali takovou rodinu. A nevěřil jsem ani jednomu z těch slov. A holky také nevěřily. Vendy snad ještě trochu věřit chtěla, protože byla pořád ještě mladá. A pitomá k tomu. A taky snad proto, že to ona mě právě kouřila, když jsem to říkal. Tak snad oprávněně mohla mít pocit, že moje slova míří k ní. Ale marnost. Marnost nad marnost. Já nemluvil k nikomu. Byl říjen. A léto pro mne bylo za obzorem všech představ. Celá má vůle se upínala jen k tomu, aby mi erekce vydržela do zítřejšího rána. Mezitím Valérie na kuchyňské lince porcovala meth. Nečekala na nás: začala se sjíždět sama.

„Stačí. Kurva to stačí,“ odtrhávám Vendina ústa z mého klína. „Nelli, teď ty. Vopři se vo stůl a vyšpul, udělám ti to zezadu.“ Vyšpulila. Ale ne zadek. Vyšpulila pohrdavě horní ret. A já se pousmál tím svým oblíbeným kovbojským úsměvem. To byla moje černoška! Neposlušná. Odmlouvavá. Vždycky se musela nechat zlomit. Ujistit, že mám dost sil. Aby mě pak odměnila mě svojí bezelstnou prostotou. Byla potřeba jak síla, tak něha. V tom správném poměru. Chytnul jsem prsty zátylek jejího hnědého krku. Uchopil ho obratně a lehce, ale nesmlouvavě. A pomalu tlačil její hlavu nad kuchyňský stůl. Až jsem její bradu zabořil do rozkrojeného melounu: „Tak to se nám zase něco povedlo. Nač špinit polštáře, když stačí kousek ovoce. Dámy a pánové, jízda začíná!“ Ohýbal jsem ji pod sebou jako luk zatímco její živá prdelka se vrtěla v mém rozkroku. Druhou rukou jí vykasám šaty. Strhávám kalhotky. A prcám. Energicky, rychle, v tempu. Věděl jsem na co mám síly. A když jsem potřeboval pauzu, prostě jsem zatáhla za její černé kadeře a zvrátil hlavu nazad, abych viděl do jejích mandlových očí: „Ještě nemáš dost?“ Přál jsem si mít tohle kolo co nejrychleji za sebou. Svoji opravdovou sílu jsem šetřil pro Valérii. Která se mezitím v koutě kuchyně více a více sjížděla tím svinstvem. A já prcám jak nejlépe umím. A konečně jsem se tam blížil. Konečně jsem byl hluboko v ní: „Dámy a pánové, držte si klobouky, představení vrcholí!“ Ještě jednou jsem ji zvrátil tvář k sobě. Sladká melounová šťáva jí tekla po bradě. Stlačím hlavu zpět. Teď ne do melounu, teď její obličej rozmačkává punčové řezu po celém stole. Tři závěrečné šťouchy. A ještě tři jako bonus. A zvrátím její tvář zpět: „Tak kdo je tady šéf?“ Na místo odpovědi mě odmění zář jejích běloskvoucích zoubků. Které prosvítají skrze amorfní tvar hnědých rtíků. Ze kterých odpadávaly zbytky růžové polevy. Doslova výraz velekněžky dekadentní prázdnoty. A já byl se svým dílem moc spokojený: „Takhle se mi to líbí. Takhle má vypadat dobře vyšukaná kurva.“ Zírají na mě rozmělněná bělma očí. Rozmělněná v okamžiku bytí. Bez známky starostí. Bez duše. „Dobrá, kdo dál?“ Obracím pohled ke kuchyňské lince. A soustředím se, aby můj hlas mířil jak ukazováček strýčka Sama přímo k Valérii: „Holka! Tvoje řada.“

