Podlomila se mi kolena hned, jak jeho hlava vykoukla opatrně ze dveří. Opět. Stav, který trval celý den.
Dle ještě dokonale neuschlých hnědých vlasů a županu, který měl na sobě, asi čerstvě vylezl z koupelny. Nevím, koho tak mohl očekávat, ale dle jeho šokovaného výrazu jsem to já určitě nebyla. A nebylo divu, vždyť jsme se dnes viděli poprvé. A z těch pár slov, které jsme si během pracovního jednání za účasti ostatních vyměnili, se to také odvodit nemohlo. Na víc, kromě zdvořilostních frází, jsme se ani jeden nevzmohli.
Soudě podle toho, jak jsme oba zamrzli již při představování a jak jsme se celý den pronásledovali pohledy, kdykoliv byla příležitost, to však byl zásah na komoru na obou stranách. Konečně jsem měla motýlky v bříšku! Řádili tam jak pominutí, už když jsem poprvé hltala jeho ostře vykreslenou tvář, blankytně modré oči, rozpačitý úsměv, upřímný, ostýchavý výraz, držení těla, jak kdyby spolknul pravítko, vysportovanou postavu, a zdrženlivé, důstojně odměřené, elegantní vystupování. Jako kdyby byl nějaký šlechtic nebo co.
Což se taky k mému úžasu vzápětí potvrdilo, jakmile jsme si byli představeni. Byl nějaký „de“. Odkudsi, co jsem i se svou výbornou francouzštinou nebyla jen z poslechu schopná správně napsat. Pomohla až vizitka. Až mnohem později jsem přitom zjistila, že kdyby tam měl zapsat všechny tituly, co mu náležely jako dědici rodu, nemohlo se to na ten kousek papíru bez zmenšení písma nebo vypuštění jiného textu vejít.
V týmu, který k nám přijel v rámci mezinárodního sdílení zkušeností, být neměl. Vyrozuměla jsem pak, že zde byl na zkušenou. Něco jako stáž. Aby získal rozhled a znalosti pro budoucí řízení vlastních týmů. Podniků a společností spadajících do rozsáhlého portfolia jeho rodiny.
A pro informaci, jmenoval se Armand.
Hrdě jsem se konečně zařadila do pluku dívek a žen, které někdy bez schopnosti ucelené myšlenky sledovaly v práci nějakého mužského jedince, oddávaly se přitom hříšnému dennímu snění, nebyly schopné ten den pro práci nic kloudného udělat, a kompletně zničily kalhotky, než vůbec nastala doba oběda.
Že na nás naši oboustrannou přitažlivost každý musel dobře vidět, jsem neřešila. Vědoucí úsměvy či chichotání do dlaní přehlížela. Nějakou tu narážku od těch pár lepších kamarádek, které jsem už v práci měla, neslyšela. Sdílet tyto věci okamžitě s Jíťou přes WU, zavrhla.
I když to byl dlouhý den plný jednání a dohadování, během kterého jsem nově tak ráda poskakovala kolem nich zajišťujíce potřebný servis, i on musel jednou skončit. Smutně jsem pak pozorovala, když se sbírali k odchodu, aby si zašli ještě na oficiální večeři předtím, než se jednu noc vyspí, aby druhý den ráno letěli zpět do Francie. Na tuto večeři jsem pochopitelně zvána nebyla.
Nepočítala jsem jedince v chumlu loučícího se po jednání, měla oči jen pro něj. Proto mě zhmotnění se šéfky jejich výpravy u dveří do naší kanceláře značně překvapilo. Zrudnutí tváří z nachytání v nedbalkách, jak nenápadně vyhlížím sotva pootevřenými dveřmi ven, bylo umocněno jejím silně vědoucím výrazem.
„Mirka, že ano?“, oslovila mě laskavě a já ji musela v duchu pochválit za to, jak dobře mé jméno dokázala vyslovit.
„Ano, Madam“, odvětila jsem způsobně po otevření jí dveří dokořán, jakmile jsem se trochu vzpamatovala a získala pevnější půdu pod nohama. „Co pro Vás mohu udělat?“, nabídla jsem se vzápětí.
„Hodně, Má Milá“, děla poklidně ta vysoká, hubená žena středního věku s tváří dravce, s drdolem vyčesaným vysoko na hlavě, jejíž vystupování celý den bylo takové, že kdyby byla muž nějaké to století zpět, strčila by hravě do kapsy i Napoleona. Do ruky mi vkládala nějaké velké desky.
„Potřebovala bych toto okopírovat a doplnit o další dokumenty, které jsou tam naznačené. Vím, že je to těžký úkol, ale Váš šéf mě ujistil, že se na Vás mám se svou prosbou obrátit. Mohla byste mi to prosím nachystat a osobně doručit na hotel dnes po půl desáté? To již určitě budeme po večeři. Nechci tyto dokumenty svěřovat žádnému kurýrovi.“
I kdyby v té milé žádosti nebyla síla rozkazu, stejně zde nebylo nad čím přemýšlet, a tak jsem se raději rovnou pustila do díla. Ukázalo se, že to měla snad dopředu změřené na stopkách, protože jsem s tím byla v poklidném tempu hotová akorát tak, abych se s grácií dostavila na potřebné místo s mírným předstihem. Na základě dotazu na recepci jsem pak byla informována, že jsem již očekávána v jejím pokoji v nejvyšším poschodí hotelu.
Srdce mi bušilo jak zvon jen z toho, že jsem tak blízko Armandovi, který tam také musel mít nějaký pokoj. Třeba se potkáme na chodbě. Nebo ve vestibulu. A třeba pak dokážu aspoň prohodit pár slov nepracovní, společenské konverzace. Třeba o počasí. To bylo dobré téma.
Nicméně nikde po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Na chodbě koridoru v určeném patře pak nebylo živé duše, a tak jsem se smutným vydechnutím zaklepala na udané číslo. Jacqueline otevřela promptně a okamžitě mi hodila do tváře upřímný, laskavý úsměv, jako kdyby právě vyhrála nějakou válku.
„Nesmírně Vám to sluší, Má Milá“, byla její první slova, po kterých jsem pochopitelně zase zrudla.
„A děkuji“, dodala a vzala si z mých rukou připravené materiály.
Zlehka nahlédla dovnitř, spokojeně si pokývala hlavou a zavelela „Pojďte, něco pro vás mám“, a pohybem tělem mi jasně naznačila, že mám vplout dovnitř, a pokud se budu bránit, vtáhne mě tam silou maelströmu.
