Víkend ve třech na chalupě v lese - (1)

Příjezd a první večer
Letní slunce už se sklánělo k lesnímu obzoru, když Libor konečně zabočil z prašné silnice na úzkou lesní cestu. Chalupa Martina a Marcely stála na samotě, obklopená šuměním borovic a vůní jehličí. S autem zastavil až těsně u dřevěné verandy, kde už na něj mávali oba hostitelé – Martin, šedovlasý elegán s jiskrou v oku, a Marcela, drobná černovláska s plnými tvary, která i přes svůj věk působila neuvěřitelně svěže a přitažlivě.

„Tak tě konečně máme mezi sebou, Libore!“ vítal ho Martin vřele a podával mu ruku. Marcela se usmála a letmo ho políbila na tvář. „Pojď, dáme si něco studeného na terase. Určitě jsi po cestě vyprahlý.“

Libor byl zpočátku trochu nesvůj. Přeci jen, s Martinem se znali z práce, ale společné víkendy s jeho ženou na samotě v lese byly pro něj novinkou. Navíc už při pozvání Martin žertoval o jejich zálibě v naturismu, což Libora znejistilo. Teď ale seděli všichni tři na terase, popíjeli vychlazené víno a smáli se historkám z práce i života.

Marcela byla neuvěřitelně otevřená, její smích byl nakažlivý a pohledy, které občas věnovala Liborovi, byly až hříšně vřelé. „Víš, Libore, tady u nás na chalupě máme jedno pravidlo – žádné zbytečné zábrany,“ mrkla na něj a zula si sandály, aby si mohla natáhnout nohy na stůl. „Příroda je nejlepší šatna.“

Martin se přidal: „My s Marcelou jsme už dávno zjistili, že když člověk odhodí oblečení, odhodí i spoustu starostí. Ale samozřejmě, nechceme tě do ničeho nutit. Jen si to tu užij po svém.“

Libor se zasmál, ale nervozita v jeho hlase byla znát. „To je od vás milé. Já… asi budu chvíli potřebovat, než se rozkoukám.“

Marcela se k němu naklonila, její oči zářily v zapadajícím slunci. „To je úplně v pořádku. My jsme tu pro to, abys vypnul a užil si víkend. A kdybych tě měla nějak přesvědčit, stačí říct,“ zašeptala mu s úsměvem, ve kterém bylo něco zlobivého.

Večer plynul v příjemné atmosféře. Martin otevřel další láhev vína, Marcela připravila lehkou večeři a povídání se stočilo na letní zážitky. Marcela se smála, když vyprávěla, jak se jednou koupala nahá v rybníku a zapomněla, že na břehu sedí rybář. „Byl z toho víc v rozpacích než já,“ smála se a přitom se na Libora dívala s očekáváním.

Když se setmělo, Martin navrhl, že si půjdou sednout ke krbu. Marcela se zvedla, rozvázala si lehké letní šaty a vklouzla z nich jediným pohybem. Zůstala stát jen v tenkých kalhotkách, které spíš naznačovaly, než skrývaly, a s úsměvem se na Libora otočila. „Neboj, tady je to normální.“

Libor zrudl, ale nemohl odtrhnout oči. Marcela k němu přišla blíž, vzala ho za ruku a jemně ho pohladila po zápěstí. „Chci, abys byl s námi v pohodě. A když budeš chtít, ukážu ti, jaké to je, když člověk nechá stud za sebou.“

Martin je pozoroval s pobaveným úsměvem, v očích mu hrála touha i potěšení z toho, jak se vše vyvíjí. „Libore, tady můžeš být sám sebou. A my s Marcelou ti rádi ukážeme, jaké to je, když člověk opravdu žije.“

První večer na chalupě končil v jemném napětí, kdy Libor cítil, jak se jeho počáteční ostych pomalu rozpouští v atmosféře důvěry, otevřenosti a nečekaného vzrušení. Marcela mu věnovala poslední pohled přes rameno, když odcházela do ložnice – pohled, který sliboval, že tohle bude víkend, na který nikdy nezapomene.