Procházel jsem obchodním centrem, když jsem ji uviděl. Stála za pultem, upravovala nějaké sportovní oblečení. Měla zrzavé, kudrnaté vlasy, které se jí vlnily kolem obličeje, a její šedé oči mě ihned upoutaly. Byla o něco starší než já, ale její přitažlivost byla okamžitě zřejmá. V okamžiku, kdy jsem ji zahlédl, jsem věděl, že musím něco udělat. Nikde nikdo. Obchod byl tichý. Přistoupil jsem k pultu bez váhání, srdce mi bilo rychleji. „Dobrý den, velice se vám omlouvám že ruším,“ začal jsem bez okolků. „Jste zadaná?“ Na chvíli se na mě podívala, než odpověděla: „Ano, jsem.“ „A jste šťastně zadaná?“ zeptal jsem se přímo, bez zbytečného obalu. Zaváhala. Její pohled na chvíli zůstal na mě, jak si mě měřila. Pak odpověděla s náznakem úsměvu, ale její tón se změnil. „Už to není, co to bývalo,“ řekla tiše. „Jsme spolu dlouho...“ V jejím hlase bylo jasně slyšet, že není ve vztahu šťastná. Cítil jsem to, i když to neřekla přímo. Možná nechtěla příliš odhalit, ale bylo to očividné – byla nespokojená. „To chápu,“ řekl jsem, aniž bych to dál rozebíral. „V takovém případě bych vás rád pozval na kafe, kdybyste někdy měla chuť. Chápu ale, že máte svůj život, a jestli teď nemáte prostor, nic se nestane.“ Chvíli se na mě dívala, přemýšlela, pak kývla. „Teď opravdu nemám čas,“ řekla s omluvným úsměvem. „Ale... bylo by fajn, kdybychom někdy měli možnost se sejít.“ „V pořádku,“ odpověděl jsem s klidem. „Tak tady je můj kontakt,“ řekl jsem a podal jí kousek papíru, na který jsem napsal svůj email. „Pokud byste někdy měla čas, klidně se ozvěte.“ Podívala se na papír, pak zpátky na mě. Na okamžik její oči zachytily můj pohled a v nich jsem viděl náznak zvědavosti. „Dobře, uvidíme,“ řekla a papír si vzala. „Mějte se krásně,“ řekl jsem s úsměvem, než jsem se otočil a pomalu vyrazil směrem k východu. Zůstala stát za pultem, papír stále v ruce. Cítil jsem, že tohle setkání nebylo náhodné. Jak to dopadne, nevěděl jsem, ale ten moment, kdy jsem ji oslovil, a ten náboj, co mezi námi visel, mi zůstanou v paměti. Možná se ozve, možná ne, ale vím, že jsem udělal první krok. Než jsem se dostal domů, měl jsem v hlavě pořád ten rozhovor. Když jsem dorazil domů, odložil jsem věci a šel rovnou k počítači. Usedl jsem k němu, rozsvítil obrazovku a začal se uvolňovat po dlouhém dni. A teď to přišlo. Hned jak se mi načetla schránka emailu, uviděl jsem, že tam na mě svítí nový email. Neznámé jméno. Srdce mi opět zrychlilo. Otevřel jsem zprávu, a když jsem ji dočetl, nemohl jsem se ubránit úsměvu. „Dobrý den, musím říci, že jste velmi odvážný. Mějte krásný den.“ Byl to stručný, ale jasný vzkaz. Věděl jsem, že to není konec, ale možná teprve začátek.
