Eliška se napila šampaňského, chladné bublinky jí polechtaly rty a ona si vychutnala okamžik. Adam, Petr a Jakub na ni stále upírali pohledy – každý jiný, ale stejně intenzivní.
Adam byl ten, kdo si bral, co chtěl, přímočarý a sebevědomý. Petr v sobě měl jemnou tajemnost, jeho pohled byl hluboký a zkoumavý. A Jakub? Jakub byl ten hravý, ten, který ji dokázal rozesmát i v nejnapjatějším okamžiku.
„Pojďme se projít po pláži,“ navrhl Jakub a natáhl k ní ruku.
Eliška se na něj usmála a přijala ji. Bosýma nohama vkročila do jemného písku a cítila, jak jí pod kůží proudí zvláštní vzrušení. Chladná mořská voda jí smáčela kotníky, zatímco se s muži pomalu procházela pod hvězdami.
Petr k ní přistoupil blíž. „Řekni mi, Eliško… kdy naposledy jsi udělala něco, co bylo čistě impulzivní? Bez přemýšlení, bez plánování?“
Zamyslela se. Byla zvyklá mít vše pod kontrolou. Ale dnes? Dnes byla jiná.
„Možná právě teď,“ odpověděla a podívala se na něj s úsměvem.
Adam se zastavil a otočil ji k sobě. „Líbí se mi ten pohled v tvých očích… jako bys konečně našla, co jsi hledala.“
Eliška cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Stála tam mezi třemi muži, kteří ji fascinovali, každý jinak. Vzduch mezi nimi byl naplněný očekáváním, slaným mořským vzduchem a teplem noci.
„Možná…“ řekla tiše a nechala se unášet momentem.
Byla to noc, na kterou nikdy nezapomene.
