Bedřich netrpělivě poposedával na okraji nepohodlné papundeklové židle a každou chvíli se vyklonil ze dveří kanceláře zašlé unimobuňky, aby viděl na příjezdovou cestu k továrně. Nic. Znovu zkontroloval čas, a pak prudce stáhl obočí ke kořeni nosu. Bylo deset minut po šesté večerní a už tu měla dávno být. S Helenou to pořád vypadalo na dlouhé lokte, vedení se nad ním smilovalo a jako zástup mu sem poslalo novou kolegyni. Znaly se, pocházely ze stejné vesnice a Helena se za ni osobně zaručila. Poslední opozdilci spěchali přes turnikety dovnitř továrenského areálu a zároveň se ven hrnuli ti, kteří právě skončili, takže měl výhled částečně zakrytý masou těl a neustále se ošíval. Prý se jmenovala Stáňa a bylo jí necelých osmadvacet, sloužila na vrátnici nedalekého areálu, ve kterém se nacházel sběrný dvůr technických služeb s hydraulickým drtičem odpadu, a Bedřich si nervózně mnul zátylek až mu celý zbrunátněl. Dozvěděl se i to, že je vysoká jako petřínská rozhledna, prsatá a prdel prý měla na svoje roky taky velkou, takže s ním cloumala zvědavost a už od rána byl jako na trní. Před nástupem na pracoviště absolvoval dlouhou sprchu, po holení použil kolínskou a vzápětí sebou škubl, v dálce na rovince se objevilo auto. Z počátku viděl pouze jeho obrysy, přes horký vzduch tetelící se těsně nad úrovní asfaltky nebylo jednoduché určit, jestli se jedná o jeho novou kolegyni, ale když na malé parkoviště vedle unimobuňky dorazilo bílé kupéčko s velkým logem ostrahy na kapotě, nebylo už o tom více pochyb. Bedřich vyšel na chodníček před kancelář a s rukama v kapsách se světácky zhoupl na patách. "První den a hned pozdě do práce?" protáhl významně a hlasitě zamlaskal. Z místa řidiče se vysoukala mladá blondýnka a bezmocně rozhodila rukama. "Omlouvám se, nemohla jsem nastartovat!" zaúpěla se zničeným výrazem, "pitomej krám!" A špičkou erární polobotky uštědřila autu nevybíravý kopanec do levého předního blatníku. "No, tak pojďte, kolegyně!" pobídl ji, když si ze zadního sedadla vyzvedla velkou sportovní tašku, přehodila si ji přes rameno a zamířila přes parkoviště přímo k němu.
"Já jsem Stanislava, ale klidně mi říkej Stáňo, jsem na to zvyklá!" vystřelila jí natažená ruka k Bedřichovi. S úsměvem ji přijal, její neformální jednání se mu zamlouvalo a mohl na ní oči nechat. Tak vysokou ženskou ještě nikdy předtím neviděl. Středně dlouhé vlasy jí padaly do obličeje a volně splývaly na límec služební polokošile, která jí byla v oblasti hrudníku až nepřirozeně těsná, nad pasem pod ní vystupovaly znatelné faldíky a kalhoty s pečlivě nažehlenými puky praskaly ve švech pod nánosem přebytečných kil na bocích a stehnech. "Já jsem Bedřich, Béda," opětoval úsměv a ukázal na volnou židli u stolu s obrazovkami. Stáňa se na ni ztěžka usadila, odfoukla si volný pramen vlasů z tváře a svou sportovní tašku nacpala pod stůl. Měla živou povahu, neustále se něčemu hihňala a pomrkávala na Bedřicha pomněnkově modrýma očima, až mu šla hlava kolem. Vyprávěla, že žije s manželem a malým synkem v dvougeneračním domku jeho rodičů, pracoval s partou dělníků na montážích, často tak trávil i celé týdny mimo domov a jí bylo samotné doma smutno. A taky s ní šili všichni čerti, protože když už se doma na nějaký čas ukázal, trávil ho většinou v hospodě s kamarády a svou mladou manželku zanedbával. Stáňa chvíli neposeděla, poletovala po kanceláři, ve skutečnosti po ní spíš dupala v erárních polobotkách, ale v Bedřichových očích rozšířených chtíčem po ní prostě poletovala. A hned si věděl rady. Nechal ji přerovnat šanony s kartotékou zaměstnanců, které tu měli ve spodním regálu až skoro u podlahy, Stáňa se sklonila a přitom na něj vystrčila svou objemnou zadnici. Celá Helena, pomyslel si Bedřich s blaženým úsměvem, akorát před pár lety a dvaceti kily. A vzápětí ucítil, jak mu začíná nabíhat klacek. "Promiň, hrozně mě to tam svědí a to jsem se sprchovala!" Zaúpěla a její nehty hlasitě zaskřípaly na promočené rýze mezi půlkami. "Já jsem ženská čistotná, Bédo, nemysli si, ale teď jsem celá ulepená a nechutná, fuj!" Důkladně se poškrábala na zpocené řiti a s úlevou si vydechla. Protentokrát Bedřich odolal pokušení přitisknout se k ní, aby pocítila neúměrně sílící tlak na jeho poklopec, a místo toho se vymluvil, že si musí něco vyřídit, a vydal se obloukem kolem tovární budovy, aby přišel na jiné myšlenky.