Vůbec jsem netušila, co to má znamenat, když jsem stála v chodbičce jejího pokoje a ona na mě ode dveří koukala s mírumilovným výrazem, který jsem ale celkově vůbec nebyla schopná rozklíčovat. S rukama spojenýma pokojně před sebou na břiše pak rozšířila úsměv a zlehka prohodila „Armand má pokoj 1111.“
Zírala jsem na ni jako na zjevení. S pootevřenými ústy. Neschopná snad i dýchat a marně se snažící uchopit alespoň jednu z těch mnoha myšlenek, které mi cikcak pádily mozkem, za jeden smysluplný konec, abych to klubko mohla alespoň trochu rozmotat.
„Tento výraz Vám moc nesluší“, peskovala mě s tímtéž pochopením, které vůči mé osobě již nejednou dnes projevila, takže jsem na to konto dokázala zaklapnout pant a raději potřepala lehce hlavou, abych si aspoň trochu pročistila hlavu.
„Mnohem lepší“, děla ta nevyzpytatelná žena.
„Aby bylo mezi námi jasno“, začala pak bez ceremonií, „Armand je výjimečný mladý muž. Po svém otci ale bohužel zdědil i takové vlastnosti, které nejspíše povedou k tomu, že si vezme ženu vybranou pro něj jeho matkou.“
Vytřeštila jsem oči.
„Pravda, v dnešní době skoro neuvěřitelné, ale opravdu je to tak“, reagovala Jacqueline na moji reakci se smutným povzdechem.
„Domnívám se přitom, že když bude mít štěstí, bude toto manželství, hmm, tolerovatelné. Možná se budou i respektovat. Ale opravdová láska? Nemyslím“, pokračovala nesmlouvavě.
Připadala jsem si jako nějaká Popelka, nechtěně se vyskytující v hlavní roli. Ale takto poblázněná jsem opravdu nebyla. Upřímně mě ani nenapadlo uvažovat o čemkoliv vážném mezi námi. To opravdu Jacqueline do mě chtěla vložit takovéto naděje? Začala jsem cosi blekotat.
„Ach tak! Ne, tak jsem to nemyslela!“, mávla Jacqueline odmítavě rukou. „Nic vážného!“, doplnila příkře.
„Vlastě to je jediný můj požadavek, se kterým souvisí to, co tu pro Vás pro všechny případy mám, kdybyste náhodou neměla vlastní“, vysvětlila přísně.
A s tím sáhla za sebe do kabelky a vytáhla mě již známou krabičku.
„Hlavně žádné následky!“, prohlásila rezolutně a s otázkou v očích mi ji nabízela.
Měla jsem vlastní. Jíťa se o to postarala. Samozřejmě. Otřepané: kdo je připraven, není ohrožen, jako bych od ní právě slyšela znovu.
Stále jsem měla zmatek hodný poctivého guláše. A mezi ingredience se nově dostal i pocit, zda mě Jacqueline špatně neodhadla a nehledá něco jako učitelku pro svého chráněnce. Nepovažuje mě, jak to říct slušně, za konkubínu. Sekretářku dostupnou pro všechno. To se mě dotklo až tak, že jsem rozpačitě vyplodila „Já přece nejsem žádná …“.
„To samozřejmě, že ne!“, reagovala Jacqueline prudce.
„Kdyby tomu tak bylo, ani by mě nenapadlo o něčem takovém uvažovat“, vysvětlila, jako by se to rozumělo samo sebou, takže je nepochopitelné, jak mě něco takového mohlo napadnout.
Do očí se jí však vzápětí, jak mávnutím kouzelného proutku, dostalo zpátky pochopení a laskavost.
„Naopak“, ujistila mě upřímně.
„Jak jsem vás dva dnes celý den pozorovala, dospěla jsem k závěru, že byste si možná mohli dát vzpomínku. Výjimečnou, krásnou vzpomínku na celý život. Sdílet zkušenost k nezaplacení do budoucna bez obav, co bude zítra. Jaké závazky by to jinak mohlo přinést“, vysvětlila.
S lehce zvýšeným úsilím se pak nadechla znovu a dokončila to: „A jen malinko, trošku, se odvažuji doufat, že v Armandově případě by ho to mohlo začít přinutit alespoň uvažovat o životních volbách. Dalších krocích. Aby neopakoval stejné chyby, jako v životě činil jeho otec. Velké naděje si ale nedělám.“
Konec již vyslovila s velikým smutkem v hlase. A já si se vzácnou jasnozřivostí vybavila ji a jeho otce. Kdysi před lety. Románek, který neměl šťastného konce. Pokud vůbec přešel přes platonickou fázi. Ale kde v každém případě přesto zůstalo velké přátelství. Respekt. Důvěra.
A také jsem jí věřila i upřímnost, že u nás v nic víc nedoufá. Nic víc nečeká. Ale dává mě aspoň možnost zažít takové vzplanutí s bonusem navíc. I Armandovi. Jednajíce tím i možná v rozporu se svým lepším přesvědčením. Pro malou naději, že pohne kolem osudu tím správným směrem.
Já měla v tu chvíli naprosto jasno.
Odmítavě jsem s lehkým úsměvem zakroutila hlavou. Děla: „Nepotřebuji. Mám vlastní. Kamarádka mě pro strýčka příhodu vybavila, kdyby někdy, něco, náhodou.“
Poprvé jsme se na sebe vzájemně usmály. Noty byly sladěny.
„Dveře hned vpravo“, rozloučila se se mnou Jacqueline.
Já beze slova vyklusala v místnosti a nezastavila se, dokud jsem nezaklepala na jeho dveře.
A teď jsme na sebe stále ještě hleděli. On s nevírou. Já s nabídkou a otázkou v očích. S postojem, který jasně hlásal, jak jsem zranitelná, ale přece jen teď a tady. Vyčkávající na jeho volbu.
Dveře se rázem pootevřely více, Armand vystrčil hlavu a rychle se rozhlédl chodbou na obě strany.
Já se stále ještě neodvažovala příliš doufat. Skoro jsem nedýchala.
Když se pak stáhl dovnitř, bylo vidět, jak stále ještě váhá. Pak však, jako by i proti své vůli, natáhl ruku pomalu vpřed.
Snažila jsem se nespěchat. I tak mi přišlo, že jsem svoji dlaň do jeho vložila hodně prudce.
Nebylo to ale naštěstí nic proti tahu, kterým mě rázem prudce vtáhl dovnitř.
