„Za zavřenými víčky“
Byla z těch žen, které si všimneš, i když se tváří, že tě nevidí. Plné boky, stehna, co si žádají dotek, křivky, co tě zavedou z hlavy rovnou do hříchu. Měla v sobě jistotu, kterou nemusela předvádět – byla jí. Černé vlasy jí padaly na ramena jako hedvábná clona, rty trochu rozevřené, jakoby pořád připravené šeptat něco, co tě vzruší.
Navenek působila sebejistě. Silná ženská, která zná svou cenu. Jenže pod tím vším se skrývalo napětí. Touha po odevzdání. Po tom, aby na chvíli všechno přestalo – rozhodování, zodpovědnost, kontrola. Toužila po někom, kdo ji pozná až do morku kostí a přitom nebude potřebovat nic vysvětlovat.
Přišel tiše. V očích měl klid i žár. Neptal se, jen se přiblížil tak blízko, že mohla cítit jeho dech na krku. Přitiskl jí dlaň na zátylek. Pevně, ne hrubě. Jen tak, aby pochopila, že už to nemusí řídit ona.
„Svlékni se,“ řekl prostě. A ona poprvé po dlouhé době nekladla odpor. Rozepla knoflíky. Pomalu. Jeden po druhém, jako by se svlékala z celého dne, ze všech myšlenek. Zůstala jen ona – v kůži, která se napínala pod jeho pohledem, s bradavkami, které ztvrdly dřív, než se jí vůbec dotkl.
Postavil ji čelem ke zdi. Zvedl jí ruce nad hlavu a přidržel zápěstí, pevně. Zhluboka se nadechla. Konečně. Konečně nemusela být tou, která drží svět pohromadě.