Nepřestal si však lámat hlavu, jak to jenom udělat, aby ji svalil na staré kanape v technické místnosti za kanceláří. Už se setmělo, obloha se potáhla tmavě modrým závojem a z mraků nad továrnou vykoukl měsíc. Jak jen to v mládí s těma ženskýma dělal, aby mu daly? No, jak? Zarecitoval Šrámka a bylo, samy se svlíkaly! Jenže Bedřich měl svoje roky a už si toho moc nepamatoval, bezpečně znal jen slova státní hymny a jednu sprostou básničku na dveřích pánské toalety, která se nacházela v koridoru před výrobní halou. Podrbal se na zátylku a naznal, že státní hymnou by ji tak maximálně otrávil a v duchu si rychle přeříkal slova vzpomenuté básničky. "Tady se to dobře sere, vítr fouká do prdele, do koulí tě štípe mráz, přijdu se sem vysrat zas." A hned zavrtěl hlavou. Ne, to určitě nebude fungovat. Mezitím došel až zpět do kanceláře, kde si Stáňa zrovna provětrávala rozepnuté cípy erární košile. Červencová vedra nepolevovala ani v noci, Bedřich stačil zahlédnout její měkké poprsí vtěsnané do objemných košíčků bílé krajkové podprsenky a nasucho polkl. Přešlapoval na prahu kanceláře, zatímco se mu čurák dral vzhůru jako o závod a Stáně to samozřejmě neuniklo. "To je dobře, že jdeš, Bédo, potřebuju si odskočit," usmála se na něj a demonstrativně si přitiskla obě dlaně na podbřišek, "kam tady chodíte, ale honem!" "No," podrbal se Bedřich na čele, "když to není nic vážného, tak tady vedle parkoviště, tam co jsou ty keříky!" A ukázal do stínu mimo světlo pouliční lampy. "Půjdeš se mnou?" zamrkala na něj Stáňa prosebně, "podívej, jaká je tam tma!" "Ale samozřejmě," zazubil se na ni. Postavila se do křoví zády k němu, rychle si svlékla kalhoty, vzápětí začal do trávy syčet proud horké moči a Bedřich si mimoděk vzpomněl na svůj poslední úlovek, opilou třicítku Alenu. Stříkalo to z ní jako z požární hadice a pochcala mu boty, ale stálo to za to. "Dávám tu pozor, Stáňo, aby tě nikdo neočumoval," zacukroval s pohledem upřeným na její tvarohově bílé půlky zářící ze tmy. "To jsi hodný, Bédo," uchechtla se, "ale co by na mně asi tak viděli, vždyť jsem tlustá jako bečka!"
