Služební cesta. Soutěžní

Nejezdím úplně na typické služební cesty, ale i já se občas musím setkat s lidmi se kterými spolupracuji, případně si dojet pro zboží. Jednu z takových l cest jsem musela podniknout i v létě. Jela jsem z Krkonoš až k Táboru. Nerada řídím takhle dlouho v kuse. Jsem z toho dost unavená. Na odpočinek jsem zastavila na MOLce v Kutné Hoře. Je to celkem příjemná pumpa a tak jsem tam zaparkovala a šla si pro kafe. Už cestou tam jsem si všimla vysokého pána, který si prohlížel mého mazlíčka. Je fakt, že bez střechy mu to fakt sluší a budí celkem pozornost. Navíc jsem tentokrát ladila i barvou nehtů a rtů k jeho krásné červené barvě. Jsme prostě fajn dvojka.
Při cestě zpět k autu si mě ten pán prohlíží od hlavy až po ... no po kozačky. Když už jedu s mazlíčkem, vždy se obléknu tak, abych mu nedělala ostudu. Takže kozačky, síťované punčocháče, kratší černá sukně, černé tílko a červená krajková podprsenka. Díky podpatkům si alespoň nepřipadám tak malá. S kelímkem horké kávy jsem se svou prdelkou opřela o prdelku mazlíčka a užívala jsem si sluníčka a toho, že si můžu před závěrečnou etapou cesty trochu protáhnout nohy.
Netrvá to ani moc dlouho a vysoký neznámý muž se rozhodne, že se se mnou přeci jen pokusí dát do řeči. Už z dálky se usmívá a kráčí celkem rozhodně. " Dobrý den, slušný povoz. Na léto asi ideální, že?" Trošku otřepaná fráze na seznámení se, ale na druhou stranu alespoň měl odvahu oslovit mě. " Ano, je to můj miláček a díky němu se z nudné služební cesty může stát zábavné dobrodružství." Zlehka se pousměji a upiju si z kelímku kávu. On se také napije z toho svého. " A kam máte namířeno , smím - li se zeptat? Jedete někam na focení?" Tak to mě velmi rozesmálo. "Ne, to opravdu ne, jedu na pracovní jednání za známým. Mimochodem, jsem Lenka." Podám svou ruku na pozdrav mladému muži. " Jo ták. Já jsem Honza. Já dělám obchodního zástupce, tak se taky celkem najezdím v autě."
Rozhovor s Honzou celkem hezky plyne. Je zábavný a vlastně i docela přitažlivý. Může mu být tak 45 let, je hladce oholený a má kratší hnědé vlasy a hnědé oči. Oproti mě má celkem formální oblečení. Má džíny a kostkovanou košili. Dopiji kafe a udělám pár kroků ke koši, kde odhodím kelímek. Když se vrátím k autu chci se rozloučit a vydat se zase na cestu. Honza to nějak vytušil a než jsem se stihla začít loučit, zeptal se zda bych si s ním nedala na půl ještě bagetu. A vlastně proč ne. Čas ještě mám a na oběd už bude za chvíli taky čas. Přikývnu a Honza mizí v obchodě. Já si zatím vyhlídnu lavičku a posadím se. Za chvilku se ukáže i s bagetou a dvěma chlazenýma limčama. Posadí se vedle mě. Na stůl přede mě postaví limonádu v plechovce a podá mi půlku bagety. Je to vlastně moc milé. Na bagetu mě už roky nikdo nepozval. S Honzou je mi fakt dobře. Je mi v jeho přítomnosti moc hezky.
" V kolik se budeš vracet domů?" Honza se ptá s upřeným pohledem do mých očí. " Proč se ptáš?" Mrknu na něj. Odhodlá se k celkem přímé odpovědi. " Chtěl bych tě ještě vidět, je mi s tebou fajn a rád bych tě poznal víc." Má vlastně pravdu, také mi s ním je fajn a ráda bych ho ještě viděla. Souhlasím. Řeknu mu ať mi půjčí svůj telefon a píšu mu do něj svoje číslo. Když mu ho vrátím, prozvoní mě. " Jendo, moc se omlouvám, ale fakt už budu muset vyrazit. Dám vědět až se budu vracet." Honza se mnou jde k autu a nenechá nic náhodě. Obejme mě a začne líbat. Tohle mu jde. Chytí mě za boky a nenechá mezi námi žádný zbytečný prostor navíc. Teď se mi už vůbec nechce odjet. Strašně hezky voní. Honzík se na první pohled nezdál, ale je velice vášnivý. A moc dobře si uvědomuje jak se mi to líbí. " Chci tě." Při tom když mi tohle zašeptal do ucha mi po zádech projel mráz. Mám chuť se tomu poddat a užít si celé toto náhodné setkání. Zvonící telefon mě ale vrátí nohama na zem. " Promiň, fakt musím. Ozvu se až to vyřídím."
