Náš vztah po několika letech pozvolného vývoje dospěl do bodu, kdy přišla na řadu svatba. Pro Hanku to byl skutečně den D. Byla to moje krásná, věrná láska, a já tehdy vůbec netušil, jak blízko je moje vlastní proměna.
Po svatbě jsme začali zvelebovat náš pronajatý byt. Hanka, jako by teprve po svatbě začala „hnízdit“. Ne že by se předtím o domácnost nestarala, ale najednou se z ní stala opravdová paní domu – rozkvetla a byla nějak cudnější, víc... ženská. Bylo zvláštní to pozorovat, jako by v ní ta proměna zrála po celou dobu a teprve po svatbě opravdu vyšla na povrch.
První hosty jsme v našem bytě měli přivítat o Velikonocích. Hanka pochází z věřící rodiny, takže se chtěla pořádně vytáhnout. Chvilku jsem měl obavy, že se k nám nahrne celá její rozvětvená rodina, ale nakonec dorazila jen její skoro osmnáctiletá, protivná sestra. Naštěstí jen ona. Měl jsem být asi rád, že nás navštívila mladá kopie Hanky – moje láska, 27 let, a její sestra, téměř 18. Jenže ta její přetrvávající puberta spíš drásala nervy než cokoliv jiného.
Velikonoční pondělí ten rok začalo přesně tak, jak mělo. Probudil jsem se první, a když jsem si uvědomil, že jsem nechal pomlázku v kanceláři, musel jsem improvizovat. Vyrazil jsem do kuchyně a vytáhl vařečku – no, co už, říkal jsem si. Potichu jsem se vydal zpátky do ložnice, kde Hanka ještě spala pod peřinou.
Rychle jsem jí stáhl přikrývku a jako správný manžel jí sjel pyžamové kalhoty, abych jí na holý zadeček uštědřil několik plesknutí – přece musí být pořádně vyšupaná, aby neuschnula. „Ty nemravo,“ pokárala mě stydlivě, ale po „naplácání“ mi věnovala sladký polibek. Rychle se oblékla a dodala: „Nejsme sami, takže nic nebude.“
Trochu mě to zklamalo. „Vždyť už je skoro dospělá,“ zkusil jsem namítnout, zatímco jsem ji sledoval, jak se obléká, a pomalu mi docházelo, že dnešní ráno se nebude vyvíjet podle mých představ.
„Ségra, ať neuschne,“ pousmála se Hanka a prstem ukázala směrem k pokoji, kde se usídlila její sestra, náš Velikonoční host.
Zaklepal jsem a pomalu otevřel dveře. Michaela, zabalená v dece, vykukovala jen vlasatá hlava. Strhl jsem z ní přikrývku s nadějí, že spatřím mladou kopii Hanky, ale chyba lávky – Michaela spala v pyžamu, které absolutně nic neodhalovalo. Zkusil jsem ji vařečkou plesknout po zadečku, ale ona jen sykla: „Vystřel, švagře, nejsme ve středověku.“
Její puberta mě bodla jako jedovatý had. Usmál jsem se na ni a oznámil, že bude snídaně. Mise byla neúspěšná, takže jsem radši rychle vyklidil pole.
„Tak co?“ zeptala se Hanka, když jsem se vrátil. Jen jsem zavrčel: „Uschne, netykavka,“ povzdechl jsem si. Hanka jen zašeptala: „To víš, čeká na jiného prince.“
Michaela se vyšourala z pokoje asi hodinu poté, co zaslechla několik zazvonění od sousedů. Sice se s nimi moc nestýkáme, ale pár z nich se přece jen stavilo s pomlázkou. Hanka se pokaždé stydlivě usmála a nastavila zadeček. Byl to zvláštní pohled, ale říkal jsem si: Velikonoce jsou Velikonoce.
Když se blížilo poledne, trochu jsem si oddechl. Nečekal jsem, jak moc "populární" moje Hanka u sousedů je. Sice o nic nešlo, ale ten pohled, když se několikrát otočila a soused jí pomlázkou pleskl přes zadek, byl… zvláštní. A co hůř, cítil jsem Michaely pohled. Zatímco sama se zapírala a odmítala se účastnit, její posměšné pohledy, jako by říkaly: „Co si tohle necháváš líbit?“
Před půl dvanáctou se znovu ozval zvonek. Neochotně jsem šel otevřít, a co mě zaskočilo – za dveřmi stál majitel firmy, kde Hanka teprve nedávno začala pracovat.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem, zatímco jsem si zoufale snažil vzpomenout na jeho jméno.
„Ing. Petr,“ představil se a já nervózně zavolal na Hanku.
Hanka byla v kuchyni, připravovala oběd s Michaelou, která, jako obvykle, neochotně pomáhala. Když inženýr Petr vstoupil do kuchyně, Hanka najednou znejistěla. Michaela se přitom potutelně ušklíbla, jako by najednou přesně věděla, co se mezi ním a Hankou děje, jen z pohledu.
Petr přistoupil k Hance a jen tak mimoděk pronesl: „Aby ses mi neuschnula.“ Pak jí vzal nůž z ruky, který držela, stiskl její dlaň a jako pán ji odvedl vedle. Stál jsem tam jako opařený, ale neřekl jsem ani slovo. Michaela se na mě culila, jako by vůbec nevěděla, co říct, nebo spíš věděla až moc.
Do ticha kuchyně náhle pronikl zvláštní zvuk. Nejistě jsem se podíval na Michaelu, která se tvářila naprosto nevinně. Nervózně jsem udělal pár kroků a nahlédl do ložnice. Málem se mi zastavilo srdce.
Hanka tam stála s džínami u kolen, kalhotky pod zadečkem, a inženýr Petr ji vyplácel po holém zadku. Moji vlastní ženu!
Rychle jsem se stáhl zpět, pohled upřený do země. Nemohl jsem se Michaelině tváři podívat do očí, doufaje, že nepochopila, jaké divadlo se vedle odehrává.
Hanka se po chvíli vrátila zpátky s inženýrem Petrem, celá rudá jako panna. Zjevně si zapínala zip džínů. Postavila se vedle mě, tváře pořád červené, a stydlivě zašeptala, že mi rozhodně neuschnula. Jenže ten tón, ten hlas, jakým to říkala...
„A vy jste kdo?“ zeptal se inženýr Petr, když se otočil směrem k Michaele.
„Sestra. Michaela,“ odpověděla a potutelně se usmála.
Petr se podíval na Hanku, pak na Michaelu a bez váhání, jako chlap – jako pán – přistoupil k Michaele, vyhrnul jí sukni a bez jakýchkoliv rozpaků jí dal „výprask“ přes prádlo, přímo u nás v kuchyni, jako by se nechumelilo. Hanka mě přitom káravě napomenula: „Otoč se, Luky!“
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se otočil. Jen jsem slyšel pleskání vařečky a mírné protesty švagrové.
Když bylo po všem, inženýr Petr se na mě otočil a nechal se doprovodit ke dveřím. Poděkoval mi, že mám doma krásné ženy, a že už ani jedna neuschnou.
(povídka bude mít postupně několik volných pokračování)