Rozhodně nebyla jako bečka, ženské obvykle rády přehánějí. Zadek měla sice pořádný, ale pěkně tvarovaný a kulaťoučký jako uzrálou máslovku, co rostly v sousedově zahradě za domem, půlky trochu rozkydlé a nepevné, ale to měla určitě od toho neustálého vysedávání na nepohodlných židlích v kanceláři. Tam jí ho dnes musí nacpat, stačilo vymyslet jak a Bedřich přemýšlel, až se z něj kouřilo. Ztopořený klacek ho neúnosně tlačil v kalhotách, a tak udělal to jediné, co mu zbylo. Vyšel zpoza křoví, vysvobodil svou překrvenou hadici a s úlevou si vydechl. Tlak v poklopci s definitivní platností povolil. "Teda, Bédo," řekla Stáňa uznale, když se utřela v klíně vlhčeným ubrouskem, postavila se a otočila se k němu čelem, kalhotky i kalhoty pořád stažené u kotníků. "Já už nevěděla, jak tě rozdělat! Už jsem si myslela, že o mě snad nemáš zájem!" "Ale Stáňo," zaúpěl Bedřich a rychle k ní popošel, "já na tebe myslím celou dobu!" Mladá blondýnka ho popadla za napnutého čuráka, chvíli mu ho masírovala v dlani, a pak si dřepla zpět do trávy. "Aspoň si trochu vyvětrám frndu!" Vyprskla, a poté si ho rychle nacpala do pusy. Bedřich s rozkoší sledoval, jak v ní jeho klacek pravidelně mizí, Stáňa se snažila, poslušně ho sála a mlaskala u toho ostošest. Neustále upíral oči na její prsa ukrytá pod košilí, a když jí začal rozepínat knoflíky, zvedla k němu oči a s hlasitým srknutím si ho vytáhla z úst. "Nepůjdeme raději dovnitř?" zamrkala na něj a Bedřich ochotně souhlasil.
Uvnitř Stáně důkladně prohmatal velké cecky hustě protkané světle modrými žilkami, těžké obliny s rozplizlými dvorci mu visely v úrovni očí, zatímco mu mladá prsatice honila čuráka a slastně vzdychala. "Helena mi říkala, že seš pěknej prcák, Bédo, chci, abys mi to teď ukázal!" Bedřich vyplivl ztuhlou bradavku a vycenil zuby. "Jak si přeješ, Stáňo, hezky se tady polož a vystrč na mě prdel, holka, oprcám ti ji, že si na ni týden nesedneš!" "Moc ráda, Bédo, šukej mě už konečně!" Chrčela vysoká blondýnka, ochotně se mu nastavila a vystrkovala na něj zadek s čelem opřeným o zeď unimobuňky. "Roztáhni si půlky!" zavelel a sklonil se nad nimi, Stánino pižmo ho okamžitě uhodilo do nosu. Olizoval jí od rozšklebené kundy až k řiti a dychtivě nasával její pronikavou vůni, zatímco ho na hladce oholené tváři škrábalo strniště světlounkých chloupků, bez toho by ani nevěděl, že tam nějaké bylo. Stániny kozy se mezitím rozvalovaly na čalounění starého kanape, popadl je do dlaní a pevně stiskl. "Tak už mi ho tam strč, Bédo, a klidně stříkej, hlavně, že mě konečně omrdáš!" Bedřich se nenechal dlouho pobízet, vrazil jí prsty do zadku, Stáňa vyjekla a poslušně ho zvedla do vzduchu. Zároveň jí přirazil do kundy a chvíli si vychutnával její čvachtavé zvuky, teklo to z ní jako z protržené hráze. O pár okamžiků později jí ho strkal do zadku až po koule a oba hlasitě hekali jeden přes druhého. "Bédo, já už..," zalykala se prdelatá Stáňa, "já už budu..už buduuu!!" Bedřich cítil, jak mu na stehna dopadá její horká šťáva, ječela jako pominutá a její hlas vzápětí přešel do plačtivých vzlyků. Chytil ji za ramena a přidal, Stánina kyprá prdel se mu ve vlnách tříštila o boky, zaklonil hlavu a odevzdaně rezignoval. "Teda, Bédo," špitla, zatímco se vedle ní vršily vlhčené ubrousky, kterými si pečlivě vytírala řiť, "ještě pořád to ze mě teče!" Bedřich se pokoušel zklidnit dech, v dlani natřásal její těžký prs a spokojeně se usmíval. Takový kozy už neměl v ruce ani nepamatoval.
"Kdybys byl mladší, hned bych si tě vzala!" špitla Stáňa a zapíchla bradu do Bedřichova propadlého hrudníku pokrytého chomáčem šedivých chlupů. "Se mnou bys to teda vyhrála, holka!" uchechtl se a zvedl k ní hlavu, zatímco mu heboučká dlaň mladé blondýnky klouzala po klacku a masírovala mu scvrklé koule. "Vždyť už ti zase nabíhá!" vyjekla a zvedla se na loktech. Rychle se k němu sklonila, přisála se na něj ústy a labužnicky ho poválela na jazyku. Nechtěl jí připomínat odkud ho před malou chvílí vytáhl, a tak raději mlčel. Takových jako Stáňa moc nebylo. Alespoň on jich zatím moc nepotkal.
