Večer. Hotelovej pokoj, dvě postele, tři chlapi, čtyři plechovky piva. Jirka sedí na posteli u zdi, Mirek si přitáhl židli ke stolu, já se rozvalil v koutě. Televize bliká, ale nikoho nezajímá. Spíš si vyměňujeme historky z práce, pomlouváme školitele a pomalu se opíjíme.
Pak někdo nadhodí jména kolegyň. Stačí jedna narážka a je to tam. Smích, vtípky, pár neslušnejch poznámek. A pak Mirek řekne:
„Hele, co kdybychom jedný zavolali? Třeba Renatě? Dáme si s ní jedno, ne?“
Směju se. „Renata? Ta by nás poslala do prdele.“
Ale stejně už hledá číslo.
Nečekáme nic. Vlastně se spíš bavíme tím, že to vůbec někdo zkusil. Ale za deset minut... tiché zaklepání.
Ztichnem. Oči na dveře. Mirek se zvedá a otvírá.
A tam stojí ona.
Renata. Šéfová obchodního oddělení. Čtyřicítka v top formě. Krátká sukně, podpatky, punčochy, tygrovaný sako, vínová rtěnka. Drží v ruce láhev vína a v očích má něco, co jsme u ní v práci nikdy neviděli.
„Tak co, hoši... pozvali jste si mě?“
Zamrkáme. Mirek uhne stranou a Renata vchází jako paní domu. Usměje se na nás, posadí se vedle Jirky na pohovku, přehodí nohu přes nohu.
„Tak co pijete?“
„Pivo,“ odpoví Mirek a vytáhne pro ni sklenku.
„Já si dám víno,“ zamrká.
Nalejvá si sama. Sedí pohodlně, jako by byla doma. A my tři se tváříme, jako bychom právě našli poklad.
Sklenky cinkají, smích houstne. Vzduch se mění. Nevíme přesně kdy, ale stane se to. Z pracovního pokecu je najednou něco jinýho. Jirka plácne něco o hotelových fantaziích a Mirek to hned přihazuje dál. Čekáme, že se Renata zarazí. Ale ona ne. Jen se usměje, víc se uvolní, nohy jí lehce kloužou od sebe. Ne o moc – ale dost.
Jirka zvedne ruku, pomalu, a položí ji na její stehno.
Renata se ani nehne. Nepodívá se dolů, neucukne. Jen se usměje a dál pije víno.
V tu chvíli to víme. Všichni tři. Vyměníme si pohledy. Každej z nás se zhluboka nadechne, jako by potřeboval kyslík. Tohle se fakt děje.
A pak si všimnu. Pod sukní… nic. Žádný kalhotky. Nic mezi náma a jejím hladkým klínem.
Renata to ví. Ví, že jsme si všimli. A dává nám to sežrat. Přehazuje nohu, hladí se po stehně. Lehce, pomalu. Její ruka se ztratí mezi stehny a zase se vrátí. Pijeme, ale chuť má něco úplně jinýho než pivo nebo víno.
Najednou vstane. Pomalu, bez slova.
Prochází kolem každýho z nás, pomalu, zblízka. Chce, abychom cejtili, proč přišla. Zastaví se u Jirky a ladně mu sedne na klín. Její prdelka vyjede ze sukně jako přirozený pokračování její výzvy. Nádherná, hladká, pevná.
My dva ostatní poposedáme, fascinovaní. Já si svlíkám triko, Mirek si rozepl kalhoty, aniž by si to sám uvědomil.
Renata stáhne Jirkovi zip. Chvíli jen hladí, pak bere jeho čuráka do ruky a elegantně, zkušeně si ho vkládá do pusy.
Beze slova. Hned hluboko.
Jirka zakloní hlavu a zasténá. My dva se díváme, jak Renata pracuje. Pomalu zasouvá až ke kořeni, líže žalud, hraje si s uzdičkou. Vlasy si stáhne dozadu, ať máme všichni dokonalý výhled.
Takhle saje šéfová. Takhle začíná ten večer, o kterým budeme snít zbytek života.
