Kdybych byl bard, co verše tká,
o tvé kráse by zpívala i hvězdná tma.
Ba i Marigold by svou loutnu složil,
jen co by tě spatřil, slova by pozbyl.
Přešel bych hvozdy, močály, skály,
kde vítr zpívá a dávné časy chválí,
jen abych tě nalezl, k sobě přivinul,
tvé rty umlčel a tvou duši uchvátil.
Dám ti meč do dlaně,
stříbrný pro netvory, ocelový pro pány.
Však nejsi ta, co by bojovala sama,
slož své břímě – já povedu tě tmami.
Tvá kůže bledá jak svítání v mlze,
tvůj pohled se kloní, když ruka má chytne
tě za zápěstí – cítíš ten chlad?
Jsem vlk v noci, co nechá tě padnout,
a znova ťa zvedne, když sílu ztrácíš,
když rozum se tříští a dech se ti krátí.
Mé ruce jsou pouta, má vůle je zákon,
jen tiše mě následuj, ticho je krásou.
Nebudeš bloudit, nepoznáš strach,
jen mé rozkazy a tichý můj smích.
Nehledej cesty, nehledej plán,
já vedu kroky, ty smíš jen jít dál.
A pokud vzruší tě pouta osudu,
pak kráčej se mnou vstříc neznámému.
Tam, kde vlci v noci své písně vyjí,
tam, kde poutník svou subinku ochranou kryje.
Tak co říkáš, má subinko vzácná?
Přijmeš mé vedení – pokorná, krásná?
Ulož si hlavu tam, kde je tvé místo,
a já tě povedu cestou přísnou i jistou.