Skončila jsem zády na stěně chodby. Dveře teprve letěly se prudce zavřít a on už se zmocnil mých úst. Přimáčkl své tělo k mému.
Líbali jsem se jak smyslů zbavení. Jako by se stavidla rázem rozpadla v prach. Jako kdyby vlastně nikdy neexistovala. Nebyla rázem žádná omezení, obavy, pochybnosti. Místo nich zde tepala jen zdánlivě nenaplnitelná touha.
Nejenom jeho ústa, ale i jeho ruce byly agresivní. Tak nádherně se snažily dobít má ňadra přes látku oblečení, dostat se i pod ni. Přinutily mou nohu obejmout jeho bok. Tím správně silným stiskem mých hýždí mě přinutily vydechnout přímo do jeho úst.
A já se nedala. Přetlačovala jsem se s jeho jazykem. Mé ruce pořádaly nájezdy na jeho tělo. Vykonávaly objevitelské cesty hodné Marca Pola. A jelikož měl jen župan, podařilo se mi ho svléct hned poté, co jsme konečně dostali dolů z ramen alespoň můj kabát.
Byl okamžitě tělem zpátky na mém. Jeho pokožka doslova sálala žárem. Krásně vláčná po vodní lázni, kterou si před chvílí dopřával. Vonící mýdlem promíseným s jeho vlastní vůní. Hlava se mi z toho motala, jako kdyby nestačila ta touha.
Jeho erekci mezi mýma nohama jsem nemohla neminout. Byla tak hmatatelná, jak se na mě tlačil. Silná, když mi ji tiskl do slabin. Podněcující, jak se o mě třel přes vrstvy šatstva.
Došel nám dech. Plíce již pracovaly jak kovářské měchy. Využil potřeby se nadechnout k tomu, aby se přemístil ústy k mým ouškům a na krk, a i tam mě zásoboval palbou polibků.
S tím, jak se konečně tělem oddálil, jsem se však mohla i já konečně odsunout aspoň trochu od stěny. Svetr i s halenkou šly pak dolů přes hlavu jediným pohybem, aby pak skončily kdesi na zemi. Ten pohyb ho pochopitelně přinutil k tomu oddálit z mého těla na chvíli i ústa. A s tím se mohl zaměřit i na další poklady, které jsem mu přinesla.
Zíral na má ňadra, krytá podprsenkou, jako uhranutý. Já zase jako postižená tetanem na jeho výraz. Fascinována tím, jak silně působil cele se podroben moci mého těla. Postupoval tak pomalu, zvolna vpřed, jako by byl na kosmické stanici a potřeboval mít stoprocentní jistotu, že kontakt jeho dlaní s mými oblinami bude naprosto dokonalý, jinak dojde ke katastrofě.
Konečně je něžně objal, hmatovým vjemem si ověřil, že to není sen, a pak konečně, něžně stiskl a začal je hníst, aby prozkoumal jejich pevnost, kompaktnost, celistvost. Že se nejedná o žádný blud. Ani zázrak plastické chirurgie.
Vtáhla jsem vzduch, až to syklo. Rychle jsem pak sáhla za záda, cvičeným hmatem rozepnula úchyt, ramínka nechala padnout dolů do jeho rukou. Jak hypnotizovaný pak spouštěl košíčky dolů, aby se mu postupně odkrývala má sametová kůže, jejíž odstín byl narušen zřetelně tmavší barvou dvorců a bradavek, než se je odvážil pustit a nechal je spadnout na zem. Citlivými prsty pak po krátkém váhání našel moje zduřelé bradavky, aby jimi mohl potáhnout, zkusmo je sevřít mezi prsty. Volnými prsty pak objel spodní okraj mých těžkých prsů.
„Magnifique“, vydechl.
Sledovala jsem pád podprsenky k zemi.
Pohyb očí dolů jsem ale zastavila na předmětu, který enormně zajímal zase mě.
Přišel mi nádherný. Dokonale rovný, hrdě vztyčený, patřičně dlouhý, ale přitom ne příliš silný v průměru. Jeho hlavička působila tak podmanivě bojovně, jak byla výrazně tmavší oproti zbytku jeho kůže a na vrcholu se třpytila vláhou. Samovolně se mu také chvěl a drobně v něm cukalo. Projela mnou další vlna horka s uvědoměním si, co s ním provádím.
Nechala jsem ho seznamovat se s konturami mých ňader, slastí přitom přivírala oči. Sama jsem využila jeho zaneprázdnění, rozepnula si zip sukně a spustila ji dolů. Zůstala jsem tak před ním jen v kozačkách a krajkových, bílých kalhotkách.
Přinutilo ho to očima opustit moje ňadra. Skenoval mé tělo jak výkonným laserem, jako kdyby nikdy jiné ženské neviděl, a mnou procházely další a další vlny chtíče.
Kalhotky bylo možné považovat za definitivně zničené, jak jsem je propláchla dalšími proudy svých šťáv, které ze mě nekontrolovatelně prýštili.
Vnímala jsem, jak se chystá k dalšímu skoku. Jak se mu chvěje chřípí. Samovolně zatíná ruce v dlaních. V očích i ve tváři výraz lovce chystajícího se uštvat do kouta zahnanou zvěř.
Nedala jsem mu proto šanci se na mě znovu vrhnout, měla jsem jiné záměry.
Vzala jsem ho proto iniciativně za ruku a odváděla do jeho ložnice. Tam jsem ho beze slov navigovala zády k posteli a posadila ho na pelest královského dvojlůžka. Zatlačením do ramen ho pak přinutila složit se zády na matraci, do které zůstal zapřen lokty, a s úsměvem zavelela „Dívej se a užívej“.
Než jsem ho obejmula svými rty, ujistila jsem se, že mám jeho plnou pozornost. Chvěl se mi pod rukou a přenášel tím napětí do celého svého těla. I do výrazu tváře.
Měla jsem sice dosud málo zkušeností, ale i z toho nic, co jsem zažila, jsem si byla jistá, že to bude opět hodně rychlé. A těšila se na to.
O to více mě nadchlo, že dokázal nějakou tu minutku vydržet. A ještě o to více, že si ten čas musel celý vybojovat. Že kdyby to bylo jen na něm, pustil by to rovnou.
Ale on nechtěl. Nechtěl mě zklamat.
