Vždycky tam je. Sedí v rohu. Neříká nic, ale cítím ji. Nevoní. Smrdí tabákem, potem, životem co už dávno měl skončit. A přesto je neodolatelná. Tuhle holku si nezaplatíš na noc. Ta si tě vezme kdy bude chtít ona. A bez souhlasu.
Nevypadá na to, ale zná mě líp než všechny ty holky, co jsem měl. Ví, kdy se zvednu od stolu. Ví, kdy půjdu znovu do baru. Ví, kdy si dám dalšího panáka, kdy to přeženu. A ví, že jí stejně večer napíšu. Jen nepoužívám telefon. Stačí gesto. Jeden pohled.
A já se na ni dívám čím dál častěji.
Dělá, že mě nezná. Ale usmívá se. Ta malá svině se usmívá, jakoby věděla, že jednou ji neuteču. A že to nebude dlouho trvat. V tom jejím pohledu je všechno - výsměch, láska, návyk.
Jsem kokot, protože ji lichotím. Nabízím panáka. Vypravím jí o sobě. O tom, že i když nechci, stejně dělám vše tak, aby mě slyšela. Aby mě sledovala.
A až za mnou jednou přijde? Nebudu protestovat. Jen jí podržím dveře. A možná ji i poděkuju, že mě nenechala čekat déle, než bylo nutný.
Zatím? Zatím si s ní jen povídám. Flirtuju. Jako s každou jinou holkou, co se objeví v noci.