Její hlava se pohybuje v dokonalým rytmu. V jednu chvíli saje Jirkův žalud, v další už přechází ke mně. Vezme ho do pusy, olízne, zahraje si s jazykem, pak přejde na Mirka. Neexistuje, že bychom se na sebe nepodívali – tři tvrdý nástroje, jedna horká pusa. Každej z nás ví, co přijde.
Renata střídá naše klacky jako královna. Dva má v ruce, jednoho v puse. Pak obráceně. Vrhne se na naše koule, saje je, olizuje, hraje si. Ne jako někdo, kdo zkouší něco poprvý. Tohle je žena, která ví, jak chutná moc.
Pak se postaví. Všechno ze sebe sundá s jediným, rychlým pohybem. Halenka, sukně, podprsenka – nic z toho nemá cenu. Tělo jak z katalogu. Malý kozičky, ale drží tvar jak beton. Bradavky trčí jak hřebíky, hladká kůže, štíhlý břicho, dokonale vyholená kunda, která září jako světlo v temným hotelovým pokoji.
Lehá si na gauč a roztáhne nohy.
„Tak kdo začne?“
Je to výzva, rozkaz, pozvánka.
Mirek nečeká. Přistupuje, klekne si mezi její stehna. Roztahuje ji. Oběma rukama, jemně ale pevně. A pak do ní vklouzne. Hladce, jako kdyby ji znal roky.
Renata vydechne – hluboce, syrově. Zatne ruce do gauče, zvedne boky, a přijímá každý Mirkův příraz jako dar. Mlaskání mezi stehny je slyšet po celým pokoji. Rytmicky, tvrdě. Mirek ji mrdá bez přestávky, dlaně jí drží stehna, čelo orosený.
My dva klečíme vedle ní. Čuráky v ruce, pohledy přibitý na to, co se odehrává. Je to koncert. A Renata je dirigentka, co si sama určuje tempo.
Sleduju každý zasunutí. Když z ní Mirek občas vyklouzne, ukáže se celá – rozevřená, vlhká, natažená na hraně. A pak se zase plní jeho tvrdým čurákem. Všichni tři jsme u toho. Klečíme kolem ní, tvrdý klacky v rukou. Renata je bere do své péče – střídá je, honí, olizuje, hraje si s náma jako zkušená domina, která si tohle celé vymyslela už odpoledne u kávy.
Mirkův tvrdý klacek jí rozráží na kusy, tělo se napíná, ona křičí, vzdychá, ale pořád nás nepouští. Drží nás v sevření svých dlaní, jazykem přejíždí špičky, zas a znovu. Na ruce se jí leskne snubní prsten – detail, co nás probouzí ještě víc.
Přichází moje chvíle.
„Teď já,“ zavrčím, když se Mirek odtahuje.
Renata se mi podívá do očí. Hluboce, přímo. Chytím ji za boky, roztáhnu ji, přiložím žalud k mokré kundě… a vrazím ho dovnitř. Tvrdě, až po kořen.
Nohy jí vyletí na moje ramena, jedu v ní nadoraz, tvrdě a bez slitování, rytmicky, surově. Zatínám prsty do jejích kotníků a mrdám ji bez slitování. Její ruka se přesune mezi nohy – honí si poštěváček, zatímco ji drtím každý přírazem, až celá vibruje. Mlaskání, křik, pot. Všechno v jediný scéně.
Jirkův tvrdý ocas mizí v jejím hrdle bez zaváhání. Saje ho, zatímco já ji trhám na kusy. Nepřestává. Hraje si s námi jako s hračkama. A nám to vůbec nevadí.
Po chvíli si chce vzít Jirku dovnitř. Odtahuju se, čurák lesklej, tvrdý jako kámen. Stojím vedle Mirka, oba si honíme.
Jirka ji chytne za hlavu, tahá si ji na sebe, tlačí ji dolů, proniká jí do krku. Renata se nezalekne. Drží mu boky, přiráží. Soustředěně, bez přerušení.
