Tak jsem chvátala na tramvaj, že jsem do něj doslova vrazila. Pod sukni mi foukalo, dávala jsem pozor, abych neuklouzla na zmrazcích na chodníku, a navíc po očku sledovala, jestli stihnu dvaadvacítku, která se právě blížila k mé zastávce. Šťouchla jsem do něj ramenem a automaticky jsem se ohlédla a nepřítomně se omluvila. Ale na druhý pohled jsem poznala Romana, přítele mé dcery.
“Ahoj! Ježíš promiň, málem jsem tě porazila. Myslela jsem, že ty sockou vůbec nejezdíš!” Byl to kec, protože Roman byl o půl hlavy vyšší než já a ramena měl tak široká, že do dveří musel pravděpodobně chodit bokem, takže bych ho neměla šanci porazit, ani kdybych do něj najela na kole. Jedním slovem hokejista.
“Dobrý den! Taky že ne, já jdu...” zarazil se a bylo vidět, že je nějaký zmatený a dokonce uhnul očima, když jsem se na něj podívala. To nikdy nedělal. Nakonec jen ukázal rukou v kožené rukavici neurčitě směrem na Hradčany.
“Romane, děje se něco?” U tohohle kluka to bylo něco nevídaného. Od první chvíle mi sednul a byl to vůbec první kluk naší Zuzky, kterého jsem si jako zetě dokázala představit. Jinak Zuzi vodila domů samé dredy, platinové blonďáky nebo cinkající železářství, ze kterých do jednoho táhla tráva. Roman byl jiný kabrňák. Sice na něj Petr (můj muž) napoprvé málem zavolal policii, když ho našel v koupelně ve čtyři hodiny ráno jen ve slipech, ale brzo se to vysvětlilo. Dokonce tehdy zůstal i na snídani a Petra si dokonale získal tím, že hrál hokej za B tým Bohemians Praha. Bohemians, chápete? Já sice vím jen to, že mají na dresech zelenou, ale pro Petra to byl asi dost přelomový okamžik. Každopádně s ním Zuzka chodila už asi půl roku a u nás doma se objevil už párkrát.
Teď ale místo zábavného chlapíka, který měl odpověď na úplně všechno v jakékoliv situaci, tady stál jako rampouch a určitě to nebylo tím, že by mu byla taková zima.
“No, víte...” začal a já vyjeveně pozorovala, jak se mu zaleskly oči. “My se se Zuzkou rozešli.” Kdyby z nebe začali najednou pršet gumoví medvídci, nešokovalo by mě to víc. K tomu se mu přes řasy přehoupla slza a já si málem kecla do toho ledu na chodníku. Chlap jako hora a on brečí?
Prostě jsem ho chytla podpaží a zatáhla ho do první kavárny. Tedy záměr byl takový, že ho chytnu podpaží a zatáhnu do kavárny. Dopadlo to ale tak, že mně podklouzly podrážky a já se mu málem svezla k nohám, kdybych se ho nedržela. Když mně ale pomohl zpět na nohy, nechal se přesvědčit, aby se mnou na skleničku zašel.
Jakmile nám přinesla servírka pití – mě červené víno, jemu Plzeň – nenechal se moc pobízet a povídal. Byla to klasika, spousty SMSek, videí a kdoví čeho ještě (nechtěla jsem to vědět!) a pak najednou dlouhé přestávky mezi zprávami, výmluvy, výčitky... Prostě moje dceruška s ním zametala, jak měla ve zvyku. Nakonec jí načapal s nějakým tím zhuleným dredařem a s vyhrnutou sukní. Budiž mu ke cti, že rozbil hubu jen tomu zhulenci a ne Zuzaně, protože ona si to rozhodně zasloužila víc.
“Romane, přežil to, že jo?”
“Jo, byl v pohodě...” mimoděk se koukl na klouby pravé ruky, kde měl čerstvé strupy, “Nic se mu nestalo. Tedy nic, co se nezahojí!” Zasmála jsem se, až se na mě tázavě podíval. Podle těch strupů jsem poznala, že to, co mi vypráví, se stalo nedávno, možná teprve včera. Proto byl tak hotový. Zuzana by vážně zasloužila na zadek. Když jsem mu to pověděla, že prý by ženu neuhodil... V tomhle případě je ale facka na místě, ať už jde o ženskou nebo chlapa. Máme emancipaci, ne?