Mohla jsem tak více zažívat. Sžívat se s jeho mužnou vůní. Jeho chutí. Horkým, živým, tepajícím nástrojem. Slaným na špičce. Se zřetelně odděleným vrcholem od zbytku tubusu. Po kterém se tak krásně klouzalo se rty pevně obepínajícími napjatou kůži. Který se tak parádně dal lehce sát. Po kterém jsem mohla putovat dolů až tak daleko, dokud mi to stále bylo příjemné. A překvapena tím, že mé hrdlo ho při kontaktu poměrně ochotně vpouštělo dál, pokusila jsem se jít ještě kousek. Vysoce nad plán. Kousek za limit.
Musela jsem se sice rychle stáhnout, ale dokázala se poučit. Nebýt toho, že se mu začal třepat tak, že už jsem se bála okamžitého výbuchu, možná že bych došla až na konec jeho obdaření. Tam, kde vyrůstalo z těla. Ale i když mi nějaký ten centimetr až k jeho kořenu nakonec zbýval, oba jsme byli, myslím, maximálně spokojeni.
Neměla jsem nakonec ani to srdce trápit do dál. Ještě více, další minuty si užívat slastného seznamování. Zkoušet ještě něco dalšího. Nového.
Chvěl se a bojoval s utkvělou potřebou to uvolnit již tak silně, že jsem ho raději pevněji sevřela rukou kolem chvějící se základny a začala rychleji, plynule, v krátkých pulsech putovat ústy po jeho délce nahoru a dolů. Přidala pravidelné sání při pohybu nahoru.
Nenechala jsem si odstrčil hlavu jeho rukou. Naopak mu jasně dala najevo, že zůstanu tam, kde jsem.
Celý se klepající to konečně vzdal. Celkově a komplexně. Táhle zaúpěl, boky se zazmítaly jak postižené nějakým záchvatem padoucnice, a to mi už jeho horká láva zavlažovala hrdlo.
Jíťa po naší eskapádě v sauně v Čestlicích na základě mých poznatků poznamenala, že Petr asi jako nevybouřený jinoch často onanuje a uplynulý týden se neošidil, a proto toho měl míň a bylo to řidší.
O Armandovi se totéž rozhodně říct nedalo.
Jeho sémě bylo husté, sladko-slané, a zdálo se ho být nekonečně mnoho. Pila jsem ho ve vydatných locích skoro tak dlouho, až mě to vyčerpalo. Ale ani to mě nemohlo zabránit v tom, si ho pak v ústech nadále nehýčkat, i když on už byl vyplýtván. Bytostně jsem chtěla mu tak dát najevo, že jeho dar byl k nezaplacení.
Když jsem konečně byla ochotná usoudit, že by to mohlo stačit, odpočíval už na zádech s rukou přes oči. Zda si připadal mrtvý, nebo tomu jen nemohl uvěřit, jsem neřešila. Místo toho jsem se zálibným pohledem upřeným na jeho pevný, dokonale vyztužený penis, jako kdyby žádná erupce nenastala, pracně dostala z nohou k tělu přichycené kalhotky a zbavila se i kozaček a silonek.
To již jsem opět měla jeho pozornost. Pracně se vyškrábal zpátky na lokty a netroufaje si ani hádat, co bude dál, mě upřeně pozoroval.
Jak jsem před ním stála nahá, opět se zachvěl po celém těle a v údu mu zacukalo.
Slibovalo to mnohé a já to nehodlala odkládat už ani o minutu déle.
„Posuň se výše na postel“, požádala jsem ho jemně a vida, jak prudce ožil a ručkoval výše, otočila jsem se a rychle navštívila kabelku.
Když jsem byla s krabičkou zpátky, měl už z postele odstraněné peřiny a čekal na mě na sněhobílém prostěradle uprostřed letiště. Že ho nejspíše znehodnotíme, to jsem mu opravdu prozradit nechtěla. Nepotřeboval to vědět. Nechtěla jsem, aby z toho byl nějak nervózní. Já byla připravena. Snad na všechno. A měla jsem naprosto jasno. A co se týče hotelu, ten na nějaké ty nemilé příhody určitě byl připraven.
Krom toho, že mě Jíťa vybavila ochrannou pomůckou, trvala na tom, že ji musím umět aplikovat.
„Nikdy raději nenechávej na chlapovi, pokud nemáš absolutní jistotu, že ví, co dělá, aby si sám nasazoval kondom. Pravděpodobnost, že se udělá už přitom, natrhne ho, v průběhu se mu sám svleče, nebo ho prorve při výstřiku, je příliš velká. Je lepší si to sama ohlídat!“ – její slova. Citace, Jíťa.
Takže vybavena novými vědomostmi jsem vylezla na postel a sedla si obkročmo přes Armandovy nohy. Opět jsem zažila neuvěřitelný nával síly a sebejistoty z toho, jak fascinovaně zíral mezi má rozevřená stehna, tmavou čupřinu chloupků umně upravených Jíťou do užší čárky, než zavedla Kamča, zřetelné mokro, které tam panovalo, a když nasál mohutně vzduch, rozšířila se mu kromě chřípí i zornice a bezmyšlenkovitě sevřel prostěradlo v obou dlaních až zapraskalo.
Vylovila jsem jeden zabalený kroužek, zuby roztrhla obal a vyndanou gumu si vložila mezi rty. Díky, Jíťo, poslala jsem jí v duchu, zatímco jsem ústy rolovala pružný materiál až ke kořenu. Když jsem se pak ještě rukou ujistila, že je vše, jak by mělo být, popolezla jsem nohama výše a uhnízdila se na Armandově klíně dotýkaje se svým pohlavím spodku jeho erekce. Opět dle Jíti, je poprvé prý lepší, když je žena nahoře. Může si to tak kontrolovat. Úhel, rychlost a podobně.
Ještě jsem však nestihla po Armandově nachystaném kopí znovu ani hmátnout a už jsem padala na bok. Přetočil mě pod sebe a zalehl mezi má rozevřená stehna.
Jelikož se můj odpor vyznačoval toliko radostně překvapeným výsknutím, asi to nebyl žádný odpor, že.
Armand nelenil, posunul se tělem výše, jeho nohy šly také více do stran, aby měl lepší stabilitu, a vzápětí se nade mnou vztyčil na jedné ruce. Pomocí druhé směřoval vrchol své hlavice, hledaje vstup.
Neváhala jsem. Nohama jsem mu objala boky, rukama si přitáhla jeho záda a do tváře mu vyslala vstřícný úsměv dřív, než ustal ve svém hledání.
Když nalezl, co hledal, ustrnul a zamrznul. Očima si u mě potvrzoval, že je vše, jak má být a opravdu si mé tužby nevykládá nijak špatně.