Mirek jí drží nohy, drží ji otevřenou. Všechno je jí vidět – mokrá, široce rozevřená, a šuká ji bez zábran, divoce a surově, jako by se měl každou chvíli udělat. eho tělo jede automat, než mozek stačí cokoliv říct.
Lehám si na pohovku. Renata mi hned bere čuráka do pusy. Polykej, děvko, pomyslím si a zatínám stehna. Saje mě hluboko, olizuje, stahuje jazykem všechno, co v ní zůstalo po Mirkovi. Na něm ještě cítím zbytky její šťávy – a chutná skvěle.
Mrdá ji ze strany. Drží ji za boky a pomalu, ale důrazně do ní zajíždí. Tentokrát ne zuřivě – ale rozvážně, jako by si tu její nadrženou píču chtěl vychutnat každej centimetr. Sleduju, jak se roztahuje, jak mu klouže dovnitř, jak se její tělo přizpůsobuje jeho tempu.
Jirka opodál honí. Má v dlani klacek, co už neudrží další vteřinu. Bere do ruky telefon. Cvaknutí. Ticho. Zase zvuk spouště.
Renata na něj jen mrkne koutkem oka. A pak – jako by nic.
„Tohle se Renatě asi líbit nebude…“ zašeptám Mirkovi.
„Omyl,“ zasměje se ona, aniž by přestala sát. „Konečně budu mít něco pro manžela z výletu. Pošli mi to…“
To nás položí. Ta ženská má koule. A mezi nohama pekelně odolný stroj.
Kleká si na pohovku. Jirka mezi její rty, pevně, až se jí tváře prohýbají. Mirek za ní, hluboko v kundě. Kozy se jí houpou jako zvony. Sama se naráží, jede jako rozjetej vlak.
Drobounká prdelka se jí třese, každý dosednutí doprovází hlasitý mlasknutí. Je slyšet každý pohyb, každou vteřinu. Stojím u nich a honím si ho. Dívám se dolů, k jejím vlasům. Špička žaludu se jich dotýká. Stačí kousek a budu stříkat.
Renata si o to říká každej pohybem – připravená bejt tvrdě prcaná Svírá mě mezi rty, dává si mě hluboko a hladově. Mirek ji zezadu drží a buší do ní jako stroj, každej příraz až na doraz. Jirka sedí kousek vedle, se staženým poklopcem, fotí. Dává tomu korunu. Tohle je prostě výjev, co nevidíš každej den. A ta její nadržená tlamka to všechno zvládá s přehledem.
„Kurva… to je ono…“ syčím mezi zuby. Cítím, jak mi ho saje až po koule. Sliny jí stékají po bradě, kapou na polštář.
Renata si lehá na záda. Stoupám si nad ni, držím ji za boky a vedu ho do tý její rozevřený vlhký náruče. Roztahuje si kundu sama, ukazuje mi, kam mám zajet. A já ho do ní pošlu tak, jak si to žádá.
Shora nad ní Mirek. Naklání se nad ni a dává jí klacek přímo do pusy. Na bradě má pořád zbytky Jirkova semene. Když ho z ní vytáhnu, teču. Obrovská dávka. Horký sperma jí dopadá na prsa, na obličej, do pusy. Renata jen přivírá oči a olizuje ulepený prsty.
Mirek už to taky nedává. Vyráží ze sebe dávku za dávkou. Stříká jí to na tvář, břicho, kozy. A pak – jako by si chtěl očistit poslední zbytky – ho strká až do její pusy. Renata ví, co s tím. Saje, polyká, olizuje každou kapku.
Já dělám to samý. Klekám k ní a otírám se o její rozpálený klín. Hladím ji po vnitřní straně stehen.
„Byla jsi božská, děvko,“ šeptnu. Jen se usměje.
Sedíme všichni čtyři na pohovce. Holá těla, ulepený břicha, prázdný lahve.
„Máš ty fotky?“ ptá se Jirka.
Renata se usměje. „Jo… Myslela jsem to vážně.“
„Fakt to pošleš?“
„Jasně. Dělám to běžně.“
Zasmějeme se. Uf.
Čekaj nás ještě tři dny školení. A večerů. Na pokoji.