Abych mu trošku zpravila náladu, povídala jsem mu o sobě, jak jsem se seznámila s Petrem a jak se s ním třikrát rozešla a zase dala dohromady. Naznačila jsem mu, že to taky bylo kvůli nějakým jiným vztahům, ale pravda to nebyla. Já tenkrát vůbec nevěděla, co mám s Petrem dělat, aby se k něčemu rozhoupal. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši a on na mě dost kálel (Zuzana to má možná po něm). Takže když nechtěl k našim na návštěvu, dala jsem mu vale a měsíc se s ním neviděla. Když mě nechtěl představit svým rodičům to samý. Než mě dovolil, nechat si u něj v garsonce víc než kartáček na zuby, nechodili jsme spolu rok. Když jsem ho po letech manželství poznala víc, zjistila jsem, že to tenkrát nebylo v tom, že by mě neměl rád. On byl prostě jen líný něco řešit.
To, co jsem Romanovi ale nesvěřila, bylo to, že jsem měla těsně před svatbou s Petrem opravdu jeden vážný vztah. Tak dlouho jsem Petra hnala do manželství a když už jsem dosáhla svého a měla před svatbou, začala jsem pochybovat. Možná poslední záchvěv svobody? Byl to kolega z práce a táhli jsme to spolu přes rok, v podstatě až do té doby, než se narodila Zuzana. Poslední sex jsem s ním měla v den porodu. No, nejsem na to moc hrdá, ale ten chlap se mi prostě dostal pod kůži. Dodnes se mi rolují ponožky, když si na něj vzpomenu.
To jsem už ale měla druhou dvojku vína a Roman třetí pivo a už nevypadal tak smutný. Dokonce se i zasmál, když mi vyprávěl nějaké storky z jeho tréninků. Odešel na záchod a já se nemohla nepodívat na jeho svalnatou postavu v těsném roláku a skiny džínách. Proklejte mě a spalte na popel, ale ten kluk je opravdu kus. Jak tohle mohla Zuzana vyměnit za nějakého rachitického polofeťáka? Z toho, jak mu hrály svaly na zádech, když odcházel, mě vyskočil pot na čele.
Pak jsem ale zase spadla z toho obláčku dolů. Všimla jsem si, že společně se mnou jeho odchod od našeho stolu sledovaly dvě ženský asi v mém věku, které seděly u stolku opodál. Jedna docela pohledná, ale dost oplácaná blondýna ve vypasovaných šatech a druhá o dost hubenější v tmavě modrém kalhotovém kostýmku. Jen co Roman zmizel za rohem, sjeli obě dvě pohledem na mě. A já si jejich pohledy rozhodně do památníčku neschovám. Sakra, jak já si v tom okamžení bolestně uvědomila každý kousek svého oblečení! Prostě když není u nás na úřadě úřednický den, obleču se co nejpohodlněji. Obyčejný svetr, jehož jedinou ozdobou jsou jen chlupy od našeho kocoura, skládanou sukni pod kolena a kozačky, které už mají to nejlepší za sebou, ale netlačí a jsou teplé. Prostě outfit ala učitelka z osmdesátek. Sakra já si neplánovala, že si vyrazím se zajíčkem do kavárny!
Ta blondýna, která mě tak sjížděla pohledem, měla minimálně o deset kilo víc než já, ale protože měla na šatech takový výstřih, že jí nešlo nikam jinam koukat, ani když jste ženská, nikdo si těch bonusových kilíček určitě nevšimne. A ta druhá jakbysmet. Ta sice neměla vůbec žádný zadek, ani prsa, ale ten kostýmek byl na první pohled značkový, cenově určitě někde mezi mojí měsíční výplatou a rozpočtem ČR a pod rozepnutými klopami saka jí vykukoval tenoučký bílý roláček. A ano – pod ním prosvítala černá podprsenka. Protože když už ty kozy nejsou z boku vidět, musíme na ně upozornit alespoň zepředu, že jo.
