Jsem vlk, co bloudí mlhou nocí,
mé kroky vedou cestou drsnou,
kde měsíc svítí na mé oči,
kde ticho zpívá píseň temnou.
A ty jsi má – tichá, křehká,
vítr si hraje s tvými vlasy.
Jsi květ, co roste v stínech lesa,
jsi hladká kůže pod mými dlaněmi.
Přišla jsi ke mně, sklonila hlavu,
s důvěrou v očích, bez obav,
víš, že vlk chrání svou vybranou dámu,
že nenechá ji bloudit tmavým dnem.
Chvěješ se slabě, když kroky mé duní,
tvé srdce ví, kdo je pánem tvým,
mé prsty zaryjí se do tvé kůže,
a přesto cítíš jen bezpečí v nich.
Mé ruce jsou pouta, má vůle je cesta,
nebudeš tápat, nepoznáš strach.
Jen tiše kráčej po boku vlka,
co vede tě klidem i v bouřlivých tmách.
Jsi luna v noci, co kroky mé sleduje,
jsi ozvěna větru, co šeptá mé jméno,
patříš mi celá – tvé tělo, tvá duše,
vím, že to víš, když poklekneš přede mnou.
Tak přijmi mé vedení, měj v očích klid,
nech svět tam venku, ať šílí dál.
Vlk si svou subinku chrání a hřeje,
když bouře se zvedne, když přijde chlad.
Nebudeš ztracená, nebudeš sama,
jen v mojí náruči bezpečí máš.
Jsem vlk, co hlídá tě nocí i ránem,
jsi má subinka – já jsem tvůj pán.
