Gabča si totiž jeho pohled přitáhla tím, že rukou šáhla dolů a nadzvedla se krátce v bocích. Záhy pak na něm spočinula opět, s pruhem kalhotek odhrnutým opět stranou.
Jindra v gestu aktuální slabosti pustil hlavu dolů tak prudce, až by se bolestivě zátylkem udeřil do podlahy, kdyby na ní nebyl bytelný koberec, na kterém naštěstí ležel. Rychle vyhodnotil, že tohle je velmi příjemná poloha, takže na chvilku zavřel oči a nechal na sebe takto naplno působit první tóny Gábina lehkého putování po jeho délce.
Byla tak horká. Tak mokrá. Tak dokonale těžká. Tak nádherně se obalující kolem jeho údu. Nejprve na minimalistickém prostoru. Rychle se však rozšiřujícím, jak Gábi protahovala tahy. S tím rostl i tlak, který její boky vytvářely na jeho napjatý penis, až to nakonec Jindra nevydržel a usilovné hlazení jejích stehen, nyní tak dostupných, mu už nestačilo. Opět nadzvedl hlavu, zamířil zrak na ty zázraky přírody a poprvé se naplno, nepokrytě zmocnil rukama dívčích ňader. Žádný náhodný, pokoutný dotek, dokonce i neúmyslný, při pokusech o líbání, ale poctivé ověřování si jejich plnosti, měkkosti, pevnosti i poddajnosti, se zažíváním si toho, jak dokonale mu sedí v dlaních.
Gábi jeho aktivitu plnou měrou kvitovala. Přitiskla své dlaně na jeho, dala mu najevo, že se nemá ničeho obávat, že může hýčkat do sytosti, a využívaje tohoto úchopu jako páky, její boky zrychlily. Zintenzivnily svoji pouť po Jirkově údu. Protáhly délku klouzání. Jirka opět mocně zafuněl, když ruce zkoumající jeho třísla se staly zároveň natolik odvážnými, že jeden drobný prstík přejel spodek jeho poskakujícího vaku, aby pak podráždil prostor pod ním, nad řitním otvorem.
Škubání v jeho koulích prudce zesílilo, ale měl by Jindra věřit svým zkušenostem, stále to vypadalo nadějně. Gabča na tom byla hůře.
Byla na pokraji. Chvěla se, sténala, pohazovala hlavou, bez rozvahy silově kopulovala po Jindrovi, ženouce se bezhlavě do cíle. Cílovou pásku pak protnula co nevidět a jak se někdy běžci snaží do fotobuňky vrazit své poprsí či nohu, byly to tentokrát Gabčiny boky, které v posledním mocném impulzu popohnala zuřivě vpřed, než naposledy nahlas vykřikla, a po chvilkovém ustrnutí se zřítila dolů na Jindru.
Její pomalé uklidňování se by Jindra tak rád ihned následoval, ale ruce šátralky stále zlobily, a přidávaly polínka pod kotel tvořenými báječným ženským tělem chvějícím se mu v náručí. Jindra už měl skoro panenské obavy, že jeden nasliněný, obzvláště pionýrský prst, který usilovně kroužil po jeho rozetě, zkusí nakonec proniknout do jeho jediného spodního otvoru, a s ohledem na to, že jemu do konce již zbývalo mnohem méně dílků než na začátku Gabčiny cílové rovinky, byl velmi rád, že si to ta divoška Pavla přece jen rozmyslela. A protože i ona se postupně stáhla, mohl i on konečně vyhlásit, jak věřil, přechodný, klid zbraním, a začal se zklidňovat. Něžné hlazení Gabčiných zad mu to ohromně usnadňovalo.
Než je Pavla opustila, její ručka se vecpala mezi přirození dvojice ležící před ní. Jindra si byl jist, že byla obrácená dlaní nahoru. Jeho podezření, vybuzení i tím, jak rozkošně se Gábi na jeho hrudníku zavrtěla a zavrněla mu přímo do ucha, se záhy potvrdilo, když po příslušné době, co Pavlina ruka byla pryč, se ozval potěšený Jarčin hlas „Chutná znamenitě, viď? Taky se jí nemůžu nabažit, když jí to udělám“.