Málem jsem se hanbou propadla. Okamžitě jsem řešila, že zaplatím a vypadnu. Se sebevědomím jsem byla vždycky na štíru a teď, jako by se mi ty časy vrátily. Nahrnula se mi krev do tváří a já dokázala koukat tak maximálně na okraj své skleničky s vínem, ani o kousek víš. Ty jejich pohledy byly tak odsuzující, že přímo křičely.
V tom klaply dveře, já odtrhla svůj pohled od ubrusu na našem stole a spatřila Romana, jak se vrací ze záchodu. Zírala jsem na něj společně s těmi líticemi, protože si obě najednou málem vykroutili krky, jak na něj civěli. Doslova jako slepice na zvlášť chutného červíka. Kdyby přišel blíž, určitě ho sezobnou.
A v tom mě to došlo. Oni mě závidí! Probůh, sakra, oni na mě zírají proto, že tenhle samec tady sedí se mnou, i když jsem oblečená, jak jsem oblečená a jich si ani nevšiml. Bylo to, jako když mě někdo polije živou vodou. Mentální orgasmus? Existuje to? Jako bych byla loutka a někdo zatáhl za provázek. V tom okamžení se mi narovnaly záda, vystrčila jsem prsa a ani jsem se nemusela nutit do vítězoslavného úsměvu. Periferně jsem viděla, jak ty dvě čarodějnice pukají závistí.
“Co?” zeptal se Roman, když si sedal, protože změna v mém chování se určitě nedala přehlédnout. “Ne vážně, co se děje?” dorážel, když jsem ho s úsměvem napoprvé odbyla. Tak jsem se naklonila k němu a začala jsem mu šeptat do ucha o těch dvou závistivkách. Musela jsem se notně soustředit, protože Romanova kolínská byla tak sexy, že se mi slova motala. S potěšením jsem pozorovala, jak se mu na tváři objevil šibalský úsměv a pohled mu sjel k jejich stolku. Než jsem ho stačila poprosit, aby tam nekoukal, už obě otočili hlavy, jako když do nich vystřelí. Chvilku jsme jen hledali téma, o kterém bychom se mohli bavit bez toho, abychom rozebíraly podezření, že spolu něco máme. Já si mezitím objednala kafe, potřebovala jsem z nosu vyhnat tu jeho zatracenou vůni a prosit servírku o nesemletá kávová zrna na přivonění mi připadlo dost ujetý. Problém s těmi závistivkami nakonec vyřešil Roman úplně “ideálně”.
“Koukají?” zeptal se, a ještě než dozněla moje odpověď, nahnul se a políbil mě na rty.
Došly mě slova. Doslova. Zůstala jsem na něj zírat s lehce nastevřenými rty, neschopná jakékoliv reakce. Nebudu se pokoušet popsat to, co se dělo ve mě. Nemělo by to cenu, protože jsem v tu chvíli byla zase patnáctiletá holka a dostala svou první pusu.
“Romane?” Dostala jsem ze sebe konečně a modlila se, aby nepoznal, co doopravdy cítím.
“Zabralo to?” zeptal se bezelstně. “Promiňte, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Alespoň mají o čem přemýšlet, ne?” zasmál se a já periferně viděla, jak ty dvě oblékají kabáty a jdou k baru platit. Zabralo to. Ale za jakou cenu??
“Děkuj těm dvěma skleničkám vína, že jsi nedostal facku!” pokusila jsem se sebrat ztracenou důstojnost ženy ve středních letech.
“Nezlobíte se že ne? Myslel jsem to dobře!”
Sakra, že jsem se nezlobila. A až moc jsem se nezlobila. Nikdy bych neřekla, že polezu do zelí vlastní dceři. Doteď to bylo, jako když se ve výkladní skříni koukáte na krásný prstýnek s briliantem. Líbí se vám, jasně, že byste ho chtěla ale je vám jasný, že je to úplně jiná liga, naprosto jiný vesmír. Ale po té puse to všechno zreálnělo. Najednou to bylo, jako byste před tím zlatnictvím s tím nádherným prstýnkem stály po výhře v loterii. Zdálo se že stačí jen vejít a chtít ho.