Choulila se v koutku linky jako zmučené zvířátko. Až mě to napadlo: Je to skutečně ta holka, se kterou jsme u řeky a krmívali kachny? Odevzdaně se choulila v rohu. A přiznám se Vám. Kdybych si to v tu chvíli mohl dovolit, bude mě jí líto. Ale já si to právě dovolit nemohl: „Krucifix — tohle bude na dýl.“ Šel jsem pro ní. Ohnul se a chytnul ji v pase. Divže jsem ji zvedl. Pomalu jsme se přesouvali do cimry s postelí: „Holky, teď nás nechte chvíli na pokoji. My dospělí si potřebujeme vážně promluvit.“ Hodil jsem Valérii na postel. Ale snad bych mohl také napsat, že jsem ji na tu postel pomalu uložil. Protože slova lžou. To skutečné je vždycky až za nima. A skutečnost utváří činy. Roztáhl jsem Valérii nohy. Nebránila se. Zasunul jsem. Byla bez odezvy. Se vší obezřetností jsem do ní vsouval a zase z ní vytahoval své péro. A děsil se, že je to ještě vážnější, než jsem čekal. Odešla z ní vůle žít. Veškerá moje účast v ní nade vše připomínala asistovanou sebevraždu: „To ne, to mi nedělej!“ Instinktivně jsem přitvrdil: Její tělo nadále zůstávalo zcela bez odezvy. Ty dvě káči mezitím bušily na dveře naší komnaty: „Kozy pitomý, pusťte si nějakou pohádku v televizi!“ Valérii moje hlášky rozesmívaly. To mohla být uražená, to mohla mít i vztek. Ale vždycky jí aspoň ťukly koutky. Ne teď. Můj hlas teď neměl tu velkopanskou rozvláčnost. Můj hlas byl teď plný tísně. Na Valeriině tváři vyrostla jedna velká krůpěj slzy. Ale já to musel dotáhnout. Musel jsem dokončit, co jsme začali. Něžně, myslím jakože vážně něžně, jsem vtahoval a vytahoval svůj úd. A zatímco Valérie tiše vzlykala — můj nástroj začal vadnout. „Počkej tady, musím si dát panáka.“ A byl jsem trochu na měkko. A tak jsem si šel pro tvrdou skotskou. Nechal se přitom přeblafnout od Vendy, třikrát zasunul do Nelli a se svojí chloubou, teď opět pulsující krví jsem se vracel do naší ‚komnaty lásky‘. „Valérie, spíš?“ Malinko zavrtěla hlavou. Nespala. „Musíme to dokončit.“ Snad jakoby přikývla hlavou. A snad se mi to jen zdálo. Během pauzy jsem situaci vyhodnotil a rozmyslel další postup. Jak dokončit své tažení. Bylo to jako najít úzkou pěšinu napříč minovým polem. Jednou z těch min byla falešná procítěnost, co způsobuje rychlou ejakulaci. Druhou minou bylo falešné tvrďáctví, co lidský rozměr šukání redukuje jen na spouštění tělní chemie. Konečně třetí minou byla nudná, fádní něha. Ta něha, co znamená slabošství. Ta něha, co ochabuje erekci. A ze tří min, nejbezpečnější mi přišel průchod právě kolem té něžné. No však jsem se musel také dvakrát dojít ke svým kurvičkám dobýt! Byl jsem stůj co stůj odhodlán: Tendle šukec dokončím. A tak jsem to hledal. A hledal. Miloval jsem ji tu noc jako nikdy před tím. Jako saxofonista na chodníku v Bostonu. ‚Proč?‘ Valérie zfetovaná pod obraz ležela bez hnutí. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Moje zásuvy uplývaly jak modré blues po obloze. ‚Proč, proboha. Proč se tak zraňujeme?‘ A tóny saxofonu tančily okolo modrého úplňku. A já přibíral jemnější a ještě jemnější variace. A přidával ještě vybranější vibrace modré. Probouzel jsem k životu mrtvé dřevo. A jako bych konečně na špičce péra ucítil záchvěv života. ‚Jupí, našli jsme to!‘ „Našli jsme to, miláčku.“ ujede mi. Ale to už se ta holka dere z pod mého obležení. „Mám toho všeho tak akorát dost!“ Nebráním jí. A to už stojí. Už si natahuje kalhoty. Už z nočního stolku bere svoji kabelku. A k tomu sáhne po jedné ze tří bankovek. „To sou moje prachy! Ty hajzle!!“

Popadla první z kabátů, popadla do ruky tenisky a vyběhla jen tak vstříc chladné říjnové noci.