Jarčino tělo bránilo Jindrovi, aby bez odsunutí ji stranou se mohl pokusit zachytit, zda si Pavla ještě oblizuje prsty, nebo již ne, a tak raději směřoval svůj pohled na mnohem dostupnější dvojici sedící po jeho boku, které po hříchu nevěnoval, stržen Gabčiným prožitkem, pozornost.
Mohutné, samovolné zacukání jeho údu přimělo Gabču, aby přetočila hlavu a následovala jeho příkladu.
Julča si hověla v Jarčině náruči stejně, jak to již Jindra viděl nedávno u jiné dvojice. Přestože stále byla oblečená, knoflíky její košile byly rozepnuté více minimálně o dva kousky a její horní část rozhalena tolik, že prakticky celá přední plocha její bílé podprsenky byla dávána na odiv. Jarčina ruka totiž vězela až pod látkou v košíčku a bylo nepochybné, že uvnitř svírá Julčino levé ňadro. Druhá Jarčina ruka pak vězela pod gumou Julčiných červených kalhotek, a ještě stále ji tam, ale jen velmi lehoučce, hladila. Julčiny ruce pak byly uvězněné kdesi mezi jejich těly za Julčinými zády a dalo se odhadnout, že se nacházejí někde velmi blízko Jarčina klína, do kterého musely mít díky jejím široce rozevřeným stehnům velmi snadný přístup, nebo přímo v něm.
„Byla jsi příliš rychlá, miláčku“, oznámila pak Jarmila Gabče rozpustile a stále Julču, která odmítala vzít najevo své okolí, lehoučce hladila.
„A ty se mi divíš?“, opáčila Gábi lehce unaveně.
„Vůbec“, ujistila ji Jarmila upřímně a pak něco neslyšného pošeptala Julče přímo do ouška.
Julča konečně otevřela oči. Beze spěchu, bez šoku, zvolna zaostřila do tváře dvojice ležící před ní.
„Vidíte, co se mnou děláte?“, obvinila pak tiše své dva nejbližší kamarády a zřetelný ruměnec jasně signalizoval, že byť žádný stud nebyl patrný v těch slovech, vevnitř se nějaký ještě musel skrývat.
Jindra, a překvapivě ani Gabča, nebyli schopni nalézt ta správná slova, kterými by ihned správně dokázali vystihnout, co by bylo třeba říct. Jindra přitom usilovně zápolil s tím, aby na něm nebylo příliš poznat, s jakou chutí by si Julču hned teď a tady vzal. Jak kouzelná mu v Jarčině náručí připadala, ve stavu, v jakém se nacházela. Zároveň v tu chvíli věděl, jaký bude jeho další úkol a usilovně si přál, aby tím nepřestřelil.
Jindra měl pocit, že žalostně selhal v tom poskytnout Julče podporu a ujištění, které by jí tak rád dal. Byl proto v mírném šoku, když se Julča namísto nějakého poklesu morálky naopak pousmála, a to, že někde našla pevnou půdu pod nohama, projevila i tím, že pronesla „Popojedeme, ne?“.
Začali se sbírat. Jindru při tom hřála jak horká láva první skutečně podnětná pusa, kterou kdy dostal, a to i přesto, že Gábi její trvání omezila na naprosté minimum, aby mu nepřetočila ciferník.
Zdárně ale přečkal i moment, kdy Gabča jeho úd zalepený od jejích šťáv otírala kusem zvlhčeného kapesníčku.
„Je potřeba měřit?“, otázala se jí přitom rozpustile Jarmila, když si to sunula zpátky na svoji stranu hřiště, zanechavší Julču opouštěnou.
Ta sama se upravovala pouze naprosto ledabyle, jako kdyby ve snách. Košili ani riflové kraťasy se nenamáhala zapínat.
Když bylo jasné, že to všichni považují za zbytečné, Jindra nehodlal ani trochu ztrácet čas.
„Mohu tedy přejít dál?“, nadhodil bez meškání.
Když opět získal mlčenlivý souhlas, popatřil jak ostříž na Pavlu, která působila jako odhalený pachatel, jak si svírala ruce na prsou, podepírala si jimi bradu, a zásobila Jindru uličnickým pohledem.
„Pravda, nebo Úkol?“, adresoval jí proto Jindra bez okolků.
„Úkol“, opáčila Pavla bez sebemenšího zaváhání.