Po tom incidentu se už naše konverzace moc nerozproudila. Já příliš myslela na ten polibek a on si chudák asi myslel, že se zlobím. Dopili jsme, on zaplatil a pak se nabídl, že nám objedná společného Bolta. Podržel mi kabát, než jsem si omotala šálu kolem krku a pak mi do něj pomohl. Zase ta jeho vůně! Sakra, ten chlap mi to neusnadňoval.
Za chvilku si pro nás taxík přijel, zánovní BMW a my si sedli na zadní sedačku. První, co mě napadlo, když jsem na tu prostornou a koženou sedačku sedla, bylo to, že tady by to šlo. Ty facky, co jsem si v tom okamžiku dala, musely být slyšet i mimo můj vnitřní svět.
Řidič byl naštěstí nemluvný, a tak veškerou konverzaci obstaral Roman. Stačil mi vypovědět, jak bydlí společně s nějakým Slovákem, který odjel na Vánoce domů a bude se vracet až příští týden. Zanedlouho jsme stály před činžákem se zaprášenou fasádou a já si přála, aby tohle už bylo za mnou. V duchu jsem se fackovala, štípala a dělala kdoví co ještě, abych se probrala. Ale nepomohlo to. Bylo mi jasný, co přijde.
“Nechcete se jít podívat, jak bydlíme? Není to tam tak zlý!” proč jsem sakra tak dobrá v předpovídání malérů? A proč se nepoučím a vždycky do nich vlezu?
“Potřebuješ uklidit, že jo?” zasmála jsem se, místo toho, co jsem měla udělat – tedy slušně ho rovnou odpálkovat.
“Jo, naše myčka klekla, hromady nádobí všude, znáte to!” zasmál se a otevřel dveře od auta. A já vylezla s ním...
“Nechtěli jste jet ještě na Háje?” Ozvalo se s cizím přízvukem od volantu.
“Nene, děkujeme!” odpověděl rychle Roman a zabouchl dveře, jako by si myslel, že si to rozmyslím.
Jen co se za námi zaklaply dveře od jeho bytu, už mě na ně přitiskl. Nestačila jsem si ani sundat kabát a šálu. Byl ke mně přitisknutý celým tělem a já i přes ty vrstvy oblečení cítila, jak je jeho tělo pevné a svalnaté, bez jediného gramu tuku. A tvrdé...
Křečovitě jsem tiskla víčka k sobě a snažila se přesvědčit sama sebe, abych zdrhla, odešla, zmizela, dala mu facku... cokoliv. Ruce měl cudně na mém kříži, ale dokázal je vstrčit pod kabát i pod svetr, takže jsem na holé kůži cítila, jak je má studené a drsné. Jemně mě mnul a políbil mě na rty. Pak na krk a zase na rty... A pak jsem se tomu přestala bránit.
Opětovala jsem mu jeho polibek a ochutnala jeho heboučký jazyk. Jak si ten syčák stihl vzít mentolku? Byla jsem připravená na chuť piva a tehle mrňavý detail byl poslední hřebík do mé rakve. Tak tak jsem stihla obmotat ruce kolem jeho krku, když si mě zdvihal k sobě nahoru. Obmotala jsem mu kolena kolem beder, jako bych to dělala každý den. Některé instinkty máme asi vrozené. Mé silonky vzdaly boj s jeho silnými prsty téměř okamžitě, snad ještě rychleji než já. Kalhotky byly odhrnuté stranou taky hned. Naštěstí nijak nekomentoval, jak jsem dole mokrá. Hrál si se mnou jako s panenkou a já ho nechala a plnými doušky si užívala to, o čem jsem snila celou cestu z té kavárny. Tak zběsilou jízdu ve stoje jsem si nedokázala představit a už vůbec jsem si ani v tom nejsmělejším snu nepředstavovala, že bych jí zažila na vlastní kůži.