Cítila jsem jeho špičku, jak bez odporu vnikla do mého horkého, pulzujícího pohlaví. Jak se kolem ní zavlnilo a propustilo ji dovnitř. Jak lehce zajela kousek za vstup. Čekala jsem pak, že na mě rychle nalehne, nějaká ta bolest a bude to za mnou. Povzbuzovala jsem ho k tomu očima. Ale on se zastavil.
Bylo poznat, jak lehounce zatlačil, aby se pak zase stáhl.
Hodil překvapeným pohledem na místo našeho spojení a znovu ten lehký tlak opakoval.
Oba jsme zřetelně cítili, že tenká membrána úspěšně odolává.
Do tváře, kterou zase obrátil ke mně, se dostal těžko popsatelný výraz, ve kterém se mísil šok s překvapením, nevírou, i bezprostředním dojetím nad tím, co jsem ochotná mu věnovat.
„Pojď. Prosím“, zašeptala jsem k němu, aby tomu nějak špatně nepodlehl, celé to nezkazil.
„Vezmi si mě“, dodala jsem ještě prosebně, ale neučinila jinak nic, čím bych více přenesla míč na svoji stranu hřiště. Mé nohy i ruce zůstaly pouze připravené ho doprovodit.
Něco se v něm zlomilo. Jakási pečeť. Jako bych to lupnutí i slyšela.
A s mírně pootevřenými ústy následně vedl ten tak dlouho očekávaný pohyb vpřed. A dolů.
Nebýt tak neobvyklého pocitu úplné plnosti, která k vám zatím tak nějak nepřísluší, kdy to vypadá, že taková hmota vám musí vytlačit ven vědomí, oči, či tělo exploduje kůží ven, Armand do mě patřil, jako by pro to byl zrozen.
Zajel do mě jediným hladkým, klouzavým pohybem, který se nenásilně zastavil, až už to prostě nemohlo jít dál. Chvilkové zadrhnutí na vstupu bylo prakticky nerozeznatelné. I komár snad štípne víc. Jen ta plnost, ta ohromná plnost …
Dýchala jsem pracně se zavřenýma očima a snažila se ji rychle zařadit k sobě jako normální, běžný stav. Šlo to naštěstí docela dobře a negativní jev neobvyklého pocitu rychle ustupoval. Pomáhalo i to, že jsem cítila, jak Armand nade mnou opatrně vyčkává, veden ohleduplností a empatií. Že se nehýbe, zůstává ustrnut.
„Jsi v pořádku?“, zeptal se mě v obavách, jakmile jsem na něj zase otevřela oči.
„Nebylo mi lépe“, ujistila jsem ho pevně, byť jsem tím pravda trochu předbíhala, a pokusila se do svého výrazu dát co nejvíce upřímného úsměvu.
„Je to jen … jiné“, dodala jsem pak s rozpačitým uzarděním, které Armand okamžitě sdílel.
Vypadal u toho naprosto k pomilování, což mě jen rychle přivedlo nazpět k tomu, že jsme se tady teď rozhodně nechtěli flákat. Alespoň za sebe jsem doufala, že mi teď vydrží a dá mi pořádně okusit, zač je toho loket. I proto jsem mu patami naznačila, že čas na odpočinek již pominul.
Neodolal tomu volání. Začal se ve mně zvolna, opatrně hýbat. Neustále bedlivě pozorující, jak se u toho tvářím.
Nepříjemný pocit rychle ustupoval. Každý další jeho strk vytlačoval z mé mysli a mého těla diskomfort a netrvalo dlouho a na jeho místo se vkrádaly první ukazatele toho, že začínám putovat na vrchol. Vzrušující dráždění, která budil svými zásahy v mé již nepanenské komůrce, také zanedlouho překlopily i pocity plnosti v pozitivní stav.
Přitáhla jsem si ho blíže, pevněji jsem ho sevřela nohama, mé paty začaly být značně aktivní. Aniž bych si to uvědomovala, pod diktátem svých potřeb jsem nám časem jednoznačně udávala tempo.
Neznamená to však, že by se jen vezl. Snadno stržen mým prožitkem, sám si přidával. Zkoušel se dostat hlouběji a hlouběji do mě. Ještě lépe zacíleným úderem rozeznít i ty nejskrytější struny mého podvědomí. A ať již vědomě, či nevědomky, zkoumal, kam až se nechám strhnout.
Pořád ale zachovával určitou dignitu, neodhodil do větru veškeré zábrany. Byl důsledný, ale ne frenetický, a i to bylo v tuto chvíli to nejlepší.
Po pár minutách má duše doslova křičela po vysvobození. Všechny póry hrozily explozí.
Ještě chvíli jsme to společně tlačili na vrchol. Jeho boky se železnou pravidelností, v rozvážném tempu, ale s důrazným přítlakem, již dostaly skoro celou jeho délku do mě. A každým dalším nárazem naši káru posunuly ještě o kousek dál.
Ještě jedno vypětí. Nekonečné napětí celého organismu.
A pak rázem volný pád. Za vrcholem byla kolmá stěna.
Propadla jsem se do stavu nemyšlení. Jen nechala tu nahromaděnou energii ze mě proudit ven. Rázem měla kudy. Mohla všude. A s tím, jak ze mě vybuchovala v oslnivých záblescích, svírala jsem ho vevnitř i patami kolem boků v železném sevření jak klíště. Jeho tělo a spojení, které jsem s ním měla, byly jediný pevný bod, který jsem v ten moment se světem měla.
I tak dokázal nějak ještě párkrát rychle zapumpovat boky, aby na konci ustrnul jak v křeči, sípal, cosi volal, a pak na mě prakticky bezvládně padnul.
Zřetelně jsem cítila, jak ve mně pulzuje. Jak jeho ústrojí posílá do mě další a další vlny jeho sémě, dokud nenastal klid po bouři.
Hladila jsem ho zprvu bezmyšlenkovitě po zádech a ramenou. A když jsem si uvědomila, co dělám, bylo jen přirozené v tom bez zastavení plynule pokračovat. Pomáhalo mi to vstřebávat své nové já. Analyzovat, co se nám právě podařilo. Nabýt okamžitého podezření, že pokud tohle byl normální stav, budu to potřebovat hodně často. Pravidelně. Ve velkých dávkách. Jíťa měla zase určitě pravdu.
Raději jsem odsouvala stranou pokušitelské myšlenky, co kdyby to bylo časem ještě lepší a raději se přesvědčovala, že už tohle bylo … nepopsatelné … tak co bych mohla ještě víc?