„Do rána se vrátí,“ směje se od stolu Nelli. A já vím, že ne. A já se modlím, aby se nevracela. Dopadli jsme na dno naší propasti. Dopadli jsme tam spolu. Ale vzhůru se musí vydrápat každý sám. Já to zvládl. Já svoji Dominiku našel. Ale toto není příběh o Dominice. To je příběh o mně a Valérii. Zvládla to i ona? Tohle je přeci hlavně a především její příběh. Jak to zvládla ona? Tak pojďme rychle do finiše, už je to kratičké!

Nelli a Vendy jsem zaplatil nájem na dva měsíce dopředu. Nechal jim něco peněz. A přidal pár otcovsky míněných povelů, o kterých jsem beztak věděl, že jsou nefunkční jak zákon bez policajtů. Ale co naplat. Má mise tady skončila. Druhého dne jsem opouštěl naše hnízdo také já.

Našel jsem si byt. Našel jsem si práci. A nepředstírám, že to bylo nějak lehké. Nebylo. Zdaleka nejsnadnější bylo najít Valérii. Prostě jsem měl v kompu nahrané trekování jejího telefonu. Utekla na ubytovnu pro ženské bez domova. Našla si práci ve skladu, později pak práci v obchodě za kasou. Každé ráno vstávala ve čtvrt na šest. A každý večer chodí kolem desáté spát. Trávila více času v práci než sama. Chodila s očima dovnitř hlavy. Krok strojově mechanický. Klap, klap, klap, klap. Ráno jsem čekal naproti vchodu do ubytovny. Vyšla přesně v 6.10, zabočila vpravo a šla podél uliční fasády. Víc jsem se přiblížit nedokázal. Přišel jsem i další den. A další. A třicátý šestý den jsem si poprvé všiml, že má ve svém kroku i něco veselého. Lehké zhoupnutí v pase. A čtyřicátý šestý den se poprvé usmála. Ne že by se na mne koukla. Ne. Usmála se pro sebe. Ale nebylo to snad i znamení pro mne? Teprve padesátý druhý den, téměř po dvou měsících, jsem se odvážil za ní rozeběhnout. A nevěděl jsem co bych rychle řekl. A tak jsem volal: „Slečno, símvás, nevíte, kolik je hodin?“ Koukla se na mě: „Ale! Nejste vy ten frajer, co bije ženské?“ Nahazoval jsem svůj kovbojský úsměv. Ale zamrzl mi na rtech. A já sklopil oči: „Kruci.“ To už se vzdalovala pryč.

Přišel jsem každé ráno v 5.50. A přesně v 5.57 Vietnamec vytahuje mříž na své večerce. A okolo šesté procházela mladá paní – spíše slečna – s takovým hezkým ratlíkem, foxeriérem. Popelářské auto jezdilo v úterý a v pátek. To mělo rozmezí asi deseti minut. A jednou projelo ve chvíli, kdy Valérie vycházela z domu. Tak jsem neviděl, zda se usmívala či ne. Konečně. Stál jsem na tom místě 102. Opakuji, den stodruhý. Stojím a sám sebe se ptám: ‚proč to celé dělám? Cesta, ano ta cesta. Ta je důležitější než cíl.‘ A to ke mně přistoupí ta slečna s ratlíkem. Víme o sobě už nějakou dobu, ale teprve dnes přistoupí a mile se usměje: „Vídám Vás tu každý den. Vy tu na někoho čekáte, že ano?“ ‚Na někoho? Nebo na něco? Na zázrak!‘ Opětuji jí milý pohled a chystám se odpovědět. Ale musela se něčeho leknout. Odvrátila se a kvapně se vzdalovala se pryč. Za tři minuty na to vychází z domu Valérie. Ale tentokrát nezabočí. Jde přímo ke mně. Jde lehce, jde bezstarostně. A jakoby mi nesla nějakou zprávu. Povídá: „Vy tedy máte, pane, ale VÝDRŽ. Těší mě. Já jsem Dominika.“ A to je konec. Trvalo mi to 225 dní. Dvě stě dvacet pět dní randění. Než mi řekla své pravé rodné jméno. Své poslední tajemství.