Libor a Martina byli pár, který by leckdo přehlédl – dva šedesátníci, on štíhlý, šediny ve vlasech, ona malá, baculatá, s barokní postavou, kterou nosila s hrdostí. Ale kdo je znal blíž, věděl, že tihle dva mají v sobě víc života a vášně než kdejaký mladík. Martina byla ženou, která si užívala každý pohled, který na ni někdo vrhl, a Libor? Ten byl kandaulista tělem i duší – nic ho nevzrušovalo víc než sledovat, jak jeho žena provokuje okolí a jak se v ní rozhořívá touha, když ví, že je sledovaná.
Byl krásný jarní den, kdy se rozhodli vyrazit na výlet do lesa. Martina si oblékla krátké letní šaty s hlubokým výstřihem a pod nimi nic – přesně tak, jak to měla ráda. Libor jí s úsměvem podal košík na houby, ale oba věděli, že houby nejsou to hlavní, co dnes v lese hledají.
Šli ruku v ruce, Martina se vlnila v bocích a s každým krokem jí šaty klouzaly po těle. Slunce prosvítalo mezi větvemi a hrálo si na jejích křivkách. Libor se kochal pohledem na její stehna, která se občas mihla pod šaty, a v očích mu jiskřilo vzrušení. Občas se zastavili, aby se políbili, někdy jen tak, jindy se Libor neudržel a pohladil Martině ňadra přes látku, až jí ztuhly bradavky.
Po chvíli došli na malou mýtinu, kde se Martina rozhlédla a s potutelným úsměvem se zeptala: „Libore, myslíš, že nás tu někdo uvidí?“
„Doufám, že ano,“ odpověděl tiše a posadil se na spadlý kmen. Martina se postavila před něj, pomalu si rozepnula horní knoflíček šatů a nechala výstřih sklouznout ještě níž. Libor jí povzbudivě přikývl a Martina se začala předvádět, jak to uměla jen ona – koketně se otáčela, sem tam si přejela rukou po stehně, po bříšku, až se konečně dotkla svých velkých, těžkých ňader, která se drala ven z výstřihu.
V tu chvíli zaslechli šustění. Martina se zastavila, ale Libor ji pobídl: „Jen pokračuj, lásko. Třeba máme diváky.“ Martina se zasmála a pokračovala v exhibici, tentokrát ještě odvážněji. Pomalu si stáhla šaty z ramen a nechala je sklouznout až do půli stehen. Její tělo se rozzářilo v paprscích slunce, ňadra se houpala v rytmu jejího dechu a Martina si je začala hladit, nejprve jemně, pak stále odvážněji.
Za keřem, sotva pár metrů od nich, stála další dvojice – Honza a Jana, manželé kolem padesátky. Původně šli na houby, ale když spatřili Martinu, jak se předvádí, zůstali stát jako přikovaní. Honza měl oči navrch hlavy, Jana se nejprve začervenala, ale nemohla odtrhnout pohled od Martinina těla. Honza ji jemně chytil za ruku, oba tiše sledovali, co se děje na mýtině.
Libor si všiml pohybů v křoví. Usmál se a naklonil se k Martině: „Máme společnost. Co kdybychom je pozvali?“ Martina se pobaveně zazubila a kývla. Libor se zvedl a zavolal: „Nebojte se, pojďte blíž! V lese je přece hezky, když se lidé nebojí ukázat, co v nich je.“
Honza s Janou chvíli váhali, ale zvědavost a vzrušení byly silnější. Pomalu vyšli z úkrytu. Honza se usmíval, Jana byla zpočátku nesvá, ale Martina ji přivítala s otevřenou náručí: „Neboj se, Jani. V lese jsme všichni svobodní.“
Martina si znovu sedla na kmen, tentokrát už jen v kalhotkách. Honza s Janou stáli opodál, ale Libor je pobídl, ať si přisednou. „Dnes je den, kdy se nemusíme stydět za své touhy,“ řekl klidně a pohladil Martinu po zádech. Honza si sedl vedle Libora, Jana nejistě vedle Martiny.
Martina se k Janě naklonila: „Víš, jak je krásné, když se žena nebojí ukázat, jak se cítí?“ Jana se zasmála, stále trochu rozpačitě, ale pohled na Martinina ňadra a její odvaha ji fascinovaly. Martina jí vzala ruku a položila si ji na prsa. „Zkus to, Jani. Není to hřích, je to radost.“
Jana chvíli váhala, ale pak jemně pohladila Martinino ňadro. Bylo teplé, těžké, bradavka tvrdá. Martina zavřela oči a tiše zasténala. Honza zatajil dech, Libor sledoval scénu s očima rozšířenýma vzrušením.
Martina se otočila k Janě: „Chceš, aby tě někdo obdivoval? Aby tě někdo viděl takovou, jaká jsi doopravdy?“ Jana přikývla, tváře jí hořely. Martina jí pomohla svléknout halenku. Jana byla plachá, ale když ucítila Martininy ruce na svých prsou, vzrušení převážilo nad ostychem.
Honza mezitím pohladil Janě stehno, Libor se posadil za Martinu a začal ji líbat na krk. Všichni čtyři byli najednou součástí jednoho smyslného tance, v němž se prolínala zvědavost, odvaha a touha. Martina se smála, když jí Libor šeptal do ucha: „Jsi nádherná, lásko. Miluju, když jsi takhle svobodná.“
Jana postupně ztrácela zábrany, nechala se hladit Martinou i Honzou, její tělo se chvělo vzrušením. Libor sledoval s rozechvěním, jak se jeho žena stává středem pozornosti, jak její vášeň inspiruje ostatní. Martina se naklonila k Janě a políbila ji, nejprve nesměle, pak stále odvážněji. Jana jí polibek oplatila, jejich ruce bloudily po tělech, zkoumaly, objevovaly.
Honza se mezitím přesunul za Janou, objal ji, pohladil po bříšku. Libor seděl naproti, v očích mu plála touha i hrdost. Martina se podívala na Libora, v očích otázku: „Líbí se ti to?“
„Miluju to,“ zašeptal.
Na mýtině se rozhostila atmosféra plná smíchu, vzdechů a šepotu. Všichni čtyři se nechali unášet vlnou vášně, která je spojila v jedno tělo, v jeden dech. Martina byla ve svém živlu – smála se, provokovala, hladila a byla hladěna, užívala si každý dotek, každý pohled. Jana se zpočátku ostýchavá nakonec oddala svým touhám, nechala se vést Martinou i Honzou, a když se jejich těla spojila, ztratila pojem o čase i okolí.
Když vášeň konečně opadla, leželi všichni čtyři v trávě, dýchali zhluboka a smáli se jako děti. Martina se přitulila k Liborovi, Jana k Honzovi. Libor políbil Martinu na čelo: „Byla jsi úžasná, jako vždycky.“
Martina se usmála: „A ty jsi ten nejlepší divák, jakého si můžu přát.“
Honza s Janou se rozloučili s úsměvem a slibem, že příště vezmou s sebou i deku. Martina s Liborem zůstali ještě chvíli ležet v trávě, slunce jim hřálo na těla a v duši jim zůstávala radost z nového dobrodružství.
A tak se z obyčejného výletu do lesa stal den, na který nikdo z nich nikdy nezapomene – den, kdy se všichni naučili, že vášeň, odvaha a radost ze života neznají věk ani hranice.