Chápete, že mě dokázal donést až do ložnice a nevyklouznout ze mě? Až když jsem ležela na jeho posteli, s nohama do praku jako děvka, vstal a začal se svlékat. Z toho, jak ze mě vyklouznul jsem se skoro rozbrečela zoufalstvím. Naštěstí ale nevypadal, že by chtěl přestat. Pohled na něj, jak si stahuje svetr a jak mu z jeho těsných džínů trčí jeho překrvený nástroj byl úžasný. Pak si svlékl i ty džíny a jen v ponožkách si vlezl na postel a začal svlékat mě. Jsem asi exhibicionistka, protože být s ním svlečená byl pro mě menší problém, než být v tom hrozném svetru a sukni. Vyloupnul mě i z roztrhaných silonek a vlhkých kalhotek a když mě rozepnul i podprsenku, konečně jsem se mohla volně nadýchnout. Naštěstí vzhled a kvalitu ničeho z mého oblečení neřešil. Jen se budu muset jít obléknout někam do koupelny, aby na mě nekoukal. Vážně jsem dnes žádné sexuální dobrodružství neplánovala.
Vůbec nebral ohled na to, že jsem rozjetá jako Pendolino a začal znovu s předehrou! Pokoušel se mě něžně líbat a hladit, ale já už si touhle fází prošla někde v té kavárně. Teď jsem ho chtěla mít zase v sobě a cítit ho až někde v břiše. Převalila jsem ho na záda a bez dlouhého otálení jsem si na něj nasedla a nechala ho laskat mé bradavky. Byla jsem jak chlap po čtyřicítce, protože mě to trvalo asi dvacet sekund, než jsem se udělala. Dokonce jsem asi i maloučko squirtovala, protože na posteli začalo být nějak podivně mokro. Za to ale může sakra Petr! Vždyť živého ptáka jsem v sobě měla naposled asi před rokem!
Ještě než jsem se stihla začít stydět, už do mě zespodu zase začal přirážet. Roman ještě neskončil ani náhodou. Chvilku mě nadhazoval jako kus mrtvého masa, protože já měla opravdu co vydýchával, ale pak jsem zase najela na jeho vlnu a začala si to zase užívat. Najednou přestal přirážel a jen tak pode mnou ležel a prohlížel si mě. Chvilku mě to trvalo, ale nakonec jsem s lítostí zastavila taky.
“Co je?” vyrazila jsem ze sebe udýchaně. “Už nemůžeš?”
Jen tak ležel, koukal a pohrával si s mými prsy, které mu vysely před obličejem. Bylo vidět, že chce něco říct.
“Tak co je?” Párkrát jsem vyzývavě pohnula pánví a přejela mu bradavkami po tváři, aby se probudil.
“Vzala by sis na sebe ty kozačky?”
“Kozačky?” překvapeně jsem se na něm posadila a tlak jeho tvrdého penisu na přední stranu mé kundičky způsobil, že se mi lehce zatmělo před očima. “Vždyť jsou špinavý!”
“Prosím!” S lítostí jsem tedy opustila své sedlo a šla do předsíně pro kozačky. Alespoň jsem je párkrát otřela o rohožku. Když jsem se ale na sebe podívala do zrcadla, usoudila jsem, že zas až tak špatně v nich nevypadám. Zastavila jsem se tedy ve dveřích do ložnice a laškovně se opřela o zárubně.
“Lepší?” Hltal mě pohledem, ve tváři červený a jeho mohutný hrudník se zdvíhal, jako by právě uběhl maraton. A jeho tuhý penis nadskakoval, jak v něm pulzovala krev.
Snažila jsem se nemyslet na špinavé ložní prádlo, když jsem si stoupala v kozačkách těsně vedle jeho hlavy. Koukal na mě zespodu, mé boty z každé strany hlavy. Rukama mě po nich jel nahoru až k mé buchtičce, která byla určitě lačností dokořán, jak ji znám. Složila jsem se tedy dolů aby se k ní lépe dostal, dosedla jsem až těsně nad jeho tvář a sama se chytila toho tuhého zázraku mezi jeho nohama. Začal nejdříve líbat mé kozačky a až po chvilce se dostal tam, kam jsem potřebovala já.
“Ne že se uděláš!” dokázala jsem se zebe ještě vyrazit v poslední chvíli, než jsem si ucpala pusu jeho roubíkem.
Nesmíš na něj stříkat, nesmíš na něj stříkat, nesmíš... ne, ani tahle mantra se nepovedla. Ale on mě to vrátil bohatě stejnou mincí.