K Táboru už to nemám daleko. Ale moje myšlenky jsou stále na pumpě. U Honzy. Je to zvláštní, znám ho jen chvíli, ale má fakt kouzlo osobnosti. Po dojezdu vyřídím co potřebuji a jsem pozvána na večeři. Je to sice milé, ale odmítnu. Chci mít vše rychle vyřízené a jet domů. No ne ještě úplně domů... Beru do ruky telefon a píšu, že už končím. Mám jet jako by k pumpě ale o kousek dál. Pošle mi screen mapy kam mám dorazit a tak si to zadám do navigace a jedu.
Když přijíždím na místo zjistím, že je kousek mimo hlavní cestu. Honza už čeká opřený o svůj Mercedes. Zaparkuji vedle něj a jdu ho pozdravit. Obejme mě jako by mě půl roku neviděl. "Počkej, něco pro tebe mám." Otevře kufr auta a z něj vyndá malinké anturium v květináči. Jak ví, že nemám ráda řezané květiny? Vrací se do kufru a hodí mi balení mého oblíbeného limetkového energy drinku. To už mi začne hodně vrtat hlavou. Vrátí se ke mě a pobaveně se usmívám. " Trefil jsem se, Semi?" V tom mi to došlo. Poznal mě. Znovu jsem se na něj pořádně zadívala a došlo mi, že jsem si s ním před časem chvilku psala. Byl ale z jižních Čech a tak jsem nakonec kafe s ním odmítla. Jsem z toho trochu v rozpacích. Co vše si z našeho psaní pamatuje?
" Vyděsilo tě to? Chtěl jsem ti to říct už na pumpě, ale nevěděl jsem jak. Bál jsem se, že by jsi mě měla za stalkera." Musím se začít smát, trefil jednu z mých oblíbených her. "Já vlastně ještě nikdy nejel v cabriu." Trošku se zamyslím. " Kousek odsud je celkem hezká vyhlídka, Havířská Bouda. Jestli chceš, můžeme tam zajet." Honza s nadšením v očích nasedá do mého auta jako spolujezdec. Prohlíží si ho a vypadá jak dítě, které jede prvně autem. Za jízdy zvedá ruce nad hlavu a nemůže se přestat usmívat. Mává na protijedoucí cabria a nahlas je zdraví. Vyhlídka je taky super.
Po cestě zpět je Honza trošku smutný. Když dorazíme zpět odhodlá se a zase se mazlíme. Zavtipkuji, že nemám návod jako je v Miatě. Budeme na to muset nějak přijít samotní. Podívá se na zadní sedadlo. " To nebude problém." Začnu se smát. " Já vím, kožené sedačky jsou nejlepší. Posunu přední sedačku dopředu a zaujmu místo vzadu. Honza udělá to samé a už máme hned větší možnost pohybu. Zase se líbáme a mazlíme. Chemie prostě funguje. Je znát jak se atmosféra uvolňuje. Honza začíná být také odvážnější. Celkem ho zaujal můj dekolt a chce prozkoumat to, co zná jen z fotek. Je celkem šikovný a docela mě to přivádí do té správné nálady. Polibky směřuje tam kde si hraje rukama. Převezmu trochu iniciativu a posadím se mu obkročmo na klín. Celkem to vítá. Má hned lepší přístup k mým přednostem. Osvobodí je ze zajetí trička a podprsenky a posunuje svoje hraní si na vyšší level. Na chvilku ho přeruším. Sundám si boty a punčocháče. Hned je mi pohodlněji. Honzík zase následuje můj příklad a rozepne si pásek u džín. Klekám si vedle něj a rozepnu mu knoflík a zip. Jeho kámoš mě vesele v pozoru zdraví. Fajn, tak si s ním začnu hrát. Honza na mě nevěřícně hledí. Chytá mou hlavu do svých dlaní a snaží se mě zastavit. Ale já se nenechám odradit. Pokračuji a jeho potřeba mi v tom bránit se zlomí a on se do této situace plně ponoří a vychází mi vstříc. Netrvá to dlouho a už cítím jak začíná váhat zda mě varovat, nebo překvapit. Než se rozhodne , udělá se. Je krásné jak si to naplno užil. Mám v autě vždy připravené ubrousky a tak jeho nadílku uklidím do jednoho z nich. Se zasněným pohledem se na mě usmívá. "Dej mi chvilku na vzpamatování se a ukážu ti jak si s ní umím hrát já."