Kdo je? Někdo, kdo to potřebuje. Denně. Hluboko. Nadoraz.
Říkají o ní, že má svalnatý stehna. Jo, má. Hrála fotbal celej druhej stupeň. Trenér jí říkal „malá žena“. Ale už je to dávno.
Dneska tu sílu nepotřebuje k bránění. Potřebuje ji, když si někoho vezme pod sebe. Když ho osedlá a rozjede se. Tvrdej koníček. Bez slitování. Bez pauzy.
Ne kvůli výkonu. Ale protože jí z kundy jinak teče frustrace. Potřebuje být plná. Potřebuje cítit, že ji držej za boky.
Dělá to často. Hodně často. S víc chlapama. Někdy tři za den. I sedm. Ne kvůli body countu. Kvůli sobě. Kvůli klidu v hlavě.
A jo — peníze? Bere je. Jasně. Ale nejsou důvod. Jsou odměna. Za to, že někomu dala, co si doma nedovolí. Bonus k tomu, že si vzala co potřebuje ona.
Má profil. Má fotky. Má reputaci. Ale hlavně – má nenasytnou kundu, co nespí. A když někdo nestačí, řekne mu to. A už nejde. Už ho nepřipustí. Jsou tu další.
Ráno vstává jako každá jiná máma. Snídaně, zuby, aktovka, rozcuchaný vlasy syna a věta „nezapomeň, že máš dnes tělocvik.“
Ale jakmile se za ním zavřou dveře, začíná její směna.
První zprávy už má v mobilu.
„Jsem v autě, park u lesa.“
„Hotel, pokoj 213, kartička v obálce na recepci.“
„Můžeš přijet? Moje žena je v práci.“
Nela si vybírá.
Rychle. Podle nálady.
Někdy mladší těla, co se jí bojí podívat do očí.
Jindy tatíci s pupkem, co po prvním výstřiku chtějí pohladit.
A pak ti, co ji podrží pod krkem a donutí držet pozici.
Doma to dělá jen výjimečně.
Když je její syn je ve škole. Dvě hodiny okno. Dvě těla, co se vystřídají v kuchyni. Pak vlhkej hadr. Čerstvá svíčka. A zpátky do běžného režimu: „Tak co bylo ve škole?“
Ale častěji sedne do auta. Má sbalenej batoh. Ubrousky, olej, čistý kalhotky, parfém. Nela zná svůj čas. A neplýtvá s ním.
Její život má řád. Sex není únik, je to údržba. A když se jí někdo zeptá „Proč to děláš?“, usměje se a řekne: „Protože potřebuju. Ne pozornost. Ne romantiku. Jenom aby mě aspoň jednou denně někdo podržel za boky, a pořádně se do mě opřel.“