Byl chladný zimní večer, já jsem stála u okna, pohled upřený na sníh, který pokrýval městské ulice. Venku se již stmívalo, ale v teplém domečku, kde jsem nacházela se svou partnerkou Šárkou, byla příjemná atmosféra. Vzduch voněl po čerstvě upečených sušenkách, které jsme právě připravily, a jemná vůně skořice se mísila s vůní kávy, kterou si připravila Šárka.
„Co si přejeme k Vánocům?“ zeptala jsem se ,když jsem si sedla vedle Šárky na pohovku. Zvedla svůj hrníček s kávou, pohledem ji vyhledala a usmála se. Šárka se na mě podívala s láskyplným pohledem, její ruce se pohodlně složily do klína.
„Myslím, že to, co už máme,“ odpověděla tiše, než se na chvíli zamyslela. „Cítím, že jsem šťastná. A to je pro mě ta nejlepší věc na světě.“
Já vzala její ruku do svých, pohladila ji jemně a povzdechla si, jako by všechny těžkosti, které za poslední rok jsme prožily, zmizely s přítomností Šárky vedle mě.Věděla, že spolu obě přežily mnoho těžkých momentů, ale každý okamžik, který strávily ve společnosti té druhé, byl pro ně jako dar.
Venku začaly první hvězdy tiše rozsvěcovat temnou oblohu, a když se otočily k sobě, obě se usmály, protože věděly, že tento sváteční večer stráví spolu, v klidu a v lásce, která je spojuje. „Tak co třeba... slíbit si, že i příští rok prožijeme společně?“ navrhla Šárka, její hlas byl tak klidný a přívětivý. Já přikývla. „To bych si přála,“ zašeptala a jemně ji políbila na čelo. Pak obě opět seděly, užívaly si ticho, vzájemnou blízkost a krásu této chvíle, která byla tak vzácná a nezapomenutelná. A tak to bylo. V této chvíli, v tomto svátečním okamžiku, se jejich srdce spojila ještě více, a to byl ten nejkrásnější dárek, který si mohly dát.
