.. pak, když bylo po všem, zůstali ještě chvíli ležet – nahřívali si navzájem dlaně, hladili tváře, prsty psali na kůži tichá slova, která nemusela být vyslovena.
Ivet se dívala do stropu, ale její myšlenky byly s ním. V jeho očích, v jeho dechu, v těch všech malých chvílích, které si začala ukládat do paměti jako drahé úlomky skla.
„Nechceš dneska zůstat celý den?“ zeptala se tiše, skoro nesměle.
Nepřikývl hned – nejdřív se usmál. Ten úsměv, který v ní roztavil každou obranu.
„Chci zůstat celý víkend.“
Celý den chodili v pyžamu, bosí, s kávou v rukou a písničkami, které si pouštěli navzájem – „tohle tě chci naučit“, „tuhle jsem si na tebe vzpomněl“. Mezi pečením palačinek a hraním si s její kočkou se neustále dotýkali – jen tak mimochodem. Ruka na zádech, prsty v pase, polibek do vlasů, když se sehnula k troubě.
K večeru spolu seděli u okna, zabalení v dece, zatímco venku se snášel tichý déšť. Město vonělo jako začínající podzim, i když byl ještě duben.
„Víš, co je zvláštní?“ řekla Ivet, aniž by se na něj podívala.
„Co?“
„Že tě neznám dlouho. Ale moje tělo si tě pamatuje. Jako bychom se znali roky…“
Odmlčela se, pak dodala:
„A možná ještě dřív.“
Pohladil ji po ruce. „Možná jsme se už někde potkali. V jiným životě.“
Usmála se. Pak ho políbila, dlouze, až jí srdce zrychlilo tep.
A ten víkend?
Nebyl to zlom. Nebyl to konec ani začátek. Byl to tichý prostor mezi vším, co bylo, a tím, co bude. Prostor, kde se dva lidé rozhodli nebýt jen sami, ale spolu – se vším, co to přináší.
A někde v pozadí hrála hudba.
Něžná. Pomalu plynoucí. Stejně jako jejich dech.
