VALERIE - SOUTĚŽNÍ HALLOWEENSKÁ

Valerie se stále tiše pohybovala ve stínech, její tělo zahalené v dlouhém černém plášti splývalo s noční mlhou. Její zářivě modré oči pozorně sledovaly neznámého muže, který se blížil ulicí. Už z dálky mohla cítit, jak jeho krev pulsuje v žilách, jak unavené srdce pracuje, a věděla, že tento muž je právě tou kořistí, po které toužila.

Když se přiblížil, všimla si jeho unaveného výrazu a kleslých ramen. Jeho chůze byla křivolaká, jako by neměl důvod spěchat. Valerie se k němu přiblížila, její pohyby tiché, jako by byla sama součástí temnoty.

„Co děláš tak pozdě venku?“ zeptala se sametovým hlasem, když k němu přišla dost blízko, aby jemné světlo měsíce ozářilo její plavé vlasy. Její přítomnost byla nepopiratelně okouzlující, téměř magnetická, a muž na ni okamžitě zareagoval.

„Jdu pozdě z práce,“ odpověděl po krátkém zaváhání, zřejmě překvapený tím, že ho v tuto hodinu někdo oslovil. Možná i tím, že ho oslovila žena – tak krásná, jakou si možná občas tiše představoval ve svých snech, když dlouhé noci pracoval na projektech, které měly zajistit štěstí. „Ale nespěchal jsem…“ Jeho pohled byl teď zamyšlený, smutný. „Moje manželka nestojí o mou přítomnost. Jen o moje peníze.“

Valerie cítila, jak hořkost a zklamání v jeho hlase rezonují, a v tom okamžiku věděla, že tento muž je ztracený. Nejen pro svou ženu, ale i pro sebe. A teď bude patřit jí. „To je škoda,“ řekla tiše, její hlas zněl laskavě, téměř soucitně, ale pod tím vším byl hluboký podtón touhy. „Některé ženy prostě nevědí, co mají... dokud není příliš pozdě.“ Jako by zbytek věty polkla a raději se jen usmála.

Přistoupila blíž a její chladné prsty se lehce dotkly jeho ruky. Cítila, jak jeho tělo reaguje na její blízkost, i přes její ledovou pokožku se k ní přitahoval. Neznámý muž zvedl oči a jeho pohled se setkal s jejím. Byl zmatený, ale zároveň nemohl odolat.

Valerie se k němu naklonila, její dech jemně ovanul jeho tvář. „Nezasloužíš si trochu víc, než jen někoho, kdo si tě bere jen pro peníze?“ Její hlas byl jemný, ale vzrušující. Muž neodpověděl, jen se nechal vtáhnout do její přítomnosti. Byla pro něj jako zázračný únik, který v tuto chvíli zoufale potřeboval.

Pomalými pohyby ho vedla do ústraní, mimo dosah světel, kde jejich těla splynula se stínem. Její ruka jemně sjela po jeho hrudi, cítila, jak jeho dech zrychluje, a jak se jeho tělo napíná pod dotykem jejích chladných prstů.

Rozepnula mu kalhoty a bez dalšího slova se pomalu spustila na kolena. Její oči zůstaly pevně upřené do jeho, zatímco jeho vzrušený penis nyní vystupoval proti její chladné kůži. Valerie ho vzala do úst, její ledově chladné rty se přitiskly k jeho teplé pokožce. Přes ledovou bolest, kterou její ústa působila, byla zároveň opojně smyslná. Jeho tělo se chvělo mezi slastí a zvláštní bolestí, ale nemohl se od ní odtrhnout.

Cítila, jak mu krev proudí v jeho napjatém těle, jak s každým pohybem jeho vzrušení sílí. Jeho srdce bušilo jako zběsilé, a Valerie věděla, že je připravená. S neuvěřitelnou jemností se její špičáky prodloužily, a pak je zabořila přímo do jeho pulzujícího penisu.

Muž vykřikl, ale ne bolestí. Bylo to jako exploze rozkoše, kterou si nikdy nedovedl představit. Jeho tělo se prohnulo, když cítil, jak ho její ústa, chladná a neúprosná, vysávají. Každý doušek jeho krve jí přinášel neskutečnou slast, zatímco on prožíval nepředstavitelnou kombinaci extáze a vyčerpání.

Jeho dech byl přerývaný, jeho tělo se třáslo pod jejím dotykem, a on cítil, jak mu z něj odchází životní síla. Valerie sála pomalu a důkladně, vychutnávala si každou kapku jeho krve, která jí proudila ústy.
Když Valerie skončila a on zůstal ležet na zemi, slabý a vyčerpaný, jeho tělo se chvělo a dech byl sotva slyšitelný. I přes to, jak slábnul, stále vnímal její opojnou krásu – obdivoval její vysoké podpatky, přesně takové, jaké by býval rád koupil své ženě, kdyby ona o takový dar vůbec stála. Přestože z něj pomalu vyprchávaly poslední zbytky života, cítil něco nečekaného, něco, co ho překvapilo. Bylo to, jako by až v této chvíli, tváří v tvář smrti, skutečně začal vnímat každou část svého bytí. Jeho mysl se zvolna probouzela do stavu, kdy každá bolest, každá vteřina slasti a dokonce i blížící se smrt, měla najednou neuvěřitelnou váhu.

Konečně cítil, že žil. Ne jen přežíval, ne jen procházel životem jako ve snu, který mu předepsala jeho manželka, jeho práce, jeho povinnosti. Ten okamžik, když Valerie ovládla jeho tělo a vysála z něj život, mu dal pocítit něco, co nikdy předtím nepoznal – čistou, syrovou rozkoš a zároveň konečnou pravdu o vlastní křehkosti.

Přes intenzivní únavu a slabost, která mu prostupovala každou buňkou, se v něm vzedmula vlna klidu, skoro až radosti. Věděl, že to, co se právě stalo, bylo naprosto cizí tomu, co dosud považoval za život. Bylo to intenzivnější, krásnější, surovější než cokoli, co kdy cítil. Valerie, svým ledovým dotykem a neúprosnou silou, mu otevřela bránu k něčemu neznámému, k čemu by nikdy sám nedošel.

Jeho prsty se pokusily pohnout, aby se dotkl hladkých špiček jejích lodiček, konečky jeho prstů cítily hladký povrch oněch vysokých, lesklých lodiček a konečně také chlad života, který od něj unikal. A přesto… nikde nebyla lítost. Jeho mysl byla konečně čistá, dokonce naplněná podivným pocitem naplnění.

"Žil jsem," pomyslel si, když jeho oči zavíraly poslední záblesky světla, a v jeho úsměvu byla nečekaná spokojenost. Nikdy předtím si neuvědomil, jak málo života skutečně vnímal. A teď, když to všechno končilo, paradoxně cítil, že se dočkal toho, co mu celý život chybělo.

Valerie ho pozorovala z temnoty, její blankytně modré oči stále zářily v přítmí. Viděla ten jeho úsměv, ten poslední záblesk uvědomění, a věděla, že jí patřil nejen jeho život, ale i jeho vděčnost. Možná umíral, ale v těch posledních okamžicích mu dala víc, než mu kdy mohl dát jeho život – ukázala mu, co to co znamená opravdu cítit.