M&P: Překvapivá jízda vlakem (SOUTĚŽNÍ)

Bylo úterní ráno, kdy se Martin rozhodl vyrazit vlakem do Brna na pracovní schůzku. Vlak byl plný lidí, ale našel volné místo naproti mladé ženě s výraznými rudými vlasy a zářivým úsměvem. „Tak aspoň nebude nuda,“ pomyslel si a usadil se.

„Dobrý den,“ pozdravil ji Martin zdvořile.
„Dobrý den,“ odpověděla žena a její oči se zaleskly zvědavostí.

Martin si ji chvíli prohlížel. Byla oblečená v černém kabátě, ale pod ním vykukovala červená sukně a vysoké boty. Působila sebevědomě, ale zároveň trochu tajemně.

„Kam jedete?“ zeptal se Martin, aby prolomil ticho.
„Do Brna,“ odpověděla žena s úsměvem. „A vy?“
„Taky do Brna. Jsem Martin, mimochodem.“
„Já jsem Petra,“ představila se a podala mu ruku.

Chvíli si povídali o běžných věcech – práce, počasí, vlakové spoje. Ale pak se konverzace začala stáčet k osobnějším tématům.

„Vy jste z Brna?“ zeptal se Martin.
„Ne, bydlím v Jihlavě,“ odpověděla Petra.
Martin se zarazil: „To je zajímavé, já taky! Kde přesně?“
„Na ulici Smetanova,“ řekla Petra a její oči se rozšířily překvapením.

Martinovi spadla čelist: „To snad není možné! Já taky!“

Oba se rozesmáli nad tou neuvěřitelnou shodou. Začali si vyprávět o svém panelovém domě – o sousedech, výtahu, který pořád nefunguje, a o tom divném chlápkovi z druhého patra, co vždycky poslouchá hlasitou dechovku.

„A ve kterém bytě bydlíte?“ zeptal se Martin zvědavě.
„Ve třetím patře,“ odpověděla Petra. „Byt číslo 12.“

Martin zalapal po dechu: „To snad ne! Já bydlím ve vedlejším bytě – číslo 13!“

Oba propukli v smích. „Tohle je fakt absurdní!“ vykřikla Petra mezi záchvaty smíchu.

Jak vlak uháněl krajinou, jejich konverzace postupně nabírala na odvážnosti. Martin si všiml, že Petra má smysl pro humor a nebojí se říct věci na rovinu.

„Víš co? Je to fakt ironie,“ řekl Martin s úsměvem. „Celé roky bydlíme vedle sebe a nikdy jsme se nepotkali – až teď ve vlaku.“
Petra na něj mrkla: „Možná je to osud.“

Atmosféra mezi nimi začala jiskřit a oba cítili zvláštní napětí. Martin si všiml, že Petra má nejen krásný úsměv, ale i drzý pohled, který ho nutil přemýšlet o věcech, které by možná neměl.

„A víš co je ještě větší ironie?“ pokračovala Petra s šibalským úsměvem. „Že jsem tě slyšela minulý týden přes zeď…“
Martin zrudl: „Cože? Jak to myslíš?“

Petra se naklonila blíž: „No… když jsi měl návštěvu. Bylo to docela hlasité.“
Martin si zakryl obličej rukama: „Ach bože! To je trapas!“

Petra se rozesmála tak hlasitě, že několik cestujících otočilo hlavy směrem k nim. „Neboj, nebylo to tak špatné,“ dodala škádlivě.

Martin už nevěděl, jestli má být víc v rozpacích nebo pobavený. Rozhodl se hrát podle jejích pravidel: „Tak to doufám, že příště budeš mít lepší zážitek – třeba naživo.“

Petra na něj překvapeně pohlédla, ale pak jí oči zajiskřily: „No tak to bychom mohli někdy vyzkoušet.“

Vlak dorazil do Brna a oba vystoupili společně na nástupiště. Jejich konverzace pokračovala cestou k tramvaji a nakonec si vyměnili telefonní čísla.

O týden později už seděli spolu u Martina doma – tentokrát bez jakýchkoliv zdí mezi nimi…