Armand se mi rázem díval do očí vroucím, děkovným zrakem. Věřím, že tak dokonale zrcadlil můj vlastní odraz. Aniž bychom pak cokoli řekli, začal mě opět líbat. Něžně, neuspěchaně, zkoumavě, ve snaze doplnit si lekce, které jsme při prudkém startu přeskočili.
Pocítila jsem chvilkovou lítost, když ze mě vyklouznul. Ihned jsem se cítila tak prázdná. Ale jeho jemná ústa a citlivý jazýček mi to bohatě vynahrazovaly.
Nějakou tu minutku jsme si ústy říkali vše potřebné. Probírali se vzájemně ve vlasech. Třeli o sebe svá horká, zapocená těla.
Jiné potřeby se ale rychle hlásily o pozornost.
„Potřebuji do koupelny“, oznámila jsem mu lehce, když jsme alespoň základně uspokojili své nejnutnější potřeby. Chápavě kývnul, opatrně se ze mě odvalil, a já odplula pryč. Tak trochu jak opilá balerína, protože má chůze byla nějaká jiná. V koupelně jsem se nad tím už však pousmála. A také nad tím, že, alespoň v ten moment, po nás na prostěradle zůstala pouze nepatrná, červená skvrna. Při říznutí se do prstu zanechám mnohem větší paseku.
Když už jsem byla ve sprše, přišel za mnou.
Vyzařovala z něj sebejistota a celkově dával najevo, že kdyby to bylo na něm, on by to ještě nechtěl odpískat. I jeho penis rozhodně nevypadal, že by kapituloval, a naopak i nadále působil neklidně, hledající nějaké další dobrodružství.
„Mohu za tebou?“, zeptal se však ohleduplně, dávaje jasně najevo, že naprosto pochopí, že považuji misi za úspěšně dokončenou.
Takový pocit jsem však ani já neměla. Nebýt neobvyklého stavu těla a částečné únavy z dlouhého dne zakončeného takovým finále, má duše byla jak odbrzděný kamión. Pokynula jsem proto k němu výmluvně prstíkem přitahujícím ho k sobě neviditelnou nití.
Že se nebudeme jenom něžně omývat, bylo jasné hned, jak ke mně s jasným drajvem přikročil. Jak našel má na něj hladová ústa. Jak mě tvrdě, ale ohleduplně přirazil ke stěně sprchového koutu. Jak jeho prsty jako první, jakmile doputovaly dostatečně dolů, začaly omývat mou, jím právě vypleněnou svatyni. Jako kajícník, který bytostně usiluje o to, co nejrychleji napravit alespoň část způsobených škod. Přinést nové dary.
Mé tělo reagovalo promptně. Únava byla rázem pryč.
Rozevřela jsem stehna, aby měl lepší přístup. Nasála do sebe jeho zkoumavé prsty, aby mě mohl dráždit vevnitř. Vlastní ruku jsem pak jako had prosmýkla mezi našimi těly a zmocnila se jeho vstávajícího údu a pomáhala mu v tom se rychle napřimovat.
Chvíli jsme tak válčili, ale oba jsme byli natolik rozumné bytosti, že i strženi chtíčem jsme to unisono vyhodnotili, že tohle není to správné místo pro další spojení. Víceméně mokří jsme pak rychle skončili zase u postele, kde jsem byla dříve než on, a i když byl v těsném závěsu, seděla jsem již na jejím kraji a dobývala se do odložené krabičky, než přede mnou zastavil. Jeho úd se hrozivě vypínal před mými ústy stejně jako kloun nějaké starověké lodi.
Zdržela jsem se tentokrát serepetiček a prsty zručně rychle navlékla kondom na jeho místo.
„Otoč se a vyskoč si nahoru“, zavelel, když si vlastní rukou pak testoval, jak bezchybně je jeho tubus obalen pláštěnkou.
Neváhala jsem. Poslala jsem k němu výraz „Nenechej mě ani trochu čekat“ a vyskočila nahoru. Zůstala jsem na kraji, na kolenou, s tváří na matraci, nabízející se zadeček vystrčený do vzduchu.
Dlouho kolem vchodu nešermoval a záhy ho vedl zvolným sic setrvalým tlakem dovnitř. Teprve když byl ve mně prakticky tak daleko, jak ho má zatím nezajetá lasturka vpouštěla, chytnul mě oběma rukama za boky a tvrdě přirazil.
Vyhekla jsem, zatmělo se mi před očima a výboj, jehož zdroj spočíval hluboko v mé kundičce mi resetoval celé tělo včetně mozku. Zatínala jsem prsty do prostěradla do rytmu jeho přírazů, dýchala jak po maratónu. A přitom to byl sprint.
Jen chvilku se mi protáčely panenky jak na centrifuze. Tělo po zásahu tím bleskem zasažené křečí doběhlo k explozi jak krátký doutnák u výbušniny. Explodovala jsem v oslnivých barvách jak při ohňostroji, který byl teprve v zárodku. Protože ani Armand se mým vrcholem tentokrát nenechal zastavit a bral si mě poměrně bezohledně dál.
Po ničem jiném jsem ani netoužila.
Šukal mě jak utržený ze řetězu. Jakoby osvobozen od nějakých neviditelných pout. Stále. Znovu a znovu ho do mě vrážel. Hladce. Plynule. Rychle. Ještě rychleji. Nebo naopak pomalu, ale o to důrazněji.
Na rozhraní svých dalších orgasmů jsem maně přemýšlela, kde tak francouzský šlechtic mohl získat takovou výdrž a zda je většina šlechticů takto vášnivá.
Místností se nejprve nesly nesmělé zvuky popleskávání jeho pravačky po mých půlkách. Ale když jsem se nijak nevymezovala, a naopak si prošla dalším orgasmem, osmělil se a přitlačil. A když se nedostavila vůbec žádná resistence, poháněl mě k závěrečnému finiši nakonec jak žokej svého plnokrevníka bičíkem. Po úderech jeho dlaně jsem měla půlky jako v ohni a bylo to tak báječné.
Nečekaně přišel vrchol, který byl tak impulzivní, že jsem tělem vystřelila vpřed. Prostě jsem musela sevřít vnitřní stranu stehen k sobě. Tím jsem se konečně po dlouhých, ale nádherných minutách osamostatnila, a dobře si vědoma, jak mocně mi právě naložil, padla jsem pak raději odevzdaně na pelest, než abych se na něj svojí rozbolavělou komůrkou zase zpátky šroubovala.
