Já seděla za volantem, ruce pevně svíraly volant, ale moje mysl byla úplně jinde. Srdce mě bušilo, protože jsem věděla, že dnes je jiný den. Den, kdy se mezi mnou a partnerkou Šárkou něco změnilo. Ten pocit už jsem nemohla ignorovat.
Silnice před nama byla téměř prázdná, jen občas nějaké auto projelo, ale v tenhle moment to pro mě neznamenalo nic. Důležitý byl jen ten okamžik tady, teď. Šárka se na me podívala , moje oči byly plné očekávání a něčeho, co jsem nedokázala přesně popsat. Možná to bylo nadšení, možná strach, nebo směsice obojího.
Chvíli jsem si ji prohlížela. Každý detail jejího obličeje, každý záchvěv jejího těla mě připomínal, jak hluboko jsme do sebe zapletené naše životy. A teď, v našem autě, bylo všechno jinak než předtím.
„Chceš, abych ti ukázala, co to znamená?“ řekla Šárka tiše a přiblížila se k ní. Já cítila, jak moje ruka automaticky opustila volant a jemně se dotkla Šárčina obličeje. Naše oči se setkaly a obě jsme věděly, že teď není cesty zpět. Šárka se naklonila blíž, až se naše rty setkaly v polibku, jemném, ale intenzivním, který byl plný touhy a něhy. Bylo to, jako by celá silnice kolem nas zmizela, jako by čas zpomalil, a vše, co existovalo, byla jen naše přítomnost.
Já si uvědomila, že v tu chvíli nepotřebuji nic víc než tohle – tuto blízkost, tento pocit, že jsme propojené. Vzduch kolem nas byl horký, a přesto bylo všechno tak tiché, jako by celé auto bylo svědkem našeho mlčení, které je mnohem hlasitější než jakákoli slova.
Ale i v této chvíli jsme věděly, že naše cesta pokračuje. Tato chvíle nebyla jen o okamžiku slasti, ale o něčem hlubším, co mezi nama vznikalo. Já vnímala každou vteřinu, každý nádech a každé pohnutí Šárčina těla. Cítila, jak se celý svět zužuje na tu malou, intimní chvíli, v níž jsme byly jen my dvě, v autě, na prázdné silnici.