Neležela jsem v klidu ani chvilku a jeho tělo zatížilo postel. Jeho jazýček záhy začal zkoumat moji neskutečně vyplavenou kundičku v záběhu, která jeho úd již dávno celého přijala v sobě, takže pleskání jeho koulí o má stehna se zvukem úderů jeho dlaně na mé pozadí svádělo v závěrečných tónech symfonie lítý, vyrovnaný boj.
Vydechla jsem do matrace a neskutečně si pak užívala jeho průzkumu. Seznamování se s mým klenotem. A byť jsem se z toho neudělala, tekla jsem nadále jak protržená. Což jsem asi v zásadě byla, že.
Po dlouhých minutách zkoumaní a vylizování si poctivě našlehaného nektaru se jeho jazýček nečekaně posunul výš. Zabrousil kolem mé zádní dírky. Zkoumavě, opatrně, ptal se.
Nepřemýšlela jsem nad tím ani na moment a prostě nechala své ruce myslet za mě.
Chvilku ustrnul, zasažen tím, jak střelhbitě a ochotně jsem si sama roztahovala půlky do stran, aby měl lepší přístup, a pak mě začal freneticky lízat a bez známky odporu se statečně dobývat dovnitř do mého kakaového otvůrku. Tak hluboko, jak byl schopen se špičkou dostat.
Vybavilo se mi, že jsem v nějaké povídce kdysi četla, že modrá krev vždycky šuká do zadku. Pravda, byla to smyšlená erotická povídka, ale přišlo mi to i tehdy tak správně ujeté, že jsem to ochotně přijala za neomylný fakt. A současná Armandova aktivita to jen a jen potvrzovala.
Když tak té péče jazykem vyčerpán nechal, zřetelně jsem cítila, že má rozetka je uvolněná, zvláčněná, a i když už mě nekultivoval, stále vytváří zřetelné malé „O“ zvoucí ho dovnitř. Ani mě nenapadlo povolovat tah svých rukou do stran, když se tělem posouval nahoru, a jak nějaký šílený experimentátor jsem byla do poslední buňky v těle zvědavá, zda si troufne. Až na to, že já byla naprosto při smyslech. Zaháněla Jíťu křičící v mé mysli, že jsem se musela zbláznit, a natěšeně, netrpělivě čekala, až se zmocní i mého zadku. Abych ho ještě více povzbudila, zahýbala jsem jím výmluvně, aby ho opravdu nemohl přehlédnout. Jeho potřebu. Jeho touhu.
Musel být opravdu stejně nadržený jako já.
Špička jeho erekce si to zamířila okamžitě k mému východu a ihned se tlačila dovnitř. Jemně, ale jistě. Nestihla jsem ještě ani vydechnout a bez odporu překonala mé svěrače, které musely být někde daleko na zasloužené dovolené, a než jsem se nadála, byl Armand hluboko uvnitř.
Znovu se vrátil ten pocit plnosti, ale nebyl zdaleka tak vtíravý a nepříjemný, jako u poprvé mé přední dírky. A mnohem rychleji se rozplynul.
„Mon dieu“, vydechl Armand, a tentokrát nevydržel s nějakým vyčkáváním a rovnou se začal opatrně hýbat.
Nechtěla jsem nic jiného.
Snažil se, opravdu se snažil nebýt příliš rychle stržen, asi přece jen v obavách, aby mi nijak neublížil, ale i tak jsem pod jeho pravidelnými, rytmickými pohyby rychle spěla k dalšímu vrcholu. A když jsem si ho po pár minutách jeho péče naplno dopřála, zahryzávaje se do prostěradla, odjistila jsem ho jak granát, takže prudce zrychlil, aby ho nakonec do mé zadnice zarazil až po kořen a pak to naposledy pustil.
Zůstal nade mnou napnut a ve mně zasazen snad půl minuty a já stále měla pocit, že vpouští další a další proudy do beztak už naprosto přeplněného kondomu. Pak ho snad z posledních sil vytáhl z mé tak vítaně použité prdelky, padl vedle mě jak podťatý, vzal mě za ruku a únavou zavřel oči.
Nemohla jsem ani uvěřit tomu, že během minuty tvrdě spal. Nejspíš si vyplýtval zásoby energie i na příští rok a teď to potřeboval rychle dohnat, neschopen to kontrolovat.
Těžce jsem vzdychla. Okamžitě bych se k němu s chutí přidala, ale tohle byla tak velká šance nepozorovaně vyklouznout, abychom se vyhnuli analýze, rozjímání, příslibům, ujišťování se a kdoví čemu dalšímu, co mělo velký potenciál skončit nějakým trapným tichem či otřepanými frázemi a klišé, že jsem raději překonala sama sebe, sesbírala někde nějakou svoji energii, o které jsem si také myslela, že aktuálně neexistuje, a pokusila se vyklouznout.
Spal dál jak dřevo.
Bylo to tak nespravedlivé, ale ještě více jsem mu to upřímně přála. Zasloužil si to měrou vrchovatou.
Nějak jsem se dokázala upravit a obléct, aniž by se probudil, a když jsem se vypotácela na chodbu a potichu za sebou zavřela dveře, zapřela jsem se jak v posledním tažení čelem a rukama do zdi chodby.
Cítila jsem se jak přejetá parním válcem. A i když to bylo takové úžasné, nadpozemské přejetí, mezi nohama jsem měla natolik jiný stav, že když k tomu přidáme celkovou únavu, spíše jsem se vpřed jen tak potácela, než že by to byl pohyb. Měla jsem upřímné obavy, jak se budu schopná dostat nočním MHD domů, ale návrat zpět za ním nepřicházel do úvahy.
Uklidnilo mě alespoň, že ještě nebyla půlnoc, a dokonce to přebilo šok ze zjištění, že jsem u Armanda strávila skoro dvě a půl hodiny. Musela jsem si určitě také nakonec klimbnout, když odpadl, aniž bych si to vůbec uvědomovala.
Nějakým zázrakem jsem se zmobilizovala natolik, že jsem při pohybu přes foyer hotelu snad dokonce nepůsobila jako opilá nebo zdrogovaná, ale šla poměrně hrdě, rovně a jistě. Byť mě mít nohy takto těsně u sebe stálo velké odříkání.
Na jeden zátah jsem ten nekonečně dlouhý prostor ale nakonec stejně nepřekonala. Od baru se totiž odlepila Jacqueline a velmi pozorně si mě měřila. Zastavila jsem se pod tíhou jejího pohledu.
Vyslyšela jsem její němou otázku a pokusila se o co nejvíce upřímný, unaveně spokojený úsměv a dle toho, jak se rozzářila jako sluníčko, jsem snad i uspěla. Jejímu pohybu, při kterém přeplula prostor jak vlajková loď pod plnými plachtami, jsem ale vůbec nerozuměla.
Když bych byla schopná lépe uvažovat, možná bych pojala i lehkou paniku, proč něco rázem řeší na recepci, zda mě snad nechtějí vyvést nebo zavolat policii mravnostního oddělení, ale to už recepční mával na livrejovaného šoféra a předával mu potřebné instrukce.
Zatímco se ke mně ten chlapík v ústrety rychle blížil, poslala mi Jacqueline přes jeho rameno poslední upřímné poděkování s neslyšným „Merci beacoup“, které jsem z jejích rtů jednoznačně odečetla.
Zvládla jsem pouze lehce přikývnout na znamení, že poselství bylo zachyceno a snad i správně dekódováno, a už jsem se musela věnovat tomu, na jakou adresu smí povolaný řidič slečnu laskavě odvézt.
Usnula jsem na zadním sedadle. Asi prakticky ihned. Rozhodně mě pak musel vzbudit zvýšeným hlasem a probudila jsem se s trhnutím. Když se se mnou loučil, byl i nadále úslužnost sama, a byť to je samozřejmě úplně bez záruky, měl můj otupený mozek pocit, že se ani navenek, ani ve skrytu nějak potměšile neusmívá a nemyslí si o mě bůhví co. Ne že by mě na tom v danou chvíli co záleželo, stejně.
Snažila jsem se přijít domů stejně tiše a nepozorovaně, jak jsem opouštěla Armanda. Ale nejsem netopýr, abych se na tmavé chodbě dokázala řídit pouze vlastním radarem, takže když jsem narazila do stojanu na deštníky až to břinklo, raději jsem si s povzdechem přece jen rozsvítila.
Jíťa už stála mezi dveřmi svého pokoje s rukama zkříženýma na prsou. Musela tam být ještě dříve, než jsem se potkala s tím stojanem. Chvíli si mě ještě velmi pozorně měřila přimhouřenýma očima a pak se opatrně zeptala „Máš potřebu a chuť se mnou probrat, jak dneska ta delegace proběhla, že jdeš tak pozdě v takovém …. netradičním … stavu?“.
„Nechci tlačit!“, dodala pak rychle, že plně chápe, když budu chtít jít hned spát.
Příčinu mého choulostivého stavu tak dokonce ani ona nejspíš nedokázala přesně odhadnout. Ale upřímně, byla to velmi odvážná myšlenka, hraničící až s utopií, na to, aby jí i ona sama dávala aspoň trochu nadějeplný kurz.
Jenže já potřebovala úlevu, takže jsem si snadno vybavila její poučky, že je o sebe potřeba pečovat. A nechtěla jsem před ní tak jako tak nic tajit. Proč tedy odkládat nevyhnutelné?
„Potřebuji nějaký ten tvůj zázračný krém“, nadhodila jsem s lehkým úsměvem, opíraje se ramenem do zdi chodby, s vírou, že mé poselství si správně přebere.
Vida její rázem panický výraz, když pominula můj úsměv a řídila se nejspíše toliko obsahem skrytým v tom prostém sdělení, z čehož se obávala nejhoršího, jsem rychle zvedla dlaň, abych jí zastavila v rozletu.
„Jsem naprosto v pořádku!“, ujistila jsem ji pevně.
„Bylo to … nadpozemské“, vydechla jsem následně po právu se cítící jak nezkušené děvče po první zkušenosti, s rozkošným uzarděním.
„Ale intenzivní“, dovysvětlila jsem své akutní potřeby.
„Pojď. Postaráme se o tebe!“, velela Jíťa vzápětí rázně a už se hnala ke mně, aby mě pomohla svléknout kabát, kozačky a pak postupně vše ostatní, než si mě opatrně umyla ve sprše, zdárně mě při tom podpírající. Všude. I na kundičce a kolem zadečku. Tam se ještě na nic neptala.
Výslech přišel až potom, když mě natírala a starala se o mě na její posteli.
I když po pravdě to výslech moc nebyl. Nebyl potřeba. Spustila jsem sama od sebe a ona si pouze sem tam doplňovala potřebné detaily. Ověřovala moje pohnutky. Ujišťovala se o mých pocitech.
Ty její krémy byly opravdu zázrak. Šla jsem nakonec spát téměř jako Fénix. Znovuzrozená z popela.
A dokázala jsem to Jítě podat tak, zatímco mě různě mazala po celém těle, se soustředěním se na kritická místa, že mě ani v nejmenších nehubovala, a byla naopak nadšená jak malé děcko, jaký dar jsme si s Armandem dali. Tak nepodobný jejím vlastním, prvním zážitkům zrozeným z naprosté ztřeštěnosti a touhy bouřit se proti celé společnosti.
S očima navrch hlavy pak vyžadovala opakované ujištění, že i závěrečná fáze byla pro mě opravdu tak nad očekávání, že jsem to sama bytostně chtěla, a že ve výsledku se již celá třepu na to, až se i mého zadečku znovu zmocní další muž. Ráda jsem jí ho vřele poskytla.
Její náruč během spánku mi pak cele nahradila Armanda.
A kdybyste se ptali, jak to dál bylo s ním …
Mezi námi nijak. Už jsme se nikdy neviděli.
Ale od Jacqueline, která mě vyhledala hned při další návštěvě Prahy a dala se mnou kafé, abychom si pak začaly pravidelně psát, jsem měla podrobné informace o tom, jak je to s ním dál. Jak Jacqueline nenápadně pracuje na jeho osobním rozvoji. Jak se mu jinak v životě daří. Jak rozšiřuje jejich impérium. Jak si buduje i vlastní pomník úspěchů. A že se dokonce nakonec dokázal vzepřít osudu i v osobním životě, odmítl domluvený sňatek, přesvědčil rodiče o tom, že si za to nezasluhuje vydědit, aby si po třicítce jako zralý muž vzal ženu, kterou si sám vybral, a jeho volba se ukázala šťastnou.
Jejich první holčičku pojmenovali Miriam. Jednoznačná volba. Prý po milované babičce z její strany.
Naši jedinou společnou noc jsem navždy měla zapsánu zlatým písmem v kronice štěstí svého života. Milník k nezaplacení. A věřím, že on na tom byl úplně stejně.
